Věrní přátelé - 22. část

Petr, Slávek, Tonda a Ivan volí svého náčelníka a hledají název své party. Jejich parta je tajná, ale najednou se objevili Honza s Vaškem. Vědí něco nebo ne?

     2. Volba názvu

     Příštího dne se opět naši čtyři kamarádi sešli na návsi, jen co do sebe každý naházel snídani a vykonal domácí povinnosti. Hlavy ještě plné včerejšího nočního obřadu, mysleli jen na svou družinu.

     Je jasné, že teď se zdálo všem nejdůležitější věcí, kdo bude náčelníkem. Volba padla na Petra, který si stejně všechno tohle vymyslel, a tak se kluci o tom ani příliš nedohadovali. Hned u další projednávané věci, což byl název jejich spolku, se ale strhla drobná bitva.

     “Vždyť se vůbec nemusíme nijak jmenovat!” tvrdil Slávek.

     “Náhodou! Myslím, že každá parta by měla mít název!” oponoval Tonda.

     “Tak něco navrhni!”

     “Proč jenom já? Všichni máme kebule a v nich mozek, ne?”

     “Tak třeba Družina vyhraných bitev,” vyhrkl Tonda, “a je to!”

     “Dej pokoj,” ušklíbl se Slávek, “kolik jsi jich vyhrál?”

     “Počkejte, počkejte,” vykřikl Petr, “už to mám! Budeme si říkat Indiánská parta. To je bezva, ne?”

     “No – že by to bylo nějak vynikající, to se říct nedá,” prohodil Ivan neurčitě, “a proč zrovna indiánská?”

     “No protože… protože indiáni byli vůbec nejstatečnější a nejlepší!”

     “Tak radši Družina statečných!”

     “Spíš Družina dobrých kamarádů,” zamyslel se Slávek, “o tohle se můžeme aspoň snažit, ale jak bys chtěl dokazovat statečnost? To je, jako bysme se před sebou vytahovali. Stejně je to tajný název, tak bych byl pro tenhle.”

     “A víš, že se mi to docela líbí? Hlasuju pro,” řekl Ivan a zvedl ruku.

     Tonda s Petrem se chvíli rozmýšleli, ale už je nic lepšího nenapadalo, a tak nakonec přikývli.

     Petr slavnostně vyhlásil: “Tak – a máme název! Fakt je asi nejlepší, co jsme mohli vymyslet, uznávám…”

      “Ahoj! Co si to šuškáte?”

      Petr a jeho kamarádi si ani nepovšimli, že se za jejich zády objevili Honza a Vašek, spolužáci ze třídy. Bylo znát, že něco zaslechli, aspoň se tak tvářili.

     “Co bysme dělali? Povídáme si.”

     “A o čem?”

     “Ti kluci jsou až moc zvědaví,” pomyslel si nakvašeně Petr.

     “Co je vám do toho?” osopil se na ně Slávek.

     Honza pokrčil lhostejně rameny, zato Vašek se tvářil udiveně – Slávkova prudká reakce na nevinnou otázku ho překvapila.

     “Hele, nic se neděje! Pojďte si radši zakopat! Dojdeš, Honzo, pro míč?” honem všechno žehlil Ivan.

     “Tak jo, za chvilku jsem tady!”

     Honza už odběhl, když si Vašek neodpustil zlomyslnou poznámku: “My jsme vás stejně slyšeli, vy tajnůstkáři!”

     Tonda okamžitě přiskočil k Vaškovi a zkroutil mu ruku za zády.

     “Co jste slyšeli, mluv!”

     “No tohle,” vykřikl Petr, “hned ho pusť, slyšíš?”

     Tonda chtěl něco odseknout, ale najednou se zarazil a Vaškovu ruku pustil. To proto, že mu Petr zašeptal: “Pamatuj na název naší družiny!”