Věrní přátelé - 26. část

Kluci stále pátrají po záhadě, kdo je vlastně zradil. Přijde na to Petr?

      6. Musím je přesvědčit

     Drobné mžení přikrývalo tři postavy, pomalu kráčející k návsi. Jen jedna hovořila, dlouho a podrobně.

     “Proto vám znovu povídám, že jsem nikomu nic neprozradil – já jsem zíral stejně, jako vy! Teď mi snad už věříte, že to musel udělat někdo jinej,” končil Petr svou řeč.

     Slávek přikývl a zamyslil se.

     “Že by ten Vašek a Honza?”

     “Nevím,” pokrčil Petr rameny. “Už mi to dneska nějak přestává myslet. Musím už jít. Ahoj!”

     “Tak čau!”

     Díval se za nimi, jak se mu ztrácejí v postranní ulici.

     Uvěřili mu doopravdy? Budou s ním? Proč Tonda tak blázní? A kdo mohl na družině spáchat takovou zradu?

     Petr došel domů jako ve snách a zbytek odpoledne proseděl doma v úvahách. Celou svou vůlí se soustředil a snažil si všechno důležité přesně vybavit do nejmenších podrobností.

     Co se stalo, šlo doopravdy jen těžko pochopit. O družině se kluci snad nikomu nezmínili ani slůvkem. Vždyť byli členové – a jistě jim záleželo stejně tak jako jemu, aby její tajemství zůstalo zachováno!

     Měl ovšem i svou vlastní teorii, ale hned od počátku mu bylo jasné, že dost kulhá. Zdálo se mu totiž, že mezi kluky, kteří je přepadli, zpozoroval povědomý obličej, i když pomalovaný vodovkami skoro k nepoznání. Možná, že ho zahlédl už dřív někde venku nebo ve škole. Ale jak by se on mohl dozvědět něco o názvu a o družinové přísaze? Bylo velmi nepravděpodobné, že by je byl tehdy v noci někdo viděl…

     Petrovi se vybavil další den. Ten, jak stáli na návsi a volili náčelníka.

     Pojednou si uvědomil: “ Co když – ale ne – určitě měl Slávek pravdu! Jiná možnost už vlastně ani není! Museli to být Honza a Vašek!”

     Usilovně přemýšlel. Ano – přišli, zrovna když se mezi sebou domlouvali na názvu družiny!

     Tak tedy oni? Znají asi ty cizí kluky a šli jim to vyzvonit – ale proč?

     Jednoduchá odpověď.

     Chtěli k nám do party, ale my je nechtěli. Tak měli na nás zlost – a já se jim ani vlastně moc nedivím.

     “Můžu jít ještě ven?” zavolal do vedlejšího pokoje, kde už blikala obrazovka televize.

     “Vždyť je skoro tma,” ozval se maminčin hlas, “co budeš venku dělat?”

     “Aspoň na chvilku!”

     Vážnost jeho hlasu byla opravdová.

     “Tak syp, ale ať jsi brzo na večeři!”

     Petr vyběhl z domu. Klusal směrem k nevysokému kopci na okraji vesnice. Byl nahoře co by dup. Sluneční kotouč ještě úplně nezapadl a svítil mu do obličeje posledními narůžovělými paprsky.

     Chodil se na ten kopec radit sám se sebou, když mu bylo nejhůř. Jako by mu ten hliněný pahorek vléval do hlavy nové správné myšlenky.

     Teď ho ale ochromil podivný smíšený pocit smutku a nejistoty.

     Proč byl Tonda odpoledne takový? A Slávek s Ivanem – přesvědčil jsem je nebo ne?

     Sevřel ruce v pěsti.

     “Takhle to přece nenechám! Za nic nemůžu, tak co? Všechno se dá ještě zachránit, ale já jako náčelník družiny jim musím ukázat, kdo je ten zrádce!”

     S tímto pevným rozhodnutím Petr toho večera usínal.