Jsem pedofil - 2. část

Pokračujeme v anonymně zaslaných osudech a postojích jednoho pedofila, který dokázal najít své místo ve společnosti a vyrovnat se za pomoci přítele a odborníka svým osudem.

       Hlavním cílem boylovera je vytvořit citový vztah. Někteří boyloveři hledají sex jenom jako doplnění už zformovaného vztahu, jiní boyloveři sex vůbec nevyhledávají, stačí jim čistě citový vztah, mnozí boyloveři se dokonce k dětem ani nepřibližují, spokojují se s kontaktem na dálku, mnohdy jen s pohledem. Sex tedy není ve vztahu boylovera a dítěte to hlavní, přesto hlavně o něm se píše a mluví. Mnozí lidé dokonce nazývají vztah boylovera k dítěti vztahem perverzním, což ale není pravda. Perverze je totiž sexuální počínání, se kterým alespoň jedna strana nesouhlasí nebo při němž je alespoň jedné straně ubližováno, vztah boylovera je však založený na lásce a na oboustranném souhlasu, o perverzi tu nemůže být řeč. Bohužel v očích slepého zákona je často i ten nejlepší boyloverův vztah posuzovaný jako nelegální.

     Láska mezi chlapcem a mužem byla známá, uznávaná a dokonce podporovaná už před naším letopočtem, a to ve staroitalských Pompejích a v řeckých Aténách. Boylove se však přestalo podporovat a zakázalo se již v prvním tisíciletí našeho letopočtu, sexuální odchylky současnou lidskou společností nejsou tolerovány. Zatímco u homosexuality postupně dochází k obratu a situace se zlepšuje, v případě boyloverů stále přetrvává demagogie, dezinformace médií, nepochopení a naprostá netolerance.

     Kolik je vlastně boyloverů, nebo šířeji řečeno pedofilů? V literatuře se uvádí 1,5 %, podle oficiálního průzkumu z roku 1996 snad 4 %, neoficiální průzkumy však ukazují na hodnotu vyšší, zhruba 7 %. Pokud by toto číslo bylo správné, pak by byl boyloverem každý čtrnáctý muž. Je potom snadné alespoň přibližně odhadnout, kolik boyloverů se nachází mezi našimi spolužáky a spolupracovníky, mezi našimi sousedy, mezi příbuznými. Mnoho. Je jich mnoho, ale neví se o nich, v současné společnosti je totiž lepší o své boyloverské orientaci pomlčet. Pokud chce boylover mezi lidmi přežít bez problémů, raději mlčí, chová se nenápadně, nekomunikuje s lidmi o svých problémech a často se uzavře do sebe. Bojí se sám sobě přiznat, že je boylover. Mnohdy se ani nechce s dětmi stýkat a pracovat s nimi, bojí se, že by jim mohl ublížit. Lidé vztahům mezi chlapci a boylovery nepřejí, práce boyloverů s dětmi je pro většinu lidí nepřijatelná. Málokdo si dokáže uvědomit, že vztah mezi chlapcem a boyloverem může dítěti taky něco dobrého přinést. Přitom je vhodné podotknout, že výše uvedené číselné údaje se týkají celé společnosti, pokud bychom zjišťovali počet pedofilně orientovaných lidí mezi vedoucími dětských oddílů, bylo by toto číslo jistě vyšší.

     Existují i vztahy nedobrovolné a pro dítě nedobré, stresové a traumatické, jenže v tomto případě se nejedná o boylovera, nýbrž o úchylku dospělého člověka, a to s rozmanitou sexuální orientací. Právě takový člověk bývá obvykle nazýván pedofilem, jak jsem se už zmínil, není to ale správné. Kromě toho, nemůžeme přece kvůli několika násilníkům odsuzovat všechny muže, milující nedospělé chlapce, to by bylo horší než kupříkladu postřílet všechny lišky jenom proto, že nás jedna kousla a nakazila vzteklinou. Když jeden nezodpovědný řidič způsobí smrt nevinného člověka, taky nikoho rozumného nenapadne odsuzovat všechny řidiče, kvůli jedné vraždě neodsoudíme celé lidstvo. Když se ale v novinách napíše o jednom násilníkovi, který zneužil dítě, rázem jsou v nemilosti všichni boyloveři a pedofilové. To přece není správné.

     Já sám sebe nazývám pedofilem, i když správnější by možná bylo označení boylover. Ostatně i MUDr. Fifková, ačkoliv výraz boylover nepoužívá, tak usuzuje, že tento výraz snad odpovídá termínu muž s poruchou typu homosexuální pedofilie, což je i můj případ. Za boylovera ve smyslu předcházejících odstavců mě považují i mí nejbližší kamarádi. Vědomě bych dítěti nedokázal nikdy ublížit – možná to zní divně po tom všem, co jsem o sobě už napsal, ale je to tak. Vědomě bych neublížil. Sice jsem se nikdy žádného chlapce nezeptal, jestli si na něho můžu sáhnout, jestli se můžu přimáčknout, ale při sebemenším projevu nespokojenosti jsem toho nechal a u daného dítěte už nikdy neopakoval. Když došlo u dětského oddílu k mému prozrazení, bylo pro mě největším šokem zjištění, že o tom kluci věděli už dřív. Z toho jsem měl podstatně větší trauma než z vědomí, že mohu být zatčen a skončit v kriminále. Vlastně jsem o sebe strach neměl, měl jsem hlavně obavy z toho, aby se moje vyzrazení a následně přijaté kroky nějak nedotkly oddílu. Když jsem se později dozvěděl, že můj mladý kamarád z oddílu odešel, byl to pro mě další šok, tři dny jsem s nikým nepromluvil. Věděl jsem, že daný kamarád oddílem doslova žil a jeho odchod byl tedy známkou něčeho moc špatného. Uvědomil jsem si, že celá záležitost má pro něho nedozírné následky, sám jsem to nesl hodně těžce. Když jsem se později telefonicky dozvěděl, že se tento chlapec do oddílu zase vrátil, byl jsem snad nejšťastnějším člověkem na světě. To bylo v době, kdy nebylo ani jisté, jestli se já sám do oddílu dokážu taky někdy vrátit.

     Většina boyloverů se vždycky dítěte zeptá, jestli chce pohladit nebo dokonce ještě něco víc. Já jsem se neptal, ale teď už vím, že to byla chyba. Nestačí se řídit reakcemi dítěte, ty bývají ošidné, bez jasného souhlasu to prostě nejde. I moje představa, že sám sebe uspokojím a dítě se o ničem nedozví, byla naprosto zcestná. Jsem zase o něco moudřejší. A jak tak o tom přemýšlím, škatulkování na boylovery, pedofily a násilníky je značně zjednodušené. Jistě existují i přechodné stavy. Koneckonců, jsou lidi, které vzruší všechno a úchylek je nepočítaně.

     Možná si mnozí z vás řeknou, že sex mezi dítětem a dospělým je špatný, i když s ním dítě souhlasí. Jenomže nedávný průzkum v Austrálii ukázal, kromě jiného, že 85 % dětí ve věku 14 let mělo už alespoň jednu sexuální zkušenost, z toho 40 % s někým stejného pohlaví. Jinými slovy je možné napsat, že třetina čtrnáctiletých dětí měla alespoň jednu sexuální zkušenost s člověkem stejného pohlaví, nejčastěji samozřejmě se svým vrstevníkem. A nemusím asi zdůrazňovat, že boylover může dítěti poskytnout mnohem více stability, podpory a rad, než je tomu ve vztahu dvou dětí, protože má výhodu většího vzdělání, má více zkušeností včetně citových, má bohaté poznatky z jiných vztahů a zná praktiky bezpečného sexu. Přitom nad sexuálním vztahem dvou dětí lidé mnohdy jenom pokrčí rameny, dospělého boylovera ale odsuzují. Dětem v jejich vzájemných sexuálních vztazích prakticky nic nebrání, dospělému hrozí vězení.

     Jsem pedofil či snad boylover, proto asi tento můj článek o pedofilii nebude úplně objektivní. Jsem si toho vědom. Přesto nebo snad právě proto chci naprosto jednoznačně napsat, že jsem si plně vědom toho, že moje dřívější jednání bylo trestným činem a zneužitím dětí. Jsem si vědom toho, že dítě, které mi posloužilo k sexuálnímu vzrušování, bylo zneužito, přestože vlastně o ničem nevědělo. Kupodivu mě i po takovémto jednání přijal hlavní vedoucí dětského oddílu do tohoto oddílu zpátky a přijali mě, dokonce s radostí, i dříve zneužívaní chlapci. Nelze přitom mluvit o jejich neznalosti nebo nepochopení věci, nyní třináctiletí, skoro čtrnáctiletí kluci už z toho rozum mají, tím spíše, že si přečetli na internetu možná více stránek o pedofilech a boyloverech než já sám a hlavní vedoucí věnoval tomuto tématu v oddíle taky dost času. Možná to je tím – mít informace objektivní a z více zdrojů, nejenom dezinformace a mýty z novin a z televize. Hodně důležité asi bylo, že mě všichni dobře znali a taky pochopili, že nemůžou člověka soudit pouze podle jeho sexuální orientace, že každý člověk má i plno jiných vlastností. Vlastností různých, dobrých i špatných. V každém případě mám u vedoucího oddílu i u chlapců z tohoto oddílu podporu, a to je pro mě nejdůležitější. Snad bych mohl ještě podotknout, že jsme se s hlavním vedoucím nedomluvili na žádných mantinelech mého chování, na žádných hranicích, prostě mu stačily moje informace o proběhlé terapii u doktorky Fifkové a jeho vlastní posouzení situace. Nejde tedy o domluvu, ale o důvěru.

     Snažil jsem se v tomto článku napsat něco málo o boyloverech, o pedofilech, o sobě. Nechtěl jsem článek nafukovat svými osobními problémy, proto jsem zcela vynechal informace o výčitkách, které mě trápily a trápí, o traumatech, o připravované sebevraždě, která se nakonec neuskutečnila, protože pomoc kamarádů přišla dřív. Zmíním se ale ještě o jednom současném problému – mám o svém pedofilním zaměření říci ostatním klukům v oddíle, těm, kteří to ještě nevědí, nebo jim to říkat nemám? Cítím kamarádskou potřebu všechno jim říci, tím spíše, že by se to třeba stejně v budoucnu dozvěděli, a když se to dozví ode mne a dřív, bude to lepší. No jo, ale když jim to řeknu, třeba to někdo z nich nepochopí, a i kdyby mě pochopili všichni, stejně bych se pak mezi nimi necítil moc dobře a třeba bych nakonec z oddílu i odešel. A to by nebylo moc dobře ani pro mne, a myslím, že ani pro oddíl. Takže mám, nebo nemám?

     Vzhledem k tomu, že skutečnosti popisované v článku jsou hodně osobní a identifikace oddílu nebo jednotlivých osob by mohla vést k nepříjemnostem, nepodepíšu se svým vlastním jménem, ale raději jenom šifrovanou přezdívkou. Snad to čtenáři pochopí.