Co legalizovat a co ne?

Minule jsme v našem diskusním stole nedořešili problém postoje státu a společnosti k nekriminálním pedofilům. Naskýtá se tedy otázka, kde je ta hranice?

Rosťa navazuje v tomto dílu souborem myšlenek, které se vztahují k předchozímu dílu a rozvíjí i další podotázky tohoto tématu.

     Pedofil často touží i po dotycích v oblasti genitálií. Uzná-li lékař, že je to nepotlačitelné, existují možnosti, které neublíží. Mohl by (třeba pod dohledem, bude-li to někomu vadit) pracovat např. ve školce, kde se nejmenší tříleté děti často ještě neumí samy vykoupat. Kromě práce s nimi, která jej uspokojí po stránce citové, tak může mít i naplnění potřeb tělesných. Dospělí včetně rodičů děti běžně koupou bez jakýchkoli negativních dopadů na ně. Podle sexuologů je zneužitím to, co pedofila vzrušuje, ale toto není trestný čin, nýbrž naprosto legální aktivita. Mnoha pedofilům jediný takový kontakt pomůže nepřekračovat zákon.

     "Mě osobně napadá v této souvislosti jedna otázka, kterou nevím, zda mi někdo dokáže zodpovědět. Navštíví-li pedofilně orientovaný člověk sexuologa a pokud, jako např. Mocek, z neznalosti a nerozvážnosti, zneužil dítě a svěří se s tím sexuologovi, jak se má tento sexuolog zachovat? Má dvě možnosti. Podle zákona by měl věc oznámit, protože šlo o trestný čin. Když to ale udělá, ztratí důvěru pacienta, a bez důvěry mu nemůže pomoct. Pokud to neoznámí, tak patrně poruší zákon, ale má možnost pacientovi pomoct, jako to bylo popsáno v případě Mocka, což je myslím větší přínos pro naši společnost. A nebo snad mají sexuologové pro podobné případy danou zákonem nějakou vyjímku?"

     Další teze mi připadají nereálné. V dnešní době, když někdo udělá pedofilní delikt, dostane zákaz zpravidla na pět let, ale v realitě to pro něj znamená, že ho už prakticky nikdo k práci s dětmi nepustí. Nepustí ho proto, že zde je vždycky riziko, že co se stalo jednou, se může zopakovat. Najde se sexuolog, v jehož by byl péči, který by si byl tak jistý, že by se za něj zaručil? Pochybuji. Uvědomme si, že práce s dětmi je velice zodpovědná a proto se pro ni vyžaduje i lékařské potvrzení, že dotyčný ji je schopný. To zpravidla vystavuje všeobecný lékař. Pokud však má pochybnosti, je na jeho úvaze, jaké odborné posudky si k tomu vyžádá. Bude-li vědět, že jeho pacient je léčen u sexuologa, zcela logicky si vyžádá jeho stanovisko a na jeho základě potvrzení o schopnosti či neschopnosti vydá.

     Před časem jsem se pozastavil nad tím, že v podobných případech je zákaz na určitou dobu a ne doživotní. Po přečtení případu Mocka jsem sice na věc poněkud změnil názor. Člověk se může změnit a poučit z chyb. Na to má nárok. Ale co s tím rizikem? Do psychiky člověka nevidíme. Jsme schopni takového člověka uhlídat? I kdybychom byli schopni, když ale nedostane ono lékařské potvrzení, můžeme ho přijmout? Těžko. Nechci podléhat předsudkům této společnosti, ale je to problém, který není jednoduchý. Můj názor tedy je, že člověk, který by se dostal do podobné registrace, jakou navrhuje Rosťa, už nemá při práci s dětmi šanci.

     Dále bych chtěl Rosťu upozornit na rozdíl mezi sexuáním přitahováním a zneužíváním. Člověk, kterého děti sexuálně přitahují samozřejmě může být vysoce inteligentní. Ale právě proto, se bude ovládat a nebude děti zneužívat, protože si bude vědom toho, že jim může ublížit. Pokud to samozřejmě ví, protože toto téma bylo donedávna hodně tabuizované.

     Ono mytí dětí je právě onen případ skrytého zneužívání dětí. Nevidím v něm rozdíl mezi tím hladit dítě po hlavě a nebo mýt nahé malé dítě, pokud obojí onoho člověka sexuálně vzrušuje. Spíš je otázka, zda to při hlazení po hlavě je opravdu sexuálním vzrušením v pravém slova smyslu, což je v tomto případě subjektivním vjemem toho, kdo hladí, jak to on cítí. Mýt dobrý pocit z pohlazení člověka, ke kterému člověk něco cítí, ať už je to cit rodičovský, platonický či jiný, bude nejspíš přirozenější než ten, který bude mít někdo, když myje malé dítě. Tam nejspíš o sexuální vzrušení půjde.

     Myslím si, že primárně by měl být uspokojen cit. To ono mytí neřeší, neboť uspokojuje právě primárně sexuální potřebu. Bude-li někdo mýt několik malých dětí ve školce, pak ho to sice bude asi sexuálně vzrušovat, ale těžko ho to naplní citově. Člověk musí umět své sexuální city ovládat a nebo umět aspoň usměrnit. Je jasné, že pedofilně orientovaní lidé to mají těžší, než heterosexuálové, ale je to prostě jejich životní úděl.

     Poslední postřeh se týká fotografií. V diskusi v eKamarádu již myslím zazněl rozdíl mezi pornografií a akty. Pornografie je fotografie, jejímž rozhodujícím znakem je sexuální podtext. Fotografie, která nemá tento podtext, není pornografií. Není tedy rozhodující jak moc je člověk obnažený. Na pornografické fotografii může být člověk i oblečený a mýt obnaženu jen malou část těla. Ostatně ve spoustě rodinných alb jsou nahé malé děti a nikdo rozumný je nepovažuje za pornografii."

     Rosťa k tomu poměrně obšírně dodává: "Dnes je díky předsudkům samozřejmě nereálné, že by se pachatel mírného pedofilního deliktu (které podle mého převládají) mohl stýkat s dětmi. Ale Mlsoun zmiňuje lékařská vyšetření způsobilosti práce s dětmi. Ta budou brzy zahrnovat i vyšetření sexuologická, vlastně odpovídající mým návrhům, která díky stejným předsudkům mohou znamenat zákaz i pro pedofila nekriminálního. Proto jsou velice důležité diskuse jako tato, aby si společnost uvědomila rozdíly mezi pedofilními vrahy, pedosadisty, pedosexuály a na druhé straně skutečnými pedofily (a u deliktů mezi hrubými a mírnými). To umožní změnu postojů vůči nejmírněji jednajícím, většinovým pedofilům. Přečin některých z nich bude mnohdy přehodnocen z trestného činu na přestupek. Sexuologové jim tak mohou pomoci, aniž by tu bylo ono dilema s oznamovací povinností vůči policii. Mírné jednání znamená, že ublížit nechtěli. Recidivě zabrání vysvětlení, že i nejmírnější delikt ublížit může, vlastní vůle neublížit a nemít opět problémy s policií. Dohled okolí, rodičů dětí i opatrnost dětí samotných (které by o jejich přečinu také vědět měly). Po potrestání tedy pětiletý zákaz nutný nebude. Na druhou stranu pachatelé hrubých a násilných deliktů by měli mít zákaz doživotní. Ale vše je otázka budoucnosti. Jistě se však shodneme, že pedofilům, kteří neubližují by se styk s dětmi zakazovat neměl.

     Ten je totiž naplněním oněch citových potřeb, které jsou podle Mlsouna i mne důležitější než potřeby sexuální. Nepsal jsem totiž jen o koupání, ale také o práci v oné školce, která tento styk umožní. Pedofil, který ubližovat nehodlá (a těch je většina – i mezi delikventy), je dětem velice prospěšný. Obvykle pouze on dokáže plně je pochopit, vcítit se do jejich potřeb, citů, myšlení, problémů. Má je rád stejně jako ony jeho. Učí se jim rozumět postupně, od vlastního dětství, kdy již měl rád děti mnohem mladší než on, ale tehdy nehrozilo, že jeho chování ublíží. Jak dospíval, jeho schopnost dozrávala, takže dětem rozumí téměř dokonale a obvykle nemůže ublížit. Když si uvědomil, že je pedofil, již od něj většinou nic nehrozilo. Bude-li se ale pedofilům z jakýchkoli důvodů (ať již kvůli deliktu či pro pouhou orientaci) bránit ve styku s dětmi, může se stát, že co nebudou moci mít, si jednoho dne ze zoufalosti vezmou. Nemyslím pouze nějaké sexuální násilí, pedofil se třeba může vtírat do přízně nějaké holčičky, aniž by mu šlo o sex nebo aniž by chtěl ublížit jinak, a jí to bude nepříjemné. Musí jednat skrytě a nemá mnoho času postupně se sblížit, stačit poznat jaké chování a aktivity jí příjemné jsou a jaké ne, stejně jako ona nestačila poznat jej. Navíc díky ztrátě kontaktu přestane v mnoha směrech dětem rozumět, chápat je, i když ne úplně, protože nadále bude dětinský. Ale jako dítě, jemuž je ukřivděno, bude zatrpklý a nepřátelský vůči okolí. V lecčems tedy musí začít znovu, ne vždy správně. Určitým způsobem tak může i ublížit, aniž by to chtěl. To by hrozilo mnohem méně, kdyby se s dětmi směl stýkat bez omezení.

     Samozřejmě, většina pedofilů ubližovat nechce a dětem opravdu rozumí, takže by ani takovýmto pro ně nepovoleným kontaktem neublížila. Ale i když by dětem sice rozuměli více než mnozí nepedofilní jedinci, tato schopnost by odloučením poklesla. Takže zákazy, které mají děti podle současných představ ochránit, by jim ve skutečnosti ublížily – ztratily by ty, kteří je mají rádi a skvěle jim rozumí, stejně jako oni by ztratili schopnost plně jim rozumět. Podobně zákazy všech kontaktů s dítětem vedoucím k pedofilově pohlavnímu vzrušení (fotografování, mazlení, pohlazení, podání ruky, polibek, nevinné doteky na oněch místech i jinde – třeba ono mytí), mají zamezit případnému ublížení, ve skutečnosti ovšem takováto možnost ventilace potřeb výrazně sníží touhu ukájet je způsobem již problematickým, který dítěti může ublížit spíše – zneužitím. Většina se ovládá, protože sexuální přitahování skutečně nemusí znamenat zneužívání, ale trápí se. Láká je to, ale nechtějí ublížit. Jejich život jim nepřináší plné uspokojení, na které má právo každý. Milostné i sexuální. Bránění ve styku s dětmi znemožňuje to první, zákaz méně problematické ventilace toho, co nás vzrušuje to druhé. Právě proto si několik málo pedofilů obojí nejprve bere a až pak se ohlíží na dítě, přičemž ale někdy ublíží."

     Mlsoun se tentokrát vyjadřuje už pouze stručně, protože k sexuálním aktivitám už svoje NE řekl jednoznačně. K ostatnímu dodává: "Nemyslím si, že bude nutno, aby vyšetření o způsobilosti práce s dětmi zahrnovalo vyšetření sexuologické. Vystavuje jej praktický lékař, který zpravidla své pacienty zná. Je tedy na jeho úvaze, jaké odborné posudky si pro toto potvrzení vyžádá. Domnívám se, že lékaři nemají zrovna rádi, když jim někdo radí, jak mají léčit či co mají dělat. Potvrzení vystavuje lékař, který odpovídá za to, co vystavuje. Případné odborné sexuologické vyšetřní by totiž nemohlo být povrchní, protože měl-li by se sexulog zaručit, musel by si vyžádat vyšetření na odborném specializovaném pracovišti, které by bylo cenově nákladné, že by ho těžko hradila zdravotní pojišťovna a většina vedoucích by patrně, kdyby měla sama uhradit takto velkou částku, od záměru pracovat s dětmi ustoupila, což by vedlo k likvidaci dobrovolné práce s dětma vůbec. Je třeba počítat s tím, že dost lidí by navštívilo úplně prvně sexuologa pouze kvůli tomuto vyšetření, tudíž by jej neznal a neměl o něm žádné zdravotní záznamy.