Medajlon jednoho vedoucího

Tento medajlon je zasvěcen vedoucímu, který už 19 let obětavě pracuje s dětmi a to na různých úrovních. Protože je šéfredaktorem tohoto magazínu, byla trochu komplikace s prosazením tohoto článku do eKamaráda. Ve sporných případech ale rozhoduje redakční rada a díky té jsem zvítězil a článek je tady.

     S vedoucím Mílou jsem se seznámil, když mi bylo devět let. Proto se mi podařilo tento medajlon uskutečnit pouze díky pomocí mých přátel, zejména Vaška, který zná Mílu sice stejně dlouho jako já, ale byl v době, kdy jsme se seznámili již dospělý. Část věcí mi poskytl i sám Míla při rozhovoru pro časopis Tulácký Bratříček, pro který byl tento medailon původně psán. Nakonec jsem však usoudil, že bude vhodnější ho umístit sem, protože Míla určitě svojí prací přesahuje rámec Sdružení klubů správných kamarádů ČR.
     "Dětství jsem měl sice šťastné, ale zpětným pohledem bych řekl dost jednotvárné", vzpomíná Míla. "Byl jsem takové hodně zakřiknuté a tiché dítě, které se pro svou stydlivost nedokázalo s nikým skamarádit. Každý se musel přijít skamarádit se mnou." Z dalšího Mílova vyprávění se dozvídám, že jako dítě měl velkou fantazii. Rád psal. Někdy v 6. třídě napsal humornou povídku Bohatý chudák. Pro svou zakřiknutost neuměl moc dobře prodat ve škole své vědomosti a na vysvědčení měl převážně dvojky a trojky. Jeho cílem bylo nemít žádnou čtyřku, což se mu asi dvakrát nepovedlo. Po skončení ZDŠ se šel učit do Brna spojovým mechanikem se zaměřením na dálnopisnou techniku. V Brně byl na internátě, což vedlo částečně k jeho osamostatnění. Jeho školní prospěch tu byl výrazně lepší než na ZDŠ, výsledky v dílnách byly sice slabší, což ale dokazovalo spíše, že bude lepší, když bude pokračovat dál ve studiu. To se také stalo a nastoupil na Střední průmyslovou školu spojové techniky v Praze v Panské ulici. Zde byla otevřena třída pro vyučené, v které absolvoval středoškolské vzdělání během tří let. Když úspěšně odmaturoval, přihlásil se na vysokou školu (ČVUT FEL), kam byl přijat. Nejlépe se mu podařil první semestr, kdy zvládl všechny zkoušky v prvním termínu.
     No a teď se dostáváme do důležitého období. Právě po ukončeném prvním semestru, kdy se krátce před tím seznámil s bratrem jednoho svého spolužáka ze ZDŠ Petrem, se rozhodl začít pracovat s dětmi. Petr ho dovedl na 121. pionýrskou skupinu, kde ho seznámil s tehdejší vedoucí skupiny Ilonou Sajverovou. Společně zde založili oddíl Létající míček, který byl zaměřený na pinkponk. Míla byl vedoucím oddílu, Petr jeho instruktorem. Petr brzo odpadl, ale Míla u oddílu zůstal. Nového instruktora mu dělal Karel, který chodil do oddílu jako deváťák a čerstvě vyšel. Ilona dodala jako další posilu ještě jednoho instruktora Miloše a ten si záhy přivedl kamaráda Luďka. Teď už měl oddíl dosti silné složení, co se týká vedoucích a instruktorů. Problémem byl ale Mílův rozvrh, který mu kolidoval se schůzkami, ale instruktoři byli natolik schopní, že zvládali schůzky sami. Oddíl se rozrostl o oddíl Kuřata, který přišel o vedoucího. Došlo tedy ke spojení pod vedením Míly. Oddíl se stal sportovně-turistický a rozšířil svůj název na Létající kuřata. Míla si přivedl do oddílu další dospělou posilu, kterou byl jeho kamarád Honza. Ten se prvně představil na vícedenním výletě v Podhájí na Domažlicku. Výlet byl velice úspěšný a měl i kladný ohlas u rodičů dětí, což byli v té době převážně šesťáci a sedmáci. Následovalo několik měnších jednodenních akcí a ještě jeden hodně úspěšný vícedenní výlet na Máchovo jezero.
     Přišel rok, který byl krizový. Během něj odešli všichni čtyři instruktoři na vojnu a Míla zůstal v oddíle sám. Pomáhal mu sice jeho spolužák z vysoké školy Mirek, ale v té době byl už oddíl v rozkladu. Velký podíl na tom měli instruktoři Pavel a Honza, kteří místo aby Mílovi pomáhali, dělali naopak největší brajgl. Míla asi na měsíc zanechal činnosti, ale dlouho to nevydržel. Seznámil se s Mirkem z Chodova, který jej přivedl na 232. pionýrskou skupinu, která pracovala při ZŠ Donovalská. Tady si Míla založil nový oddíl, Mirka měl jako instruktora. Obdobně jako na 121. PS Petr, ani Mirek na této skupině nevydržel u oddílu dlouho. Míla tedy vedl oddíl sám. Zaměření bylo turisticko-sportovní. Původně se oddíl jmenoval Brontosaurus, ale po čase se přejmenoval na Tuláci. Mílu to táhlo k turistice a tak zkoušel vstoupit s oddílem do odboru turistiky TJ Jižní Město - Chodov. To v té době nebylo možné, protože zde oddíl byl a jeho vedoucí nechtěli přijmout další oddíl. Stali se tedy členy ZRTV (základní a rekreační tělesná výchova) a věnovali se turistice a hře stolního tenisu v herně Na Skalce. V té době se vrátil z vojny Honza a pomáhal Mílovi s vedením oddílu zaměřeného na stolní tenis. Ten měl víc členů, než turistický oddíl. Výlety byly ale samozřejmě i pro členy oddílu stolního tenisu.
     Míla se v té době stal členem vedení 232. pionýrské skupiny. Protože měl ze zdravotních důvodů přerušené studium, pracoval krátce jako vychovatel v družině a od pololetí jako učitel na ZŠ Nedvědovo náměstí. V té době se také uvolnil odbor turistiky při TJ Jižní Město - Chodov a Míla tam přešel se svým oddílem z odboru ZRTV. Míla se stal předsedou odboru a ten se rozrůstal. Přibyl další oddíl Komety, který se věnoval turistice a byl rovněž pionýrským oddílem z 232. PS. V té době se s Mílou seznámil Vašek a do odboru turistiky vstupil i náš oddíl Bratrstvo. Míla se účastnil několika našich akcí, takže jsme ho v té době poznali všichni.
     Mílův oddíl posílila jako instruktorka Irena, která také prošla jeho oddílem. V rámci 232. PS se vytvořila parta vedoucích a pořádali tábory. První byl do Havlíčkovy Borové, kde byl Míla s 121. PS na táboře jako vedoucí oddílu. Teď zde byl jako vedoucí tábora. Následovaly tábory v Holýšově a v Pacově.
     Mezitím ještě Míla dodělal vysokou školu. Lákalo ho jít učit, tak šel učit na ZŠ Jižní na Spořilově, kam chodil jako dítě do školy. Učil tam Technické práce, což mu ale moc nevyhovovalo, protože by mu spíše "seděly" teoretické než praktické předměty. Další školní rok se tedy víc přiblížil svému oboru a učil elektrotechniku na učilišti pro automechaniky. Ani to ale nebylo ono, protože Míla není autoritativní typ a svoji autoritu získává spíš tím, že zaujme programem. To se samozřejmě u učňů nedařilo. Tento rok ale byl rokem převratným, neboť šlo o rok 1989, kdy proběhla "sametová revoluce".
     Mílu táhly myšlenky Junáka a proto udělal nábor do svého oddílu, který se stal junáckým. Nábor byl až příliš úspěšný. Míla měl v té době dva oddíly - jeden měl schůzky v pondělí a jmenoval se Tuláci (to byl ten původní a byl smíšený) a na středu založil nový oddíl, jenom klučičí, který se jmenoval Mustangové. Na nábor každého z oddílu přišlo po 70 dětech. Samozřejmě byl velký "odpad", protože většina dětí neměla o junáctví v té době představy. Nakonec zůstalo v obou oddílech "jenom" asi 50 dětí. Mílovi sice občas pomáhali někteří rodiče, kteří jeli na některé akce a pak ještě kamarád z oddílu turistiky dospělých Venca. Protože však měl hodně dětí a málo vedoucích, nepodařilo se mu oddíl v JUnáku zaregistrovat.
     Úplně jsem zapomněl na to, že ještě před "sametovou revolucí" přišel v rámci odboru turistiky Míla s nápadem založit oddíl dospělých a oddíl rodinné turistiky. Doufal tak, že sežene i pomocníky pro svůj dětský oddíl a že se oddíl dospělých funkcionářsky záhy osamostatní. Všechny tyto předpoklady vyšly. Nábor měl obrovský ohlas. Oba oddíly se rozběhly. Oddíl rodinné turistiky sice záhy zanikl, ale oddíl dospělých se rozběhl velice dobře. Vznikl další dětský oddíl, který vedl Jirka, který byl současně členem oddílu dospělých. Ten také jezdil na tábory s 232. PS.
     Po úspěších následují vždy problémy. Tak tomu bylo i tentokrát. Míla připravil putovní tábor. Problém ale byl, že na poslední chvíli odřekli všichni vedoucí. Poslední, který slíbil, že přijede o dva dny později, nakonec nepřijel a tak, protože Míla nebyl schopen náročný program s několika přesuny zvládnout sám, tábor ukončil předčasně. Následně Míla odešel i z odboru turistiky a část oddílu, který zůstal po prázdninách, převedl do nově založeného Klubu českých turistů. Následovalo i stěhování klubovny. Na Jižním Městě byly všechny klubovny rozděleny Junákům a Pionýrům a protože Míla měl v oddílu moc dětí a málo vedoucích, nebyl dosud v Junáku registrován. Pracoval pod KČT. Tak dostal náhradní klubovnu na Novodvorské. Tam pracoval dál.
     Následovala spolupráce s Kamzíkem, z kterého se vyklubal podvodník. Důvěřivý Míla mu dělal ručitele na dvě půjčky, které nakonec splatil za něj. Kamzík pak pro jistotu zmizel. Menší oddíl na Novodvorské navázal kontakt se starším skautem Krabem a vzniklo středisko Wigilanti. Mílův oddíl se tak konečně dočkal skautské registrace. Po roce se však druhý oddíl rozpadl a Mílův oddíl byl jediný, který ve středisku zbyl. Oddíl tedy přešel pod jiné středisko, jehož vedoucím byl Vlk, s kterým se Míla znal již delší dobu a s kterým spolupracovali na několika akcích. Následovalo další stěhování, tentokrát do nové klubovny do Nuslí.
     Časté stěhování oddílu moc nesvěčilo. Dojížděli jenom ti nejvěrnější a v Nuslích se nepodařilo nové děti sehnat. Snad proto, že dům, v kterém byla klubovna, nepřipadal jejich rodičům dost bezpečný. Měli obavy z místních rómských obyvatel. Byly to sice jenom dvě rodiny, ale dělalo to dojem, že naopak v domě jsou pouze dvě rodiny neromské.
     V tomto období se také Míla rozhodl založit vlastní sdružení. Prošel několika organizacemi a v každé se mu něco líbilo, ale v každé mu něco vadilo. Tak vzniklo v roce 1992 Sdružení klubů správných kluků ČR. Míla se seznámil s maminkou Radka, který chodil do jeho klubu, dr. Svobodovou, která přišla s nápadem založit nadaci. Míla o tomto nápadu už před tím uvažoval a tak tento podnět vedl k realizaci. V prosinci vznikla Nadace Kamarádi, na které se ještě podílela Irena Zadáková (tehdy ještě Kolářová). Nadace se věnuje volnému času dětí a mládeže. První projekt se týkal spisovatele Jaroslava Foglara a blíže se o něm dočtete ve výroční zprávě nadace. Následoval sociálně zaměřený projekt Nenechme je na ulici a pak následují další projekty zaměřené sociálně.
     Život Míly je v tomto období velice bohatý, takže nevím, zda se dřív věnovat jeho aktivitám dětem nebo jeho profesním aktivitám. Po "sametové revoluci" šel Míla zase blíže k svému oboru a nastoupil do Obuvi jako programátor. Tomuto oboru se potom věnoval několik let. Přivedl ho k počítačům, s kterými pracuje dodnes. Po několika letech však přešel na živnostenský list. To mu umožnilo se více věnovat této neziskové činnosti, o to hůře však vypadala jeho finanční situace. Nakonec se Míla profesně věnuje neziskovému sektoru, ale dělá pro organizace, které nemají peníze na to, mu zaplatit. Protože ho to však baví, tak se dokáže maximálně uskromnit.
     Vašek k tomu říká: "Tak, jak se změnil Míla od dětství, tak na tom má zřejmě podíl to, že pracuje s dětma. Přinutilo ho to k tomu se osamostatnit, chodit a zařizovat a při tom oslovovat cizí lidi. Práce s dětmi tedy Mílovi výrazně pomohla v jeho osobním životě. Míla to však již mnohonásobně vrátil. Tím, že ho tato práce baví a je pro něj hlavním koníčkem, řekl bych přímo životním posláním, dokáže se jí plně věnovat. Díky tomu, že má oporu ve svých velmi skromných rodičích, dokáže dělat téměř zázraky. Bohužel však je velmi důveřivý a naletí lidem, kteří na něm dokáží parazitit. Když vidí to úsilí, s jakým dokáže dělat některé věci, jsou přesvědčeni, kolik z toho musí mít peněz a chtějí se na tom přiživit. Je jisté, že kdyby s takovýmto úsilím pracoval v nějaké podnikatelské aktivitě, bude hodně bohatý. Míla ale této činnosti věnuje tolik času, že mu stačí peníze na jídlo a nájem bytu. Ostatní peníze by stejně neměl čas utratit."
     Můj kamarád Mlsoun s tím souhlasí a ještě doplňuje: "Míla by potřeboval rázného spolupracovníka, který by ho ochránil od lidí, kteří se na něm chtějí přiživovat. Problém je v tom, že tito lidi se přiživují se zdrojů, které seženou Mílovi rodiče a když zdroje dojdou, začnou škodit, protože závidí a nevěří, že Míla to vše dělá pouze ze zápalu pro věc a že peníze už nejsou. Míla bohužel není autoritativní typ, který by uměl říkat NE. Je až příliš nekonfliktní a když už se s někým pohádá, tak to už je opravdu až ta poslední kapka. Přemíra práce taky pomalu Mílu odcizuje od samotné práce s dětmi, protože je silně přetažený a v důsledku toho poslední dobou dosti nervózní. Z toho pak pramení všechny další problémy. Myslím, že Míla by byl skvělý vedoucí tábora, kde bude mít kolektiv dobrých vedoucích, kteří budou nekonfliktní. Pokud však bude mít vedoucí konfliktní, není schopen tento tábor bez problémů zvládnout, protože nemá dostatečně razantní povahu na to těmto vedoucím vynadat a případně je poslat i z tábora domů. Tohle všechno by mu měl pomáhat jeho rázný spolupracovník, který by korigoval jeho důvěřivost. Protože Míla je hodně tvůrčí a dokáže realizovat hlavně svoje nápady, bylo by lepší, kdyby tento spolupracovník neměl sám moc velkou fantazii, aby se jejich nápady vzájemně nekřížily. Prostě chtělo by to, aby oba byli jako jeden silný muž a vzájemně se doplňovali. "
     Míla se nám pomalu dostává do pozice koordinátora. To by asi nebylo na závadu. Pro jeho lepší motivaci k práci by mu však jistě měl zbýt i čas na přímou práci s dětmi. Doufejme, že vyjde nápad s internet studiem, kde by se Míla opět profesně přiblížil svému oboru. Pokud se konečně rozjedou i aktivity Nadace Kamarádi, měla by ho nadace společně s internet studiem finančně zabezpečit, aby se mohl vklidu věnovat svojí práci a byl za ní náležitě oceněn a nebyl závislý na podpoře rodičů. Kancelář může vyřešit jeho problémy. V době, kdy má vše doma, mu nemůže účinně nikdo pomoci, protože je vše zase odvyslé na jeho času, kdy je doma. Navíc jeho byt už byt ani nepřipomíná - je to kancelář, sklad a chovná stanice. Pes Ben, který se snad už konečně vrátí na Loretu, samozřejmě Mílu značně omezuje, protože nemůže odejít na celý den (psa je nutno venčit nejméně třikrát denně), aniž by zajišťoval někoho, kdo mu Bena vyvenčí. S ohledem na vyšší věk Mílových rodičů, už Míla toto zázemí opravdu potřebnuje jako sůl a za to, co za 19 let pro děti vykonal, si ho určitě zaslouží.
      Shrnu ještě další Mílovy aktivity. Po založení SKSK ČR navázal Míla spolupráci s dalšími lidmi - Janem Šimáněm - Galénem a Petrem Molkou - Bestem. Společně s Bestem založili Informační centrum oddílů a klubů. Vedlo je k tomu to, že se chtěli postarat i o nezávislé dětské kluby, které nejsou členy žádné organizace. ICOK si ale hledal i jinou cestu a tak se zaměřil na školení vedoucích, na které má akreditaci MŠMT ČR. Zde Míla navázal na své aktivity z AVZO, kde byl též členem, pro které napsal kdysi skriptum pro vedoucí a spolupodílel se na jednom školení AVZO. Úpravou a modernizací tohoto skripta vzniklo v loňském roce nové skriptum, které vydalo SKSK ČR.
     Při Besedách s Galénem šířil Míla myšlenku malých dětských klubů mezi děti na základních školách a to jak v Praze a okolí tak v Horažďovicích a okolí. Sdružení klubů správných kamarádů ČR, kam se do čtenýřských klubů začaly hlásit i děvčata, se z popudu Galéna přejmenovalo na Sdružení klubů správných kamarádů ČR. Své zkušensoti předával Míla už dva roky po sobě i na Celostátních velkých výměnách zkušeností jako lektor.
     Po té co začalo NICEM připojovat neziskové dětské organizace na Internet, začaly další Mílovy aktivity na Internetu. Do světa Internetu Mílu přivedl Best, který ho naučil základům a tak Míla začal tvořit stránky Nadace Kamarádi, SKSK ČR a ICOK. Přes Klub českých turistů pak TJ ORS. Jako relaxaci, tedy zábavu bez dětí, má Míla TTC Praha. Tyto organizace začaly dělat další aktivity, mezi které patří Dětská seznamka, Informační centrum dětí, Virtuální oddíl informatiky a tento magazín eKamarád. Míla se věnuje bezpečnosti dětí na Internetu a dalším věcem s tím souvisejícím. Publikuje na Živě.
     Taky bych se měl zmínit, že má Míla i vlastní stránky, které Míla pro samotnou práci zanedbával a na které bych málem zapomněl i já. Když si je prohlédnete, bude to dobrým doplňkem tohoto medailonu. Na jeho závěr bych asi měl nabídnout i pár fotek z Mílových akcích.
     Sami vidíte, že Mílovy aktivity určitě přesahují rámec SKSK ČR a dáte mi za pravdu, že spíš než do Tuláckého Bratříčka, což je časopis střediskový, který přesahuje rozměry střediska do celého SKSK ČR, patří tento medailon do eKamaráda, který sice vydává SKSK ČR, ale nejenom pro sebe. V době, kdy tento článek vyjde, se nacházím na táboře (aspoň doufám, že ho Míla uveřejní, než se z tábora vrátím a nebude ho příliš dlouho odsouvat).