Věrní přátelé - 23. část

I když my venku téměř mrzneme, parta kluků v povídce je soužena vedrem a navštěvuje skoro každý dne koupaliště. Co vymyslí kluci v tomto počasí dobrodružnější?

     3. Co dělat?

     Ubíhal jeden den za druhým. Všechny rozpálené letním sluníčkem, předchozí jako následující, všechny nudné až běda.

     Nadšení pro partu se postupně začalo vytrácet. Kluci se sice pokoušeli dohromady něco zajímavého vymyslet, ale skoro vždycky zůstalo jen u nápadu. Co taky v tom horku dělat?

     Až jednou měl Tonda nápad, který u ostatních prošel. Bylo to takhle.

     “Zdá se mi, že v družině nic neděláme,” povídal Tonda, když se jednou vraceli z koupaliště a zase nevěděli, co dál podnikat.

     “To je mi jasný už dávno,” přisvědčil Petr, “pořád jen mluvíme, ale houby se děje…”

     “Tak pojďte udělat nějakou výpravu – já bych dneska po obědě docela někam šel!”

     “Když to takhle pálí, leda zase někam k vodě…”

     “Ale kam? Rozhodni to, náčelníku!” přikývl Slávek.

     “Třeba kousek dál, než chodíme obyčejně,” odpověděl za Petra Tonda.

     “Jasně. Pojedeme na kolech!” zajásal Ivan.

     “Víš, že mám něco s řetězem!” zamračil se Petr.

     “Ty, Ivane,” vložil se do toho znovu Tonda, “víš co? Půjdeme dál, ale po svých. Aspoň poznáme, kolik toho vydržíme.”

     “A jéje,” protáhl hlas Ivan.

      “Když se ti nechce, tak nikam nechoď,” zlobil se Slávek, “sám jsi teď slyšel, že Petr na kole nemůže!”

     “No ne – ale kam by se šlo?”

     “Pojďte, půjdeme až k Orlici!” navrhl Tonda.

     “Ty máš asi úpal, vždyť je to nejmíň deset kilometrů! To je tak pro ty kola!”

     “Neposlouchal jsi, co říkal Tonda. Je to vlastně zkouška, jakou máme fyzičku. Tak v jednu!”

     “Můžeme jít s vámi?” ozvalo se najednou za nimi. Honza s Vaškem!

     “Ti dva špehové už jsou tady zas!” sykl Ivan.

     Petr se na něho zamračil.

     “Vadí ti něco?”

     “No,” pokrčil Ivan rameny, “jestli chtějí, tak ať jdou. Ale bude to makačka – a na nikoho se nebude čekat!”

     “Dobrý, my jdem teď na oběd a v jednu jsme tady!”

     “Proč by nemohli jít?” utrhl se Slávek na Ivana, když oba kluci odešli.

     “Nechejte už toho, stalo se – stalo – tak proč zas do sebe ryjete?” rozzlobil se Petr.

     “Neděláš náhodou toho frajera až moc?” zachmuřil se Slávek.

     Petr odsekl: “Vždyť sis mě zvolil!” Odmlčel se.

     “No – jestli o to tak stojíš, tak jsem na tebe neměl křičet, no…”

     “Už je to v pohodě,” rychle se vložil Tonda, “tak jdeme taky na oběd, ne?”

     “Chtěl jsem jenom, aby se nehádali,” řekl sklesle Petr.

     Na cestě mu Slávek pošeptal: “Víš, já jsem to s tím frajerem tak nemyslel.”

     “Vždyť já jsem si to ani tak nebral,” odpověděl – a byl rád, že všechno dopadlo aspoň takhle.

     “Co si vezmete s sebou?” zeptal se.