Slovo do pranice aneb omyl č. 22

Tentokrát o důležitosti povolání. Je důležitější zdraví nebo víra?

     Mnozí věří, že nejdůležitější povolání je povolání lékaře

     “Hlavně to zdraví”, přejí si lidé při různých láskyplných chvilkách. “Jen ať nám slouží zdravíčko”, to je to nejdůležitější. Jasně: chuť k jídlu, trávení, správný rytmus srdečního tepu, ten nejoptimálnější tlak, potence, optimismus, mít dobré EKG, EEG, KGB a STB – pardon, to je spíše proti zdraví. Hodně lidí si nějak za celý život nestačilo povšimnout, že nemoce nejsou to nejhorší, co nás v životě sužuje. Z toho důvodu při průzkumu veřejného mínění v ČR je vždy na nejvyšších místech v důležitosti a užitečnosti povolání lékaře, na poslední místo řadí Češi povolání faráře a kněze. “Ti jsou celkem k ničemu, míní, důležité je trávení a sex”, a o to se nám přece starají doktoři. To je obraz našeho národa. Silní, vykrmení, bůjní - a duchovně tupí – takoví nejsou zdaleka všichni lidé, ale je jich děsivě moc. Také se tomu říká “knedlíková kultura”. Říkám to jako člověk, který je nemocný a má rád knedlíky. Ale nefandím lidem, kterým je jedno, proč žijí – hlavně že jsou zdraví. Že jim dupou králíci.

     Není vám to také divné?

     Nevím, zda jenom mně je už dlouho divné, jak jsou nemocnice přeplněny lidmi. A kolik je v moderním věku nejrůznějších chorob přesto, že medicína udělala tak velké pokroky. Ať vejdeme do kterékoli ordinace, všude a pořád plno lidí. Snad by se to dalo vysvětlit tím, že lidí je jednak víc než dřív, a že také více o své zdraví pečují, proto se tlačí u doktorů. Ale asi to tím nebude. Zdravotnických zařízení je také víc a nejsou plné jenom čekárny, ale i lůžková oddělení, na operace se čeká často týdny i měsíce, velké procento porodů je rizikových, staré nemoce se vrací (TBC), nové se objevují (AIDS) a kreamtoria jsou přetížena.

      Není to divné, ve století tak obrovského pokroku medicíny, důrazů na hygienu, prevence, očkování, prohlídek – ve století genetiky a biochemie? Lidí je víc, ale nemocí také. Judah Feynman, významný lékař, poukazuje na to, že lékařské encyklopedie registrují patnáct až dvacet tisíc lidských chorob, a z nich méně než tisíc lze "vyléčit" nebo úplně zastavit. Daleko více nemocí moderní medicína neumí ovlivnit ani zmírněním příznaků. To je také důvod, proč bují “alternativní medicína”. (Z článku Imaginární zahrady s reálnými ropuchami, Dudley R. Herschbach, Vesmír 3/98/str.166).

     Také řešení

     Není také poněkud divné, že ve století tak obrovského pokroku medicíny se vedou už desítky let vášnivé diskuze, zda eutanazie ano či ne? Na jedné straně potřeba eutanazie vyvstala mimo jiné i s pokrokem medicíny, která umožňuje prodloužit život člověku i přes nefunkčnost řady jeho orgánů (dříve by už byl takový člověk dávno zemřel). Ale druhý důvod eutanazie je neschopnost vyléčit řadu nemocí (rakovina), odstranit pomalé a bolestivé umírání, o kterém se ví z podobných předchozích případů, jak asi skončí – nestane-li se zázrak. I toto je důvod vzrušených debat o eutanazii. Zda pomáhat lidem ukončit jejich život – asistovaná sebevražda.

     Holandsko – jedna z nejbohatších evropských zemí, vykročilo ve své legislativě tímto směrem. Ne Indie, ne rozvojové latinskoamerické a africké státy, ale Holandsko, země s vyspělou medicínou a ekonomikou. Tam vám místo vyléčení nabídnou, jestli nechcete zabít. Není to trochu paradoxní? Kdyby to nebylo tak bolestné a tragické, bylo by to až úsměvné. Hitler by byl asi docela mile překvapen, že se někdo vrací k  jeho metodám o půl století později.

     Včera mi vyprávěla moje kolegyně z práce, jak v Holandsku, v jedné její známé rodině, se stará matka rozloučila s dětmi – všichni se na tom vespolek domluvili. Ne před odchodem do divadla, ale ze života. Nebylo jí nic víc než to, že byla už hodně sešlá věkem. Přišel lékař a zabil ji. Podobně se dnes mladí lidé domlouvají, zda “si nechají” dítě nebo ne, zda dovolí klíčícímu životu žít dál, nebo ho zabijí. Opravdu “velký pokrok lékařské vědy”, a hlavně lékařské etiky. Je to hlavně o ušlechtilé víře.

     Hledejte nejprve...a ostatní vám bude přidáno (side effect)

     Čím to je, že dnes lidé usilují o zdraví, a ono před nimi utíká? Čím to je, že je dnes nebývalá péče o člověka už od kojeneckého věku, a přesto nás choroby trápí často už v mládí? V našem životě je mnoho věcí, které člověk získává jen jako “side effect” /čti: sajd efekt/ – vedlejší produkt, vedlejší účinek. Na tuto záhadnou skutečnost poukázal největší lékař všech dob, Ježíš Kristus. Ten jednou řekl zvláštní poučku: “Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a všechny ostatní věci vám budou přidány.” Tento výrok vyjadřuje velmi krátce a výstižně jeden z největších průšvihů moderní doby: lidé hledají všechno možné, pilně a intenzívně, ale to, co hledají (zdraví, klid, štěstí), nenalézají – jakoby to před nimi utíká. Hledají zdraví a jsou často nemocní. Hledají klid, pokoj a jistotu, a prožívají mnoho každodenních strachů, obav a nejistot. Vytoužené štěstí před nimi prchá jak jejich vlastní stín. Je to proto, že to, co by měli hledat na prvním místě, nehledají! To je průšvih naší doby.

     To samé platí i o penězích, vhodném životním partnerovi, pohodě v rodinném životě, úspěchu. Jsou lidé, kteří to nehledají a mají, a naopak. Snad nejvíce markantní je tento princip (vedlejšího účinku) v oblasti světového míru. Mnoho lidí touží po míru, svět hledá mír, mluví o míru, vyhlašuje mír, uzavírá mír, pořádá mírové konference - ale jen se už už zdá, že mír nastal, hrozí válka. Důvod je zcela prostý: mír je jen ovoce – je to “side effect”, vedlejší produkt jiného důležitého snažení! Mír je ovocem spravedlnosti.(Iz 32/17) Ne o mír je třeba usilovat, ale o spravedlnost. Pak bude pokoj a bezpečnost přirozeným důsledkem tohoto správného snažení. Protože však lidé nežijí spravedlivě, protože nežijí podle pravdy a práva – nemají ani mír. Ani v duši, ani mezi sebou. Není to žádné tajemství, žádná magie, žádné čáry máry – a stejné je to i se zdravím a dalšími věcmi!

     Hlavně to zdraví

     Určitě všichni známe spoustu lidí kteří, jak je někde píchne, už běží k doktorovi. Lékaři by mohli vyprávět romány o těchto “o sebe pečujících a stále sebe pozorujících” pacientech. Jsou většinou “permanentně” nemocní! Na všechno alergičtí, pokud je v okruhu jednoho kilometru jeden mikrob, určitě se jím nakazí. Nemohou nic zvedat, nikomu nic pomáhat, nesmí se namáhat – aby si neublížili.

     Vypráví se takový příběh. Sněhová vánice zasáhla skupinu lidí kdesi v horách. Všichni nějakou dobu postupovali společně, ale pak jeden už nemohl a zhroutil se. Ostatní se radili, co s ním a došli k závěru, nechat ho na místě, protože by všichni zmrzli. Jen jeden z nich nesouhlasil. Nechal ostatní jít kupředu, a rozhodl se, že vyčerpaného kamaráda ponese či potáhne sám. Ostatní šli rychle kupředu a ztratili se mu z očí. On postupoval velmi pomalu, krok po kroku, vypadalo to jako celá věčnost. Přesto se vynaloženou námahou trochu zahřál. Zanedlouho vánice ustala a on spatřil nedaleko horskou chatu. Jaké bylo však jeho překvapení, když těsně před ní uviděl v závěji zmrzlá těla všech těch, kteří spěchali za záchranou. On i jeho kamarád však byli zachráněni.

     Vedlejší účiny jsou všude

     V tomto příběhu máme jen další “side effecet”. Oni “spěchali za svou záchranou” a nedosáhli jí, on usiloval o záchranu svého kamaráda (ne o svoji) – a zachránil jeho i sebe. Vedlejším produktem lásky k bližnímu mu byla záchrana vlastního života. Kristus hovořil velmi často o vedlejším efektu. Jednou řekl: kdo si chce život zachovat, ten ho ztratí. Ale kdo by ho ztratil pro mne a pro evangelium, zachová jej. A jinde zas říká: dávejte a bude vám dáno (Luk 6:38)

      To jsou všechno výroky o side effectu, kdy člověk usiluje o něco duchovně ušlechtilého (zachránit druhému život, darovat něco někomu, být spravedlivý, pomáhat) – a dostává ještě víc, než by očekával. Dostává navíc i to “nezamýšlené”: svůj život, dostatek všeho, mír a bezpečí, pomoc. I když se chová právě opačně: svůj život riskuje, hmotné statky rozdává a hledá ospravedlnění druhého na svůj vlastní úkor a přes vlastní ohrožení. Lidé krátkozrací takové jednání kvalifikují jako: koledování si o potíže, trápení či nemoc, zbytečné riskování, vyhazování, pomáhání na nepravém místě. Tito hloupí lidé pak na takové jednání mají tyto průpovídky: “pro dobrotu na žebrotu”, “když něco nechceš mít, tak to půjč”, “ať se každý stará o sebe”, “to není můj problém” “to bychom dopadli” – a dopadají. Ke stáru se o ně nikdo nezajímá, pokud nemají tučný důchod. Známý je i vedlejší účinek ve výchově: děti přísně vedené milují pak své rodiče víc, než ty rozmazlované a nikdy netrestané.

     Vedlejší účinky – řetězové reakce, najdeme všude. Jen málokdy dosahujeme ihned cíl, bez snažení, které má zpočátku s cílem pramálo společného. Kdo někdy zaséval semena, stavěl dům, učil se na hudební nástroj nebo cizí jazyk, ví, že začátky mají pramálo společného s budoucí rostlinou, domem, hudbou či mluvením cizím jazykem. Ježíš říká: “Vcházejte těsnou branou; nebo prostranná brána a široká cesta vede k záhubě, a mnoho je těch, kteří vcházejí skrze ni.” (Mat 7:13) V počátcích nějaké cesty musí být často sebezapření a snahy, které zdánlivě k cíli nevedou. Podobně zmiňovaná záchrana – spása (Omyl č. 16) je jen vedlejším účinkem života s Bohem, uvěřením v Krista. Opak je pokrytectví nebo sugesce – to, že si namluvím, že jsem “na tom správném břehu”, že jsem uvěřil a mám Krista v srdci. Že jsem spasen – ač jsem neučinil kroky, které ke spáse vedou a nežiju “zachráněný život”.

     V křesťanství jde o sugesci, ve východních náboženstvích o tzv. mantry – stálé opakování slova či věty. Ale je to totéž. Tam, kde člověk neučiní to, co má, se může velmi mýlit. Může mít dojem, že je na cestě k cíli a jít opačným směrem. Stejně tak si může někdo přát zdraví, vsugerovat si, že je zdráv, věřit ujištění doktorů, že je vše v pořádku – a druhý den umřít. Zdraví je stejně, jako dlouhý život, jen ovocem (vedlejším produktem) zcela jiného (někdy i opačného) usilování. Dlouhý život je, mimo jiné, také vedlejším důsledkem pěkného chování k rodičům. “Cti otce svého i matku svou, ať jsi dlouho živ na zemi...”. (2.Moj 20:12) Dlouhý život si tedy paradoxně nezajistíme tím, že se s rodiči nenervujeme, že se s nimi neobtěžujeme, netrápíme, nenecháme zdržovat – ale pravým opakem. Dlouhý život není důsledkem péče o naše zdraví a tělo!! Neplyne z toho, že se šetříme.

     Musím se vždy smát, když slyším, jak se nějaký reportér ptá sto a více letého člověka, jaký je recept na dlouhověkost: co pít a co nepít, co jíst a co nejíst, co dělat a co nedělat. Vždycky slyšíme něco jiného: jedna stoletá babička celý život nepila alkohol, nekouřila, vstávala v pět a těžce pracovala, jiná stoletá pila jak duha, kouřila a celý život nic nedělala. Ještě jsem neslyšel, aby se jich ptali, jaký vztah měli k rodičům. A právě i tam je recept. Nejen úcta k rodičům, ale i jiné duchovní kvality vedou k dlouhému životu, např. bázeň před Bohem. Dlouhý život samozřejmě souvisí s určitou mírou základního zdraví, a to je závislé (je to řetěz příčin a účinků) na lásce k Bohu a lidem.

     Proč vlastně existuje “side effect”?

     Jde v podstatě jen o řetěz příčin a účinků. Dům nemohu stavět tak, že prostě přinesu střechu a stěny, a je to. I kdybych ho celý přivezl hotový, nějak musel vzniknout – postupně. Nejprve musím sehnat pozemek, vykopat základy, obejít spoustu úřadů kvůli spoustě povolení. A ještě předtím musím nějak sehnat peníze – to vše je jiné než dům. Také obilí se nesází do pole jako vzrostlá rostlina s klasem, ale seje se semeno (vlastně se nesmyslně zahrabe pod zem), to musí vyklíčit, potřebuje vodu a slunce. Side effect je “tahání za řetěz na tom konci, kam dosáhnu (kde to jde, kde to umím, kde je to účinné), abych pohnul něčím, co je daleko, kam nedosáhnu, co je neviditelné, kde to neumím a bylo by tam tahání (snažení) neúčinné”.

     To je mechanizmus vedlejšího účinku. Lidé usilují o zdraví a jsou často nemocní – pečují o sebe, chrání se před nákazami, šetří se, kontrolují – a stonají a chřadnou. Snaží se totiž tahat za řetěz na tom špatném konci – kde je to neúčinné. A cíl se jim vzdaluje. Chtějí mír, tak podepisují všelijaké smlouvy, usilují o rovnováhu zbraní, pořádají konference. “Tahají za špatný konec” – mír se od nich vzdaluje. Ten je totiž výsledkem jiného zřetězení příčin a účinků. Spravedlivá společnost žije v míru. Nespravedlivá je vtažena do války proti své vůli, i kdyby měla mírových smluv plný archiv.

     Sobecké motivy

     Těžko říci, jak by to dopadalo, kdyby si někdo vypočítavě řekl: tak já, abych získal peníze, budu je rozdávat, abych získal majetek, budu štědrý, abych se měl dobře, budu přát druhým...Možná by to i fungovalo. Jenže lidé nemají až tak “velkou víru”, aby to zkusili. I na “štědrost z vypočítavosti” musí být jistá porce víry – protože to také nemusí vyjít. Navíc tento postoj není nic jiného než jiný typ sobectví, takže suma sumárum – neznám nikoho, kdo by to z takových důvodů zkoušel. Prostě buď jsou lidé štědří a pečují o druhého proto, že mají ušlechtilou víru, anebo nic – a pak side effect není.

     Ovšem jistě existují lidé, kteří se k lásce prostě nutí, protože ví, že je to správné. Existují lidé, kteří prostě jen poslechli Boha – ne že by byli nějak přirozeně přitahováni “milovat bližního”. Proč by ne? Díky za ně. Také moudrost patří k jasným příkladům “side effectu” – výjimkou je snad jen Šalomoun, který o ni prosil Boha přímo a dostal ji. Jako prémii dostal ještě dlouhověkost a bohatství – právě proto, že o to nežádal! Existují lidé, kteří se prostě jen Boha bojí – díky za ně. I k bázni před Bohem je třeba moudrosti. Jen hlupáci se nebojí, jsou pyšní a smělí – bylo by dobře jim to psát na náhrobky. Asi tak nějak: “Zemřel pyšný a hrdý, nikoho a ničeho se nebál.” Jako side effect dostal smrt.

     Side effect v modlitbě

     Kouzlo “nechtěného” funguje i v modlitbě. I tam existuje side effect. Šalomoun se modlil o umění rozeznávat spravedlnost a být moudrý (už to, že se tak modlil, byla známka moudrosti) a jako návdavek k tomu dostal i bohatství, dlouhověkost a mír od nepřátel. Panoval asi 1000 let p.n.l. a jeho jméno znamená “pokojný” (hebr. šelómó) Také Ježíš učil zahrnovat do modlitby ostatní, než jen myslet na sebe. “Otče náš..., buď tvé jméno svaté..., přijď království tvé..., buď vůle tvá..., chléb náš..., dej nám..., odpusť nám...”.

     Tedy ne: Bože dej, ať moje jméno vynikne, ať naše vláda je pevná navždy, ať se prosadí moje vůle, ať mám já co jíst, odpusť mně moje viny... Jako vedlejší produkt modlitby za druhé, za jejich zdraví, prosby o odpuštění pro ně, dostatek všeho pro ně atd. může být (nemusí) také požehnání pro mne. Nemodlím se tak z vypočítavosti, ale proto, že jsem do svého života přijal Kristův model lásky – více je dát než brát. Více je myslet na bližního než na sebe. Tento postoj pak má – jako kouzlo nezamýšleného – mnoho side effectů, které sám sklízím, jako ovoce této své (lépe Kristovy) lásky k bližnímu. A mohu tutu sklizeň dál rozdávat: tím, že dostávám (jako side effect), mohu zas dál dávat, tím, že jsem sám zdravý, mohu se starat o druhé, když mám pokoj v duši, mohu jej dávat, kde není.

     Hlavně to zdraví, jen ať nám slouží

     Hlavní je, aby měl člověk v pořádku rozum. Kdo ho v pořádku má ví, že nejdůležitější je poznat smysl života a pevně se držet toho, co je správné. Tedy co souvisí s pravdou. O tom, co souvisí s pravdou, nás učí řada ušlechtilých lidí, kteří často obětovali kariéru, peníze a lidskou slávu, aby mohli druhé k pravdě přivádět. Po celém světě jsou tisíce ušlechtilých lidí, kteří se dříve či později ve svém životě rozhodli věnovat se pomoci lidem. Velmi si vážím těch, kteří se obětují lidem v nemocnicích, sociálních ústavech, starobincích, psychiatrických léčebnách, charitativních organizacích a podobně. I tito lidé mohou druhým pomáhat jak tělesně, tak i duchovně.

     Jsou však lidé, kteří se duchovní pomoci věnují profesionálně, ať už s Biblí nebo bez ní. Proto povolání kazatele, misionáře či kněze hodnotím vůbec nejvíc, jako nejdůležitější. Ti především učí (měli by učit), který život vede ke zdraví, a který postoj vede k životu. Misionáři a kazatelé mají vůbec tu nejtěžší práci na světě – byť by si “malý český člověk” myslel, že “nic nedělají” nebo dokonce že to jsou parazité. Ať si to jde každý zkusit – a hned se vrátí k zednické lžíci nebo k počítači či rýsovacímu prknu. Zjistí, že celý den vykládat vagóny nebo kydat hnůj je o mnoho lehčí než řešit lidské problémy. Učit druhé žít – dnes tak málo ceněná a žádaná dovednost – to je vůbec to nejdůležitější a nejtěžší. A kdyby to lidé uměli, ani by doktorů (těch MUDr i JUDr) nebylo tolik potřeba! A nebylo by potřeba celé řady jiných věcí. Celá řada profesí by odpadla, kdyby lidé smýšleli a žili podle pravdy. Kdyby bylo dost těch, kteří druhé lidi vedou k ušlechtilé víře.