Slovo dopranice aneb omyl č. 19

Dnes opět o náboženství, ale ze širšího pohledu. Víte kolik je různých náboženských směrů a čím se liší? Kolik je vlastně bohů? O tom všem se můžete dočíst v tomto článku a případně i polemizovat.

     Mnozí věří, že většina náboženství učí vlastně totéž

     A že všechny cesty vedou do Říma, a tak je i mnoho různých cest, po kterých se stejně nakonec dojde k Bohu. Tak jistě, z Prahy do Brna se dá jet přes Plzeň, to je jistě možné. Ale zrovna ta nejpřímější cesta to není, a pokud někomu zachutná plzeňská desítka, k cíli se už nemusí dostat vůbec. Tak nějak je to i s těmi všemi cestami k Bohu. Stačí si jen všimnout lidí kolem sebe: všichni po nějakých těch životních cestách kráčí, ale že by jich mnoho dospělo v nějaké fázi života k radosti, pokoji, usmíření, pravdě a lásce: moc takových nepotkávám. Vy ano? Nezdá se mi, že by mnoho lidí nakonec “spočinulo v náručí Páně” jen proto, že prostě “jdou po nějaké cestě”, třeba i náboženské.

     Mám kamaráda, který pracuje na LDN (Léčebna dlouhodobě nemocných, kde jsou staří lidé) a vypráví mi skoro denně řadu příběhů dědečků a babiček, kteří zde žijí a dožívají. Stále noví a noví lidé tam přichází, zatímco předchozí umírají. Jsou to vesměs velmi smutné příběhy lidí, kteří až na vzácné výjimky, k žádnému pokojnému a ušlechtilému konci nedospěli. I v nemoci, ve stáří a v trápení se pozná (možná právě nejlépe), jaký člověk je. Když byl někdo celý život zlý, je i ve stáří, a když byl celý život lakomý, je i ve stáří. Když byl zvyklý celý život na někoho křičet a poroučet, dělá to i ve stáří – snad jen s tím rozdílem, že už se ho nikdo nebojí a působí směšně. Málokdy slyším, že tam mají někoho velmi laskavého, vyrovnaného, pokojného. A tito staří lidé ještě občas patřili k nějaké církvi! A tak nejen ze zkušenosti kamaráda na LDN, opravdu se mi nezdá, že všechny /životní/ cesty vedou k Bohu. A všelijaká náboženství?

     Dvě různé věci se pletou dohromady

     Celé to nedorozumění o “všech cestách vedoucích k Bohu” vzniká popletením dvou nezávislých otázek. 1. Který popis světa (stvoření) a správného života (tj. cesty k Bohu či spasení) nejlépe odpovídá realitě (pravdě)? a 2. Co bude s lidmi, kteří onen pravdivý popis nikdy nepoznali - budou spaseni? Pokud to převedu na ten příklad s cestováním z Prahy do Brna, tak první otázka zní, která cesta z Prahy do Brna je skutečně nejkratší a tedy jaký způsob cestování mám zvolit. Druhá otázka se ptá, jestli i když mě někdo poradil zcela špatně (“jeďte na Plzeň”), a já jsem se vydal špatným směrem, zda mohu přece jen do Brna někdy dojet. To jsou dvě zcela odlišné otázky, ve kterých je zmatek.

     Je pochopitelné, že na tyto otázky si každý musí odpovědět sám a podle toho se zařadit. Otázku druhou lze celkem snadno zodpovědět (učinil jsem tak důkladněji v Omylu č.16). Jen chci připomenout, že podle všech 5 velkých (živých) světových náboženství (judaismu, křesťanství, islámu, hinduismu a buddhismu) má každý člověk možnost k Bohu se dostat – trochu to jen komplikuje učení o předurčení (predestinaci, karmě). Obecně lze ale říci, že podle všech těchto náboženství může člověk najít Boha, poznat pravdu a být spasen bez ohledu na to, kdy a kde se narodil a jak moc špatně byl vychován. Spása není závislá na tom, kolik jsem toho “zhůry” dostal, ale co jsem s tím, co jsem dostal, udělal – a pozor: nejde jen o skutky a skvostný život, ale především o porozumění (čemu věřím).

     Který popis nejlépe odpovídá realitě?

     Je mnoho bohů, jen jeden nebo žádný? Byl Kristus spasitel světa, jediný, kdo nás zachránil od hříchu a soudu, nebo jen jeden z mnoha velkých lidí, proroků a učitelů, vedle Abraháma, Mohameda, Krišny a Buddhy? Stvořil Bůh svět evolucí nebo byly všechny větší skupiny zvířat (např. čeledi) a člověk stvořeni zvlášť? Nebo svět nikdo nestvořil, vytvořila ho evoluce hmoty? Má pravdu Bible, Korán, Bhagavadgíta či Tripitaka? Nebo jsou to vše jen berličky pro slabochy, kteří potřebují něco uctívat? Můžeme se převtělovat, nebo jsme se jednou narodili a pak přijde soud? Můžeme jíst maso, zabíjet zvířata?

     Judaismus a křesťanství

     Kristus byl Žid a v době, kdy byl na zemi (Palestina 1. století n.l.), Židé vyznávali judaismus, který je přísně monoteistický (Bůh je jeden). Základní knihou izraelského náboženství (judaismu), stejně jako křesťanství, je Bible. Byla psána asi 40 lidmi po staletí před Kristem (v 16.stol.p.n.l. žil Mojžíš, pisatel desatera) – v době Kristově sestávala Bible jen ze Starého zákona, po Kristu vznikl Nový zákon, celá Bible má 66 knih (NZ+SZ). Je to nejvydávanější kniha v dějinách. Podle ní byl svět stvořen v šesti dnech, nevznikl žádnou evolucí. Bůh stvořil zvlášť rostliny, ryby, ptáky, suchozemská zvířata a člověka. Starý zákon prorokuje příchod Spasitele, (hebrejsky Mesiáš, řecky Kristus), který se na konci své pozemské cesty obětoval za lidi a tak zaplatil výkupní cenu za Adamův hřích. (viz Omyl č.16 a 33) Bible říká, že jiný spasitel světa není, a že není jiné cesty k Bohu, než skrze něj. Je to jedinečná kniha tím, že stvoření i celé dějiny spásy a lidstva se odehrávají v normálním historickém rámci. Události časově datuje, zasazuje je do zeměpisných míst, často je uvádí paralelně s historií jiných národů – tím se dá snadno řada biblických tvrzení ověřovat vědecky. U jiných náboženských knih to nejde.

     Islám

     Kolébkou islámu je Arábie, zakladatelem prorok Muhammad (Mohamed) – 6.století po Kristu. Na rozdíl od Krista se obrátil asi ve 40 letech. V knize Dějiny náboženství píše dr. Josef Kubalík: “...Zatím prorok (Mohamed) vnitřně dozrává. Zakladatel islámu není originální duch, nehlásá nové myšlenky, jenom přijímá a upravuje křesťanské, židovské a arabské náboženské představy.” Alláh v arabštině znamená totéž co Bůh. Islám (odevzdání se) tedy staví jak na Starém zákoně, tak si vybírá i z Nového zákona. Kristus je pro něj jeden z proroků. Korán (recitace) a Hadith (zpráva) jsou základní prameny islámu. Přejímají z Bible (někde jen v hrubých rysech) představy o stvoření, jediném Bohu a konečném soudu. Muslimové (vyznavači islámu) nepřijímají Krista jako spasitele, jen jako proroka (učitele). Posledním a největším prorokem je pro ně Mohamed. Věří, že když padnou ve svaté válce, dostanou se do ráje (odtud slovo “hurá” – u´raji, do ráje). Pět pilířů islámu je: šaháda – vyznání, že “Není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží”, salát – pět každodenních modliteb, zakát – almužna, saum – půst v měsíci ramadánu, hadžadž – pouť do Mekky (alespoň jednou za život).

     Hinduismus

     Hinduismus je hlavním náboženstvím Indie. Posvátnými knihami jsou védy, které vznikaly přibližně od 13.stol. p.n.l. Je to polyteistické náboženství (s mnoha bohy), nejpopulárnějším je Šiva. Sídlí prý na vrcholcích Himalájí a má 1000 očí a 1000 rukou a stejný počet nohou. Jeho manželkou je hrozná bohyně Devi (Kali). Vedle Šivy tvoří hlavní trojici bohů Brahma a Višna. (Brahma stvořitel, Višna zachovatel, Šiva zhoubce). Nejslavnějším vtělením boha Višnu je Krišna, o něm je píseň o Vznešeném (Bhagavadgíta). Hinduismus vyrostl ze starého védského náboženství, jako výsledek různých tlaků, mimo jiné i buddhismu. Vedle věčného Brahmy je věčná také hmota. Důležitým prvkem hinduismu je zákon karmanu (karma) – jde o koloběh existencí, reinkarnaci (převtělování, stěhování duší). Veškeré životní úsilí Inda je vymknout se zákonu karmanu. V knize Hinduismus píše David M. Knipe: “Plynutí životů se v klasickém hinduismu říká převtělování (sansára), což je svízelný stav, jejž má přerušit a ukončit vysvobození (mókša) z pout k tomuto světu, do nichž člověka uvrhávají následky jeho činů (karma).” To je tedy hinduistická “spása”. Bráhmani jsou kněží a učenci dozírající na védské obřady. Důležitým cvičením usilujícím osvobodit člověka od utrpení a uvést jej v blažený klid (vytržení) je jóga.

     Buddhismus

     Ne každý ví, že buddhismus vlastně ani není náboženství v pravém slova smyslu – Bůh v něm nehraje žádnou roli. Zakladatel buddhismu, Buddha (osvícený) žil v 6.stol.p.n.l. v Indii, hinduistické bohy sice uznával, ale byli mu celkem lhostejní. Učil usilovné práci o vykoupení se z utrpení bez Boha. Stanovil 4 vznešené pravdy buddhismu: o utrpení, vzniku utrpení, o odstranění utrpení a o osmidílné cestě ke spasení. Čtvrtá vznešená pravda zní:

     “A která je to, mnichové, střední stezka, již Osvícený plně pochopil, otvírající oči, získávající vědění, vedoucí ke klidu, k poznání, k osvícení, k nirváně? Je to vznešená osmidílná cesta: pravý názor, pravé rozhodnutí, pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravá snaha, pravé rozvažování a pravé soustředění ducha.”

     Jádro Buddhova učení, obsažené ve čtyřech ušlechtilých pravdách, se soustřeďuje výhradně na dosažení hlavního cíle – potlačení žízně (tím se myslí veškeré toužení po čemkoli, např. po životě, zdraví, štěstí atd.), ukončení strastného bytí a osvobození v nirváně. Buddha ponechává stranou existenci Boha, tvůrce či prvotního hybatele, duši i původ vesmíru. (Buddhismus Robert C.Lester).

     Svět je velký novodobý Babylón (zmatek)

     Vedle těchto pěti hlavních světových náboženství je ještě celá řada náboženských systémů a kultů – více či méně živých, např. taoismus, konfuciánství, šintoismus. V současné době existují stovky různých hnutí a směrů, ať už uvnitř jednotlivých náboženských systémů, nebo odtržených a jdoucích svou vlastní cestou. Každý asi slyšel o Mormonech, Církvi sjednocení (Moon), Baháismu, Haré Kršna a Svědcích Jehovových (O nich viz Omyl č.18). Světově velmi silné je také charizmatické hnutí, tvořící buď samostatné církve (Letniční c., Apoštolská c.) nebo působící uvnitř jiných křesťanských církví. Vedle toho kvete magie a spiritismus – tedy vyvolávání duchů a věštění budoucnosti. A zde by si někdo mohl pomyslet, že je to takový zmatek, o který se raději ani nezajímat.

     Ale omyl. Přece nějakou svoji víru, a v jistém smyslu tedy i své náboženství, má každý člověk. Každý člověk má nějaký vzor svého chování, hodnotový žebříček, svůj pohled na svět, jeho vznik a případné pokračování. Každý člověk má nějaký, alespoň mlhavý názor na to, co je po smrti, co je dobré a zlé, nějakou, alespoň krátkodobou naději. Každý pro něco (někoho) žije. Jinými slovy, bez víry a bez boha – Boha, nelze žít. Nebo bych to řekl ještě jinak: bez bohů se nežije. Nikdo bez nich nežije. Proto ta nejpalčivější otázka není, které z těch všech náboženství je to nejpravdivější, ale zda já sám žiju v pravdě. Jestli to moje náboženství se shoduje s pravdou. Jestli můj Bůh je nejvyšší Bůh, stvořitel vesmíru a světa, nebo nějaký bůh (modla). Jestli uctívám stvořitele nebo stvoření!

     Pokud jsou někomu bohem peníze, rodina, děti, práce, věda, jeho vlastní ego, nějaký koníček nebo vyznává satana či nepravé bohy, má svoje náboženství. Má svého boha (modlu). To je také důvod, proč bylo dřív vedeno tolik různých náboženských válek – bojovalo se proti bohům nepravým, modlám, nebo naopak proti Bohu pravému, stvořiteli nebe a země. Dnes mnozí bojují za boha peněz: aby ho uspokojili (nasytili), dřou do úmoru, okrádají druhé, podvádí, riskují zdraví i život, obětují sebe i své bližní a cítí radost, když jejich bůh tloustne (bankovní konto) a mají bolest, když hubne. Je to náboženství “jako řemen”!

     “Žijeme ve světě, kde stále ještě milujeme věci a používáme lidi, místo abychom milovali lidi a používali věci.” (Studentské listy 1990)

     Shodné rysy

     Jak si každý mohl všimnout, celá řada náboženství má mnohé shodné rysy. Nejenže věří na nějaké vykoupení (spásu) či zatracení člověka po smrti, ale také má hodnotový systém, kterým se snaží vést každého jedince k dobru. Snad žádný náboženský systém na světě nemá za cíl konat zlo – vím, satanisté tento cíl mají, ale i oni věří, že konání zla je správné, že je to vlastně dobro. Tak věří i sebevrah, který si bere život – že je to správné (pro něj). Jde o popletené hodnoty. Pomineme-li však tuto krajnost (udělat jeden zlý skutek za den), většina tradičních náboženství i nových směrů chce člověka nějak povznést, vychovat, naučit dobrému, stmelit rodinu, předejít nemorálnostem a chaosu.

      Všude najdeme podobné hodnoty, které jsou i v Mojžíšově desateru a ostatních knihách Bible. Nepokradeš, nezabiješ, nevydáš křivého svědectví, cti otce a matku, miluj bližního, ujímej se chudých, sirotků a vdov, pomáhej lidem, pracuj a modli se. Asi ani ten nejhorší kazatel a farář či kněz nikdy z kazatelny nekázal, že je správné krást a lhát a nemodlit se. Pomineme-li kriminální bandy a mafie, tak i četné světské organizace, podniky a ateistická hnutí (komunismus, maoismus), mají určité morální zásady: slušného chování, poctivosti, pracovitosti, jsou proti alkoholismu, drogám a sexuální nevázanosti. A teprve zde se dostávám k meritu věci.

     Proč tedy není na světě více dobra?

     Proč je tolik zbraní, vojska, policie, válek, zločinů, rozvodů a trápení? Když skutečně drtivá většina lidstva uznává dobré hodnoty? Většina lidí je nějak nábožensky orientována, dokonce i četní ateisté vyznávají morální hodnoty podobné těm církevním – jak to, že svět není jeden velký ráj, jen občas tu a tam narušovaný drobnými extrémisty? Proč je to spíše naopak: lásky, rodinné pohody, pevných vztahů, poctivosti je tak málo. Někde musí být chyba, něco nesouhlasí. Přece když většina lidí uznává správné hodnoty a dobré věci, nemůže být na světě tolik zla?! Znám jediné náboženství, které tento problém dokonale vyřešilo, s konečnou platností. Je to křesťanství. Kristus přinesl jasné vysvětlení tohoto odvěkého problému: proč lidé velmi často chtějí konat dobro, ale nekonají. Proč velmi často uznávají pěkné morální hodnoty, ale nemají sílu je realizovat. Proč mohou být členy docela pěkných hnutí, ale nakonec se pěkné cíle zvrhnou a pokazí. Kristus přinesl zcela jasnou odpověď – a nejen to, hlavně přinesl lék. Ale to bude až v Omylu č.33. Zde jen krátce:

     Samotný souhlas s nějakými pěknými hodnotami, členství v nějaké církvi či náboženské společnosti, ještě dobro nevytvoří. Být v pravdivé, ušlechtilé organizaci je výborný předpoklad, ale nic víc. Proto Kristus neřekl: vy jste cesta, tam jsou cesty, všude je pravda, každý má život, mnozí vejdou. Ale “já jsem ta cesta, pravda a život.” A mnozí nevejdou, nenajdou a půjdou po široké cestě, která vede do zahynutí.

     To jedno potřebné

     Vypráví se taková alegorie: Jak jeden člověk upadl do močálu, pomalu tonul a hrozila mu smrt. Bylo riskantní mu pomáhat. I šel kolem něj muslim a zarecitoval: “Alláh je veliký”, a šel dál. Pak šel kolem hinduista a řekl si jen tak pro sebe: je to jen májá, klam a přelud. Pak šel tudy buddhista a tomu člověku poradil: nežízni po životě, vyhasni a budeš šťasten. Šla tu také skupina moderních filosofů a dokazovala tomu člověku, že veškeré jsoucno je závislé pouze od našeho subjektivního nazírání - tedy i bahno, tělo a smrt. Pokud si je člověk nemyslí, tak nejsou. A pak šel kolem Kristus a toho člověka vytáhl...!

     Takto se to říká samozřejmě mezi křesťany, hinduisté nebo mohamedáni by tu historku určitě řekli jinak. A komunisté také jinak. A...

     A já také jinak

     Takhle: šel kolem něj muslim a nechal ho tam, pak šel ale jiný muslim a vytáhl ho, šel kolem něj hinduista a nechal ho tam, pak šel jiný hinduista a vytáhl ho, šel kolem buddhista a nechal ho tam a šel jiný buddhista a vytáhl ho, šel tudy komunista a nechal ho tam a šel jiný komunista a vytáhl ho, šel tudy ateista a nechal ho tam a zas jiný ateista ho vytáhl, jeden Žid ho tam nechal a druhý ho vytáhl, šel tudy filosof, katolík, evangelík, charizmatik, mormon, jehovista, a nechali ho tam, a šel jiný filosof, jiný katolík, evangelík, charizmatik, mormon, jehovista a vytáhli ho. Šel tudy lupič a nechal ho tam a šel jiný lupič a vytáhl ho. Víte, co spojuje všechny ty, kteří tam toho člověka nechali?

     Nějaké náboženství. Možná východní, možná západní, nebo ateismus, katolictví, evangelictví nebo humanistická filosofe. Možná je spojuje láska k penězům, k přírodě, hudbě, ke zvířátkům, rodině či vlastním dětem. Nebo touha cestovat a poznávat cizí kraje.

     A víte, co spojuje všechny ty, kteří pro toho tonoucího nasadili svůj život? JEŽÍŠ KRISTUS !

     Ne náboženství nebo odpor k náboženství, a dokonce ne ani láska k člověku! Je to Kristus, kdo ji dává - tedy sílu zachránit člověka i přes obavy o vlastní život. Přečtěte si Nový zákon a pochopíte. Pochopíte, kde je kořen ušlechtilé víry, která dává sílu k velkým činům. A kde ta víra není, přestože to má pěkná jména, úžasnou filosofii, ušlechtilé cíle, rozumná pravidla a mnoho stoupenců.