Pedofil není bájné monstrum

Pedofilie patří mezi tabuizovaná témata, o kterých se moc neumluví. Díky tomu je povědomost veřejnosti k této problematice malá, např. někteří Angličani si pletou pedofily s pediatry. Proto tímto čánkem bouráme jednu z bariér a partně otevíráme živou diskusi na toto téma, kterou zřejmě tento článek vyvolá, protože názory na tuto věc mohou být, a asi jsou, hodně různé. Napište nám i vy ten svůj.

     Pokud si svůj obraz světa vytváříme pouze z bulvárních zpráv v novinách nebo v televizi, získáme představu, že pedofil je jakési zhmotnění zla – snad kdosi, kdo tak dlouho přemýšlel, jak by mohl na tomto světě co nejvíc škodit, až vymyslel rafinovanou taktiku, jak si předstíranou péčí zákeřně získat přízeň dětí, aby pak jejich důvěru podle zradil a provedl jim něco móóc ošklivého. Popřípadě nám utkví představa slintajícího pána, který čeká v křoví u školy s pytlíkem bonbónů a tipuje si dítko, které bude sledovat až do výtahu... Chudák, politujeme ho, on za to nemůže, ono ho k tomu prostě něco nutí, jako když na nás jde spaní nebo kýchnutí. To je taková ošklivá nemoc a měl by se jít léčit (t. j. měl by nám zmizet z našeho světa).

     Jistě, i takové případy se stávají. Ovšem podobnou logikou bychom mohli dojít k závěru, že heterosexuální muži jsou tvorové, kteří v nočním parku přepadávají a vraždí ženy. Ostatně i třeba typického homosexuála si dodnes mnozí představují jako slizkého zženštilce, který šišlavým hlasem obtěžuje slušné pány na veřejných záchodcích.

     Původně slovo "pedofil" bylo výrazem pro člověka, který se zamilovává do dětí, tak jako se mnoho lidí dokáže zamilovat třeba do vrstevníka opačného pohlaví. Kterému krása dětské duše a dětského těla připadá jako to nejúžasnější z celého světa. Svět bez dětí je mu prázdný a pustý, a může-li svůj čas trávit s nimi, sdílet s nimi jejich radosti i strasti, věnovat jim svůj zájem a své srdce, v tu chvíli si připadá šťastný a svůj. A děti zpravidla tuto lásku poznají a šťastně a vděčně přijímají.

     Třeba časem někomu začne být divné, proč ten oblíbený vedoucí, trenér, učitel či strýček nechodí s nějakou dívkou, jako všichni spořádaní mladí mužové jeho věku. Už je tu stín podezření a nedůvěry. Pak si někdo všimne, že si – jako správný dospělák – neudržuje patřičný autoritativní odstup. Nechává si od dětí tykat, diskutuje s nimi, jako by jim snad byl roven – jakápak to může být kázeň a výchova? A navíc, považte, nechává cizí děti (rozumí se svěřené), aby se k němu přitulily, ba možná je někdy i pohladí či obejme! A v tu chvíli nejspíš někdo, kdo jako dítě nezažil lásku svých rodičů ani jiného dospělého člověka, přijde na to, že dotyčný dozajista je pedofil – vždyť to zná z novin – tudíž cokoliv, co cítí v blízkosti dětí, je hnusné a zvrácené, a cokoliv pro ně dělal, bylo jen taktikou, jak se k nim dostat. A takoví lidé zasluhují přinejmenším trest smrti, protože to je větší zločin, než loupení, vraždění a tunelování.

     Je to zjednodušený a zidealizovaný případ. Skutečnost je mnohem pestřejší. Někteří pedofilové se svých citů k dětem bojí, nepřipustí si, že by mohli být pedofilové, a aby na ně nepadlo podezření nebo aby nebyli zmateni, začnou se dětem vyhýbat, chovat se k nim mrzoutsky (to přece trestné není, že?) a začnou se horlivě věnovat nějakému "poslání", aby ucpali díru ve své duši, až se upracují k úplnému vyčerpání. Pak se z nich třeba stanou trosky, kterým už na nikom a na ničem nezáleží, kteří nejsou schopni mít rádi, protože svou duši a své city zabili, zbyly z nich jen pudy – tady je možná klíč k pochopení těch nejstrašnějších zločinů.

     Jiní se spokojeně celý život věnují dětem, vedou oddíly, píší knížky pro děti, případně se ožení (proč ne?) a s láskou vychovají své děti, aniž by je napadlo, že je něco špatného nebo zvláštního na tom, když jejich množství lásky je "větší než malé".

     Nejvíc je ale asi těch, kteří se trápí a jsou drceni jako mlýnskými kameny – vědí, že jsou dětem užiteční, ale také vědí, že kdyby otevřeně řekli, co všechno cítí, byli by odmítnuti a zavrženi. Trápí je jejich nejistá budoucnost. Pokud si pedofil zvolí zaměstnání, kde se věnuje dětem, neustále ho pronásleduje pocit, že je považován za největšího škůdce a nepřítele a dřív nebo později bude odhalen. Bezvýsledně přemýšlí, co "ještě smí" a co "už ne", ale nakonec pochopí, že všecičko mu bude nakonec připočteno k tíži. Proto se raději uzavře do sebe, s nikým se nebaví o svých smutcích a radostech, touhách a bolestech, bojí se na dítě usmát nebo se ho dotknout, cítí se osamocený, ohrožený a odmítnutý – nezbude mu nic, co by ho udrželo na tomto světě.

     Možná si leckdo z vás pokládá pro sebe otázku: jestli tohle je pedofil, nejsem pak já taky pedofil? Vždyť přece mám děti rád a věnuju se jim proto, že mě to baví a něco mi to dává. Je potom snad pedofil každý druhý? Je mezi námi pedofilů 0,1 %, 2 %, 5 % anebo skoro každý?

     Proč si kladeš ty otázky? Není lépe brát skutečnost takovou, jaká je? Měla by snad tvoje láska menší cenu, kdybys ji nazval jiným slovem? Anebo bys snad měl lepší mínění o své osobě, kdybys měl jistotu, že rozhodně nejsi pedofil? Všímej si, co komu prospívá a co škodí, co působí radost a co zármutek, co pro ostatní znamenáš a co oni pro tebe. Dávej ty sám smysl svému životu i slovům, jimiž svět poznáváš. Škatulky a předsudky nechej těm, pro které je skutečný lidský svět příliš složitý.