Věrní přátelé - 28. část

Pátrání po zrádci vrcholí a dramatizuje se. Nakonec je vzájemně podezřelých mnoho. Kdo se v tom má vyznat? Vyznáte se vy?

      8. Oboustranný důkaz

     Slávkovi a Tondovi se Petr ztratil z očí. Protože ale neustále viděli před sebou Vaška a Honzu, nezdržovali se jeho hledáním a šli za nimi. Však oni je k němu dovedou!

     Petr se zatím rozčileně prodíral houštím. Před chvíli se znovu opatrně zastavil, jenže když vykročil dál, zjistil, že Honza s Vaškem jsou pryč. Uhnuli na rozcestí asi na jinou cestu nebo zaběhli do lesa – a bůhvíkde teď jsou!

     “Ale já musím mít důkaz!” – rozeběhl se nazdařbůh jiným směrem…

     Pomalu začal ztrácet smysl pro orientaci.

     “Kam se mi jenom mohli ztratit?” pomyslel si za další půlhodinu vztekle a potom se odevzdaně otočil na patách… “Asi je už nenajdu…”

     Náhle se mu zazdálo, že uslyšel nějaké hlasy. Zastavil se a ani se nepohnul, aby se mohl soustředit, odkud zvuky přicházejí. Ano – nemýlil se. A jsou to oni, Honza s Vaškem!

     Zlehýnka postupoval směrem, odkud se hlasy ozývaly. Slyšet už nebylo nic, ale nečekaně oba kluky zahlédl, jak sedí u jednoho z modřínů. Dolehly k němu velmi tiché útržky hovoru. Radí se o něčem?

     Snažil se k nim ještě víc nenápadně přiblížit, to se mu ale nepodařilo…

     Jejich tváře se protáhly údivem.

     “Co tu děláš?” zeptal se Vašek překvapeně.

     “Až mi řekneš, co ty tady děláš, zrádče jeden!”

     Oba se ostře na sebe podívali.

     “Tak mu to povíme?” zeptal se Honza.

     Vašek pokrčil čelo. Mají mu sdělit, na co před chvílí přišli?

     “Tady jsou!” ozvalo se nedaleko. Mezi stromy se objevil Tonda, následovaný bledým Slávkem.

     “Vy jste tady?” podivil se Petr. “Konečně mám důkaz…”

     “My taky!” přerušil ho Tonda temně.

     “Už je ti to jasný?” obrátil se na Slávka. “Dáme mu nakládačku, ne?”

     “Vykašlu se na něj,” zašeptal Slávek. Zastavil se před Petrem a procedil: “Je mi z tebe špatně, lháři!”

     Pak se otočil a odcházel. V patách za ním Tonda.

     Petr tu stál jako opařený. Pochopil v jedné dlouhé vteřině to, že jak on podezříval a šel za Vaškem a Honzou, Slávek a Tonda šli za ním. Je po všem, nebudou mu už v ničem věřit!

     Obrátil se k oběma zbylým klukům a řekl hlasem, vyznívajícím ve zlost a zoufalství: “Tak – a je to, co jste asi chtěli! Je po družině…”

     “Ale my jsme nic takovýho přece…”

     “Ještě mi tvrďte, že jste nás neprozradili! Jak jste podlí!” přerušil ho Petr.

     “Nadáváš nám a urážíš nás,” zamračil se Honza, “a přitom ses nepřesvědčil, jestli je to pravda!”

     “Nepovídej zbytečně! Jste odporní zrádci, a ne kamarádi!”

     “Už toho mám dost! Tak já ti teda povím, kdo je ten tvůj zrádce! Dávno bys na to přišel sám, ale byl jsi jako hluchej a slepej! Vždyť to je Tonda – copak to nevidíš?”

     Otočil se k Vaškovi, rozčileně ho vyzval posunkem k odchodu a sám mizel dlouhými kroky pryč.

     Petr se za nimi chvíli překvapeně díval. Takového Honzu ještě neviděl. Ale potom mávl rukou.

     “Darebáci! A ještě ty jejich výmysly! Zapomenu na tyhle dny i na ně.”

     Chvíli ještě postál a pak dlouho bloumal mezi stromy sem a tam. Nechtěl vidět nikoho z odcházejících. Nakonec i on vyrazil na smutnou cestu domů.

     Ale v jeho podvědomí (i když si to zatím neuvědomoval) zůstaly usazené dvě vzpomínky. Jedna na slova náčelníka cizích kluků a druhá na nedávný rozhovor s Honzou. A tato dvojí informace čekala, aby se v příhodném okamžiku spojila v jednu. V důkaz. Jednoznačný.