Co upevňuje oddíl

Oddíl, který bývá většinou všeobecný, ale nemusí být, má svá specifika. Děti sem chodí rády, mají rády svého vedoucího a vůbec činnost v oddílu. Proč? Čím to je? Funguje-li oddíl správně, mají k němu lepší vztah než ke kroužku.

     Pojďme se zamyslet nad tím, co váže děti do oddílu, kde zůstávají děti i několik let, zatím co kroužek bývá zpravidla záležitost jednoho roku. Ten rozdíl může spočívat v tom, že kroužek má určitý cíl, které preferuje, není v něm tolik času na jiné činnosti. Bývá zde i poněkud jiný vztah vedoucího k dětem. Vedoucího sem táhne především zájem o věc, kterou se kroužek zabývá, tedy prioritně například modelářství, elektronika, počítače či sport a v druhé řadě pak vztah k dětem.

     U všeobecného či turistického nebo tábornického oddílu, je situace poněkud jiná. Pravděpodobně je to touha vedoucího, který se tomu věnuje zadarmo a ve svém volném čase a mnohdy ho to ještě nějaké ty peníze stojí, vrátit se aspoň občas do dětských let. To se mu s oddílem může aspoň částečně podařit.

     Pokud si dokáže vedoucí s dětmi přirozeně hrát a přiblížit se jim někdy třeba i chvilkově dětinským chováním, proniká tím do jejich duše a dozví se mnohdy o jejich problémech, které jim může pomoct řešit. Získá si důvěru dětí, které se mu pak svěřují s tím, s čím mají obavy se svěřit doma rodičům.

     Oddíly mají i svoji hierarchii. Není tedy jenom vztah vedoucí a člen, ale jsou zde ještě i nejrůznější rádci a pomocníci. Liší se jejich práva do své pozice se dostávají dle zásluh. Poměrně promyšlené mají své rituály oddíly indiánské. některé mohou někomu připadat až drsné, například přivazování k mučednickému kůlu či úpolové, někdy relativně dost tvrdé klukovské hry. Vše ale má svá pravidla, která platí stejně pro každého, takže například i vedoucí se může dostat sám k mučednickému kůlu.

     Zejména kluky přitahuje dobrodružství, proto je podobné rituály baví. Mají možnost při nich ukázat svoji statečnost i své sebeovládání. Někteří třeba úmyslně provokují, aby mohli podstoupit oddílové mučení, které samozřejmě není opravdovým mučením v pravém slova smyslu. Takovýto oddíl musí mít hodně zkušeného vedoucího, který dokáže ohlídat, kde je ona mez, která se nesmí nikdy překročit. Každé dítě je jiné, individuální a podle toho k němu musí vedoucí přistupovat.

     Vedoucí se nesmí bát udělat sám se sebe legraci. Tím opět jeho autorita stoupá a ne, jak by se mohl někdo mylně domnívat, klesá. Děti vidí, že vedoucí dokáže být jako oni, dokáže poradit při opravdických problémech, s kterými se mu mohou svěřit, protože vědí, že si je nechá pro sebe, stejně ale dokáže být přísný a tvrdě zakročit, pokud se někomu děje příkoří a má tedy i autoritu. V případě nebezpečí musí jít demokracie, která v oddílu jinak panuje, stranou a vedoucí přebírá rázné velení.

     V některých oddílech, zejména klučičích, kluci zápasí s vedoucím. Ani na tom není nic špatného. Vždyť třeba kluci se také rádi z legrace perou se svým tátou, pokud si na ně udělá čas a ocení, když se třeba nechá od nich položit na lopatky. Obdobně se to tedy děje v takovýchto oddílech, kde přesila kluků členů zápasí s jedním či dvěma vedoucími, takže to bývá i vyrovnané. Vpodstatě je to také pro někoho ztřeštěný rituál. Ale má svůj význam, kluci při něm vybijí přebytečnou energii. vybijí ji bezpečně, protože tyto zápasy probíhají podle určitých pravidel.

     V takovýchto oddílech se smějí kluci i prát. Je to pro ně důležité. Perou se podle určitých pravidel a bezpečně. Silnější bere ohled na slabšího. V některých oddílech k tomu mají třeba zákon slz a kamarádství nebo jeho obdobu. Ten zakazuje rozbrečet kamaráda z oddílu a to i při hře. Samozřejmě to předpokládá, že v oddílu jsou takové vztahy, že se tam nesimuluje a každý se snaží chovat statečně. Silnější si uvědomuje, že se může jinak prát s vedoucím, jinak se sobě rovným kamarádem a jinak s o několik let mladším kamarádem.

     Kluky baví hrát úplové a někdy i relativně drsné hry? Otázkou je proč. Zase je to ona statečnost, kterou mohou sami před sebou a před kamarády prokazovat a je to i určitá míra dobrodružství. Role se střídají a oni mají šanci, že se do té méně zaviděníhodné nedostanou. Ve většině hrách to mohou sami do jisté míry ovlivnit. Záleží na jejich aktivitě. Jako příklad je možno uvést třeba stařičkou anglickou hru Kdo uhodil? V té je jeden vyplácen rukou přes zadek a hádá, kdo ho plácl. Je zde současně psychologický aspekt, který umožňuje vyčíst něco z toho, jak se kdo tváří. také je zajímavé sledovat, jak je kdo aktivní. Někoho sice baví vyplácet druhé, ale uvědomuje si, že za chvíli se mohou role obrátit a vyplácen může být on. někdo je teda opatrný a třeba až přehnaně ohleduplný. To ho ale může na druhou stranu prozradit. V dobré partě ho ale ostatní na oplátku také šetří a nedostává moc velké ťafky. Někdo naopak z oblibou dává velká rány, tak pak musí sám vydržet obdobné.

     Vedoucí, který si nedrží děti nepřirozeně od sebe, se klidně zapojí i do podobné hry, jako je Kdo uhodil? Někdy ale může mít důvod se nezapojit, třeba, že má výrazně větší ruku než ostatní členové, jsou-li malí a tím by se prozradil. Pokud se ale zapojí, opět tím posílí a svoji autoritu a pro děti zpravidla bývá zážitek, když se dostane do role, kdy je vyplácen. Nemusí se bát. Děti jej šetří a spíš bývají pádnější na sebe navzájem.

     Říká se, že mezi vedoucími se objevují i lidé s pedofilními sklony, kteří však svoje sexuální touhy dokáží ovládat. Realizují se citově tím, že vidí, že děti jimi připravený program baví, že je "berou" a mají je rádi. Děti ale většinou nedávají vděk najevo nějakým okázalým způsobem. někdy i zlobí, ale vedoucí, který má k této práci vztah, to dokáže překonat. Ví, že chyba je někde v jím připraveném programu. Dítě, které zlobí se buď nudí a nebo má přebytek nevybité energie. Tu lze samozřejmě vybít buď trestem, ale také hrou. Ale ani bez trestu se nelze obejít, pokud dítě úmyslně ublíží slabšímu kamarádovi, či jinak poruší společně stanovené pravidla oddílového života, který celý oddíl přijal za své. Nejde tedy o pravidla, které si stanovil autoritativně vedoucí.

     Někoho třeba napadne, zda za tím nestojí pedofilní sklony. Vždyť i o samotném Foglarovi se to proslýchá. Je to ale důležité. například Foglar udělal tolik pozitivních věcí pro děti, že je to dost nemístné si klást takovéto otázky. Předně je to jeho osobní věc, kterou už nikdo nevyzkoumá, protože toto tajemství si vzal s sebou do hrobu. A i kdyby to byla pravda, snížilo by to snad význam a hodnotu jeho knih, jeho práce pro čtenářské kluby, které vymyslel a jeho práce v jeho skautském oddílu? Bylo by to myslím naopak příkladem, jak lze takovýchto schopností pozitivně využít ve prospěch dětí.

     Ostatně co je vlastně charakteristickým znakem pedofilně orientovaného jedince a kde je nějaká vymezená hranice? Říká se, že pedofilně orientovaní lidí se chovají dětinsky a mezi dětmi se cítí dobře. To ale může platit i o dobrém vedoucím, který se v kolektivu dětí také může chovat dětinsky, aby se jim přiblížil a kdyby mu nebylo mezi dětmi dobře, určitě by jim nevěnoval zadarmo tolik svého volného času, mnohdy na táboře i svoji dovolenou.

     Existuje tedy nějaká ostrá hranice? Má smysl ji hledat či stanovovat? Nebo je důležitější sledovat skutky lidí, to co udělali pro druhé a zda je to pozitivní či negativní. Zejména v dnešní uspěchané a přetechnizované době je činnost takového oddílu důležitá, protože se zde klade důraz i na morálku a děti se učí samy přijímat i určovat morální normy. A to je velmi důležité. Nevěřit jenom tomu, co mi kdo řekne, ale naučit se sám cítit s ostatními. Umět se odprostit od civilizace. Pro kluka je přirozené, že se občas popere. Před pár desítkami let se nad tím nikdo nepozastavil. každý kluk ale věděl, kde je míra. Prostě se uměl prát. Cílem rvačky nebylo ublížit. Bohužel dnešní děti se většinou perou záludně a v mnoha případech je jejich snahou ublížit. Mnohdy je to malou zkušeností či odkoukanými nereálnými filmy, kde kopou hrdinu do břicha a on vše snáší jakoby nic. Jenže život není fantastický film a dítě se pak diví, jaké jsou někdy následky.

     Bohužel ne všechny děti zapadnou do takového oddílu. Některé jsou pohodlné a už přecivilizované. Nevydrží bez televize či volkmena. V dalších případech to nepodporují rodiče, kteří uvítají, že dítě chodí na schůzky v týdnu, protože nemá čas na lumpárny. Je to pro ně jakási úschovna dítěte, něco jako školní družina, která jim dítě zadarmo pohlídá. A o víkendu, kdy mají čas a nejsou v práci, berou dítě na chalupu či chatu. Někteří ho mají jako hračku, přesto, že vědí, že dítě by oddílová akce bavila víc, někteří ho potřebují na práci na chalupu. Vždyť přece tu chalupu po nich jednou zdědí.

     Pouze rodiče, kteří něčím podobným sami prošli, ale těch je bohužel stále méně, tak pochopí a jsou vstřícní. Dá se s nimi domluvit, že jeden víkend bude patřit oddílu a druhý jim. Jsou to většinou rodiče, kteří se chtějí svému dítěti věnovat opravdově, snaží se ho pochopit a nechtějí, aby se jim odcizilo. Umějí i pochopit, kolik za tím vším stojí práce a obětování vedoucího. A vědí také, že oddíl musí být jako celek. Akce, na které je málo dětí, musí být improvizované. Dítě, které s oddílem plně nežije, nejezdí i na výpravy, se oddílu odcizuje. V oddílu zaostává, protože takový oddíl je jistou školou života. Kde jinde se dítě může naučit stanovat, než na výletě? Na schůzce se to nenaučí, v klubovně stan nepostaví. Hraje-li se nějaká dlouhodobá hra, její hlavní etapy bývají právě na akcích. A dítě, které na ně nejezdí, je pak de facto mimo tuto hru. Většinou ho to pak v oddílu přestává bavit a odchází pryč. Do jiného oddílu se mu už nechce a tak zůstává "ulici".

     Pokusili jsme se zde nastínit několik souvislostí z netradičního pohledu. Bylo zde položeno několik otázek. Část jich bylo částečně zodpovězeno, ale část zůstává otevřených na úvaze čtenáře. Ten může, bude-li chtít, připojit svoje zkušenosti či své názory v diskusi. Ta se myslím může rozvětvit i celkem dost směry, protože nastíněné téma je hodně široké. Má ale základní myšlenku, kterou je volný čas dětí a jejich vztah k oddílu a vedoucímu a současně vztah vedoucího k oddílu a jeho členům.

     Naše zkušenosti mohou být částečně subjektivní. Jsme ze společného kolektivu, v kterém byli většinou samí kluci. Věříme, že mohou existovat podobné vztahy i v některých kroužcích či sportovních oddílech, i když to pravidlem asi nebývá. Budeme rádi, když se se svými názory a zkušenostmi podělí i ostatní vedoucí a to nejenom z oddílů, ale i kroužků či sportovních oddílů a nebo třeba i učitelé či rodiče.