Co je pedofílie?

Náš diskusní stůl eKamaráda se už dopracoval k druhému tématu. V něm se budeme zabývat tím, co to vlastně pedofílie je.

     O pedofílii jsme už hovořili v několika článcích se sexuoložkou MUDr. Fifkovou. Mnohé zde již bylo řečeno, ale zkusme se na to podívat z trochu jiného pohledu. Co o tom říká Rosťa?

     Mlsoun k tomu poznamenává: " Rozdělení na pedofil a pedosexuál mě celkem zaujalo. Jak ale říkat těm, u kterých je cit i sex v rovnováze? Přece jenom to jsou zase škatulky. Dominantní je tady myslím inteligence jedince a jeho povahové vlastnosti."

     A Marťas si o tom myslí: "Pedofilové jsou určitě hodní a zlí. To je dáno jejich povahou, jako jsou všichni lidé hodní a zlí. Pouze se ale víc mluví o těch zlých pedofilech, protože ti hodní nejsou asi pro sdělovací prostředky tak zajímavý a navíc se o nich neví."

     "U většiny pedofilů je cit i sex v rovnováze. Ale jak jsem uvedl, začínat si něco s dětmi se bojíme kvůli tomu, co se může stát nám i jim. Většina tedy volí vztah a sex s vrstevníky, aby své sklony maskovali a měli ventilaci citových a tělesných potřeb. U těch, kteří tak činili než si uvědomili svou deviaci, jde o zvyk. Někdy už také mají vztah s vrstevníkem, jindy prostě nevěří že jejich náklonnost k dětem je preferenční. Důležitý je také strach, co by tomu řeklo okolí. Zejména je-li tu nějaký “malér” v minulosti a o sklonech daného člověka se ví. Onen malér také může znamenat že absolvoval vězení a léčbu a nechce tím opět projít.

     Důvodů k potlačování tužeb je tedy mnoho, proto se pedofilové většinou stýkají s dospělými. Mnoho takových má svého partnera rádo, mohou ho i milovat. Pokud s ním mají děti, tak je nesmí zneužívat, incest není dobrý ani pro dospělé, natož pro dítě. I homosexuál se po terapii může zcela nebo částečně chovat heterosexuálně, ale důležitější než sama terapie je stejně jako u pedofila vůle být “normální”. Jde ale jen o 33 procent z těch homosexuálů kteří mají zájem o změnu, takže člověk své tužby většinou neumí zcela potlačit. A kdyby přeci jen, tak stejně není úplně šťastný, spokojený, má pocit že mu cosi chybí, ani sex jej plně neuspokojí. A u pedofila navíc hrozí, že toto potlačování může vést třeba k tomu, že děti přestane mít rád, nebo že občasné kontakty s nimi bude omezovat jen na zneužívání – sex se dá utajit, dítě většinou mlčí (buď se mu to líbilo nebo je k mlčení donuceno), láska je více na očích a v naší intolerantní společnosti je tak paradoxně problémovější než skrytý sex s dětmi.

     Nejlépe se naučí chovat ten, kdo o deviaci ví a nepotlačuje ji. Nechce-li zneužívat, tak se dětem pozitivně věnuje jako kamarád (sexuální potřeby si ventiluje s dospělými). Avšak neodsuzoval bych ani ty, které přitahují i sexuálně, ale fyzicky, psychicky ani výchovně jim neubližují. Zneužívání se budeme více věnovat někdy příště, zatím uvedu, že určitě by se našly takové přečiny, které buď můžeme úplně tolerovat, nebo alespoň trestat pouze pokutou nebo alternativním trestem, i při recidivě. Ale důvod pro toleranci pedofilů je především v naší lásce k dětem, schopnosti porozumět jim. Naše aktivity se jim líbí a jsou jim prospěšné. A to je důležitější než to, jestli s nimi neděláme i co je momentálně zakázané."

     S tímto názorem polemizuje Mlsoun několika argumenty:

     "Myslím si, že to, že je u většiny pedofilů cit i sex v rovnováze, je pouze subjektivní domněnka. Může to být společný poznatek lidí, kteří se třeba (anonymně nebo neanonymně) znají a k své pedofílii se vzájemně hlásí. Jenže nelze zapomínat na to, že existuje určité procento lidí, kteří pedofilní sklony mají a skrývají je, případně si je ani sami nepřipouštějí a nebo si je skutečně neuvědomují. Prostě pedofilní sklony může mít i člověk, jehož vztah k dětem je hluboce platonický, mezi dětmi mu je dobře, lépe než mezi dospělými, přesto by ale s dětmi nikdy sexuální kontakt neměl a je mu dokonce zcela proti mysli. Tento člověk si své sklony možná uvědomuje, možná je jenom tuší a možná o nich ani neví nebo si je nepřipouští. V každém případě to o něm nikdo neví a ví se o něm třeba, že je vynikajícím učitelem či vedoucím, kterého mají děti rády. A jak je toto procento velké, myslím nedokáže nikdo zodpovědně odhadnout. Nedokáže to zjistit žádná statistika, protože nemá zjevnou cílovou skupinu, ze které by mohla vybrat reprezentativní vzorek.

     Pravdu má asi Rosťa v tom, že mnohdy jsou dělány postihy za skutky, které jsou sporné. Slyšel jsem o případech, kdy byl vedoucí s pedofilními sklony odsouzen bez přímých důkazů a jako nepřímé důkazy vůči němu posloužila skutečnost, že jeho sexuální vyšetření bylo pozitivní. Při tom v těchto případech šlo pouze o normální nesexuální mazlení, při kterém se ani dítě ani vedoucí neobnažovali, avšak vedoucího sexuálně vzrušovalo.

     Jinak si nemyslím, že by se měly tolerovat věci, které mohou vzrušovat sexuálně dítě nebo které jsou takové, že je z nich zřetelně patrno, že dospělého sexuálně vzrušují. Nikdy tady nemůžeme vědět, zda a jak to nezanechá stopy na psychice dítěte. To ostatně zmiňoval už minule čtenář Petr ve své smutné příhodě. Dítě nemusí být vždy natolik zralé, aby umělo posoudit, co pro něj je dobré a co ne. Takže ani měřítko, jestli je něco příjemné nebo ne, bych nebral jako směrodatné. Pouze by to asi mělo být polehčující okolností vůči činům, které jsou brutální a násilné. Ale ani manipulace dítěte, která následně vede k dobrovolnosti, rozhodně není v pořádku."

     Rosťa v mnohém dává Mlsounovi za pravdu a dále říká:

     "Připouštím, že jde o subjektivní pocit, protože i když jsem častěji komunikoval s pedofily, kteří by zneužívat chtěli, ale bojí se toho, než s těmi, kteří po tom netouží, tak se tak dělo na Internetových stránkách, kde se objevují i odkazy na místa s fotografiemi dětí, často nahých (bez sexuálního podtextu podotýkám). A lidé, kteří sexuální stránku své deviace dokázali potlačit (a mají tak můj obdiv) možná snímky nahých dětí tak často nevyhledávají a tyto chaty nenavštěvují. Ale většina pedofilů stejně děti nezneužívá, takže není důležité zda po tom tajně touží nebo ne. A s Mlsounem souhlasím v tom, že v pedofilii jde především o lásku k dětem, o tom že pedofilům je s nimi dobře, často lépe než s dospělými. Sex je až na x-tém místě.

     Dále má Mlsoun pravdu, že city skutečně zcela potlačit nelze. Někteří je ale potlačí tak, že se dětem skoro nevěnují a náhodný blízký kontakt někdy nevyústí v platonickou lásku a snahu být jim nablízku, věnovat se jim, ale v různé aktivity se sexuálním podtextem (už jsem psal že lásky se bojí více, protože je lidem na očích narozdíl od skrytého sexu v ústraní). Naštěstí je asi více těch, kteří nepotlačují citovou, ale sexuální stránku deviace. Možná více než těch, u kterých je láska a cit v rovnováze. I posledně jmenovaní dávají lásce přednost před zneužitím.

     Přestože účastníkem diskuse je i dítě (zdravím Marťase), tak snad můžeme hovořit i o pohlavním zneužívání, vynecháme-li podrobnosti. Tyto aktivity na děti mívají negativní dopad (fyzický – zranění, psychický – trauma nebo výchovný – promiskuita). Psal jsem sice o toleranci nenásilných aktivit bez zřejmých negativních následků pro dítě, možná by ale neměla být úplná. Proto jsem se zmínil i o snížených trestech (pokuty, alternativní tresty).

     A proč něco tolerovat (alespoň částečně)? Zejména proto, že potenciální pachatele je třeba motivovat k aktivitám s pozitivnějšími dopady na dítě. I dnes sice převládají nenásilná zneužití, navíc spočívající spíše ve vzájemném zkoumání a dráždění určitých míst než v pohlavním styku nebo jiných sexuálních aktivitách (Marťas se o sexu jistě učil, takže ví co to je, stejně jako mnohé jiné děti), ale potencionálnímu pachateli stejně hrozí trest, tak někdy ani nemusí vidět žádný důvod chovat se mírně. A navíc – když neubližuje, proč vysoký trest?

     Vypadá to, že podstatu pedofilie jsme zřejmě probrali, neboť k tématu již nikdo z diskutujících nic víc nemá. Na závěr snad ještě můj názor na onu toleranci. Zákon má pro různá zneužití různý rozsah trestů. Samozřejmě za závažnější zneužití, které zanechá na dítěti závažné následky, může soudce uložit trest na horní hranici sazby a za méně závažné zneužití na spodní hranici sazby. Takže otázkou pak jedině zůstává, zda-li je rozdíl mezi spodní a horní hranicí trestu dostatečný. Další otázkou pak může být, jak postihovat již několikrát zmiňované morální zneužití, tedy takové, o kterém dítě ani neví, ale o kterém MUDr. Fifková prohlásila, že stejně zneužitím je, snad právě proto, že dítě nic netuší, protože pedofilně orientovaný člověk se sním mazlí úplně stejně, jako třeba jeho vlastní táta, ale na rozdíl od jeho vlastního táty, ho to sexuelně vzrušuje. Většinou se na to ani nepřijde a hlavně se to těžko prokazuje. Většinou se pak použijí Mlsounem zmíněné nepřímé důkazy. V těchto případech je třeba Marťas pro to, netrestat vůbec.