Věrní přátelé - 25. část

Najdou kluci zrádce, který je zradil? Vysvětlí se tato záhada? Jak nakonec vše dopadne?

      5. Kdo je zrádce?

     Starý smrk byla opravdu dobrá ochrana před deštěm. Mohla začít ničím nerušená debata.

     “Tak teda,” začal Tonda, “nezdá se vám, že ti indiáni říkali něco o naší přísaze? Vždyť byli úplně cizí!”

     “To ještě není všechno,” podotkl Petr zamračeně, “dokonce vědí i jak se jmenujeme! Pošeptal mi to ten jejich náčelník…”

     Rozšuměly se hlasy údivu. Tak tohle byla záhada všech záhad!

     “Že by někdo z nás zradil?”

     “Anebo,” zamračil se Ivan a ukázal prstem na Honzu, “vy jste nás špehovali!”

     Tentokrát Petr mlčel.

     “To není pravda!” vykřikl Honza a vypadalo to, že nabírá k pláči. “To byste nejdřív museli dokázat, že my…”

     Slávek vyhlédl zpod větvoví.

     “Trochu přestává pršet a domů je daleko, pardi! Asi bysme měli odkráčet.”

     “A co Vašek?”

     “No co by? Nemá se zbytečně courat! Já na něho nečekám!”

     “Zabrzdi, Ivane, vždyť už támhle utíká!”

     “Měl jsi kliku,” zavolal na přibíhajícího Slávek, “ještě chvíli – a musel jsi nás dohánět!”

     “Jak koho,” řekl Honza, “já bych na tebe určitě počkal.”

     “Tak se konečně pohněte, asi se znova rozprší! To je teda škoda, že jsme si nevzali ty kola!”

     Vyrazili nazpátek. Černá mračna se znovu nebezpečně kupila nad jejich spěchajícími postavami. Každou chvíli mohli očekávat další sprchu.

     Kráčeli dlouho – mysleli si už, že výlet skončí v suchu, ale přece jen se déšť spustil. Učiněná průtrž!

     Úplně promočení došli až na okraj Trojáčků, odkud to už nebylo domů daleko. Schovali se pod střechu autobusové zastávky, než přejde nejprudší lijavec. Teď už nemuseli pospíchat.

     Znovu se rozhořela diskuze o nevysvětlitelné příhodě s indiány.

     “Petře,” zeptal se Tonda, “říkal jsi přece, že jsi v tom lesíku už jednou byl?”

     “Myslím, že asi jo!”

     “Tak proč jsi chtěl jít zrovna tam?”

     “Chtěl jsem se tam podívat, co je na tom?”

     “Spíš jsi nás tam chtěl nalákat, to je na tom!”

     “Co ti je? Co zase máš?” rozzlobil se Slávek. “Děláš ze sebe zbytečně šaška! My všichni jsme přece tamtudy chtěli jít!”

     “Fakt, Tondo, nechej už toho,” řekl Petr, “vždyť jsme přece přísahali, že se nezradíme!”

     Zarazil Tondu, který mu chtěl něco odpovědět, a rychle pokračoval.

     “Ti kluci věděli, jak se jmenujeme…”

     “My jdeme domů, skoro už neprší - a nechceme vyrušovat,” řekl Honza a zvedl se společně s Vaškem.

     “Teď už tady klidně můžete zůstat, stejně toho dost víte. Objasníme si to!”

     To ale neměl asi říkat. Tonda k němu přistoupil se sevřenými pěstmi.

     “Vidíte ho?” zakřičel. “Ty jsi ten zrádce – a oni možná taky!”

     “Už tě mám pomalu až po krk!” prudce odpověděl Petr. “To mi doopravdy nevěříš?”

     “Ne. A vystupuju z party,” krátce odpověděl Tonda a odcházel v dešti pryč.

     Slávek s Ivanem se za ním udiveně podívali. Tak rozhodně mu to vpálil… Co když má Tonda pravdu? Ale to by přece…

     “Ještě někdo chce vystoupit?” zeptal se Petr přiškrceným hlasem.

     “Podívej, když nám konečně povíš, co jsi přesně vůbec viděl a co ti zašeptal ten indián, jsme s tebou,” prohlásil Slávek.

     Petr jen pokývl hlavou. Nemohl hned odpovědět, asi by se rozbrečel.

     Mezitím se Honza a Vašek tiše vytratili. Nic nepřekáželo Petrovi v hovoru. Ale jak to všechno vysvětlit?