Policejní prezident Kolář vystihl podstatu problému

Ministr spravedlnosti chce snižovat hranici trestní odpovědnosti u dětí u všech trestných činů na 14 let a u vybraných dokonce na 12 let. Policejní prezident je proti, je názoru, že by se měly řešit raději příčiny než důsledky.

     Očekávalo by se, že návrh ministra spravedlnosti na snížení věkové hranice prezident policie přivítá, protože by to polici zjednodušilo práci. Pan Kolář ale uvažuje komplexněji a uvědomuje si, že vždy je efektivnější odstraňovat příčiny, než následky. Odstraňování následků bývá většinou jednodušší, ale méně efektivní a nikdo nemůže odhadnout, jaké to bude mít časem druhořadé následky.

     Kolem tohoto problému se rozpoutala v posledních dnech velká diskuse. Dost se nyní jedná pod vlivem emocí, které vyvolaly v poslední době tři vraždy dětských vrahů a jedna vražda šestnáctiletého mladistvého vraha.

     Současný právní řád si s tím částečně poradit umí a není pravda, že dítě starší dvanácti let nelze za vraždu postihnout a že nutně musí běhat dál mezi námi a pokračovat ve vraždění. Náš soudní řád umožňuje mu nařídit ústavní výchovu. Problém je ale v tom, že naše ústavy pro děti na to nejsou přizpůsobeny a takové dítě z něj může bez větších problémů kdykoliv utéct.

     Ještě před poslední ze série vražd dětskými vrahy, se uvažovalo spíše o úpravě některého z výchovných ústavů na podmínky, kdy by obsahoval jisté vězeňské prvky, jako zamřížovaná okna a lepší ostrahu. Hlavní důraz by se zde měl klást na převýchovu prací, samozřejmě za účastni odborníků psychologů.

     Poslední vražda však rozvířila tlak veřejného mínění a emoce natolik, že se již uvažuje o přímém snížení věkové hranice trestní odpovědnosti. Argumentuje se s tím, že v některých západních zemích je trestní odpovědnost na daleko nižší hranici, třeba i od 10 let. Jde ale o země, kde platí tzv. liberální výchova, tedy že dítě je jakousi modlou, které je nedotknutelné. V těchto zemích je nemyslitelné na ulici plácnout dítě za neposlušnost, protože by rodiči hrozilo trestní stíhání, vysoké pokuty a možná i vězení. Pokud se však takovéto dítě prohřeší proti zákonu, je nemilosrdně zavřeno do vězení. jeden extrém je tedy vystřídán druhým.

     Kam směřuje dnešní výchova dětí? Být co nejvíce sebevědomý, neuznávat autority a mít co nejširší lokte. Jak ale má dítě poznat, kde je hranice? Většina dětí to nepozná, mnohdy to nevědí ani jejich rodiče. Ví vůbec lidi, jaký je rozdíl mezi demokracií a anarchií? Pokud ne, kdo to vysvětlí našim dětem?

     Jak je to s autoritami? Pamatuji, když jsme začínal jako vedoucí v dětském oddílu, že zde platila jedna zásada. Když jsme jako začínající vedoucí či před tím ještě jako instruktor udělal hloupost, která se hlavnímu vedoucímu nelíbila, nikdy mi to nevytkl před dětmi, i když jsme si všiml, že někdy docela „pěnil“. Vždy se ale ovládl, vzal si mě stranou a tam mě to vytkl a vysvětlil. A když jsme si dělal kvalifikaci vedoucího, tak toto byl jeden z bodů, na který lektor kladl důraz. Nadřízený vedoucí nesmí podřízenému vedoucímu a ani pouhému instruktorovi nikdy vytýkat chyby přímo před dětmi, protože tím snižuje jeho autoritu. Toto je poučka platná desítky, možná i stovky let, na které se nic nezmění.

     Jak je to ve vztahu rodičů a školy? Říká se, že škola je druhým nejvlivnějším prostředím, které by mělo na dítě působit. Přinejmenším zde tráví dítě hodně času, hned po rodině, pokud to beru absolutně. Srovnám-li to ale s tím, kolik času s ev rodině dítěti věnují rodiče, pak mi připadá, že škola co do času je na místě prvním. To ale není podstatné, důležité je, že jsou to dva hlavní výchovné vlivy (nebo by aspoň měly být) a proto by zákonitě měli spolupracovat a ne jít proti sobě. Platí zde tedy, že by rodič nikdy neměl před dítětem snižovat autoritu učitele a obráceně učitel by nikdy neměl snižovat autoritu rodiče. Moc dobře ale víme, že to se v mnoha případech neděje.

     V dnešní době je přesunuto těžiště výchovy do rodiny, protože veškeré výchovné vlivy školy jsou silně omezeny. Víme, že ve výchově se používá motivace a to kladná, která by měla převažovat, což jsou odměny (a to i morální, pochvala, dobrá známka v případě školy) a negativní, což jsou tresty, bez kterých se ale byť v menší míře neobejdeme asi u žádného dítěte. Tato složka však škole prakticky chybí, neboť učitel může žákovi pouze domluvit. Psaní poznámky už není trest, to je pouhé oznámení rodičům, že dítě něco provedlo, které ponechává potrestání až na rodičích. Druhá důležitá poučka z psychologie ale říká, že trest by u dítěte měl následovat co nejdříve po přestupku.

     Dříve měla škola větší možnosti. Když pominu nějaké to občasné plácnutí, které se oficiálně ve školách nesmí už hodně dlouho, ale rozumnými rodiči bylo tolerováno a mnohé děti věděly, že se jím doma nebudou „chlubit“, protože by dostaly od rodičů ještě přidáno, pak to byly možnosti nechat dítě po škole, či mu zabavit věc, s kterou zlobilo, či která do školy nepatří. Nedovedu si představit, že by si to nějaký učitel dovolil v dnešní době.

     Těžiště výchovy tedy leží v rodině, protože možnosti školy jsou malé. Škola zvládá většinu dětí, protože je zvládne učitel svojí autoritou a svými zkušenostmi. S problémovými dětmi, z kterých ale vyrůstají mladí recidivisté a které se vymykají běžnému rámci, si ale neporadí. Otázka je, proč ale takové děti jsou a proč nebyly dříve? Není to tím, že děti hledají hranice, co je jim dovoleno a ty dnešní společnost výrazně popustila?

     Dříve byly děti hodnější a ty, které byly na okraji, tedy ty tzv. problémové se vyznačovaly tím, že byly drzejší, neposlušnější. Dnes se hranice posunula tak, že většina dětí se blíží hranici, která byla před dvaceti až třiceti lety označována, za problémová. Dnes se ale určitá drzost a nekázeň bere jako normál. Posunuli-li se tyto hranice, pak se ale zákonitě posunuly i hranice problémovosti. Zatím co problémové děti před třiceti lety byly drzejší a občas šly třeba i k drobným krádežím, dnes je tato hranice v rovině surovosti, šikany, větších krádeží až vražd.

     Sníží-li se věková hranice trestní odpovědnosti na 14 let, bude to start „kolotoče“, který povede ke zkracování dětství a předčasné umělé dospělosti dětí. Obecně se ví, že dítě se nejpřirozeněji rozvíjí a vzdělává hrou. Malé dítě se s vhodnou hračkou zabaví spontánně samo, šestiletý kluk s autíčkem či šestiletá holčička s panenkou, se určitě nudit nebudou. Z života starších dětí a to zcela určitě už od 12 let, se klasické hračky z života vytrácejí a nahrazují je počítače, televize či digitální hry. Všichni to bereme jako přirozený vývoj společnosti, ale nikdo si neuvědomujeme, že to možná po čase bude mít velmi nepříjemné důsledky.

     S každou odpovědností je nutno dát příslušná práva. Budou-li děti odpovědné místo od 15 let už od 14 let, je logické, že dostanou ve 14 letech i práva, které mají dnešní patnáctiletí. Jsou na to opravdu připravení?

     Například si nedovedu představit, že by ochrana dětí před sexuálním stykem zůstala na 15 letech, když hranice trestní odpovědnosti bude na 14 letech. To zákonitě bude popud pro snížení věkové hranice prvního sexuálního styku, následně pak samozřejmě přibudou i případy, kdy se budou děti rodit dětem. Může dítě vychovat dítě? Samozřejmě, že ne. A tak bude více problémových dětí, více nechtěných dětí, jejichž pozice bývá v životě horší a mají tendenci býti problémovými a tak se budou zaplňovat dětské domovy a dětské věznice. Bude na toto řešení mít naše společnost dostatek peněz?

     Vězení dítěte vyjde naši společnost mnohem dráž, než klasické vězení dospělého. Pokud tedy naši zákonodárci nevymyslí, k že u odsouzeného dítěte je možno zrušit povinnou devítiletou školní docházku. To by ovšem jistě rozumné nebylo, protože takovéto dítě by nemělo následně šanci se plnohodnotně zapojit do života společnosti a bylo by přímo vehnáno do recidívy a prakticky přinuceno, aby v tomto způsobu života pokračovalo.

     Přerušit v tomto případě dítěti školní docházku? To je stejný nesmysl. Dovedete si představit, že by se do lavic 8. třídy ZŠ mezi třináctileté žáky vrátil tento žák po odpykání trestu třeba ve svých 18 letech? Za prvé by už učivo těžko zvládal, protože by zapomněl vše, na co se navazuje a za druhé by si velmi silně, a řekl bych, že oprávněně, protestovali proti takovémuto spolužákovi rodiče jeho spolužáků ve třídě.

     Což se tedy věnovat opravdu prevenci. Posílit pozici rodiny. Neuvažovat o tom, zakázat rodičům tělesné tresty, jako to mají na západě, ale spíše rodiče podpořit a pomoct jim. Myslím, že poznat, kdy trestání přesahuje meze a stává se z něj týrání a vymezit nějaké hranice, není tak složité a rodič, který má své dítě rád, tuto hranici nikdy nepřekročí. Navíc děti jde týrat i psychicky a to daleko hůře a méně nápadněji, než fyzicky.

     Chápu, že mnohé organizace, které chtějí zabránit týrání dětí, to myslí dobře, ale přehlížejí druhotné následky, stejně, jako teď většina lidí pod vlivem emocí z několika dětských vrahů, chtějí snížit hranici trestní odpovědnosti, aniž by domysleli pozdější důsledky.

     Já se prostě nemůžu ubránit dojmu, že za obyčejnou klukovinu má dostat rošťák pár na zadek a ne jít do vězení. Když to tak fungovalo před třiceti lety, proč by to tak nemohlo fungovat i dnes?