Slovo do pranice aneb omyl č. 16

Předminule byla řeč o smyslu života, minule o víře. Dnešní téma poměrně přesně navazuje na téma o víře, pouze se zabývá konkrétním způsobem, např. tím, zda věřící musí nutně chodit do kostela.

     Mnozí věří, že stačí chodit mezi křesťany, číst Bibli, tvářit se zbožně a spása je jistá

     Spása – tento pojem není úplně neznámý, ale pro jistotu: je to záchrana. Ovšem ne ledajaká záchrana. Spása je náboženský pojem vyjadřující záchranu od toho největšího průšvihu, při konečném účtování na Božím soudu. To krásné na spáse je to, že o ní může být člověk ujištěn již za života zde, může už zde na zemi prožívat Boží náklonnost, třeba tak, že ho Bůh různě ochraňuje a pomáhá mu, i od těch průšvihů pozemských. Ale hlavně tím, že ví jistě a oprávněně, že je zachráněn od Božího odsouzení.

     Protože však spása souvisí s obětí, utrpením, zkouškami a podobnými ne moc příjemnými věcmi, okolí dotyčného člověka nemusí o jeho spáse nic vědět. Může si dokonce myslet pravý opak – že osud (Bůh) toho člověka pronásleduje víc než jiné lidi. O to ale zas tak moc nejde, co si myslí okolí, zvláště když se mýlí. Skutečné nebezpečí spočívá v tom samotném člověku, který může mít falešný pocit, že je vše v pořádku. Že je spasen. Že udělal určité kroky, které měl, chodí do nějaké církve, modlí se, čte Bibli, zpívá zbožné písničky…”a Bůh je spokojen”. A on není. Tak, jako se může mýlit ateista a namlouvat si, že Bůh neexistuje, a za vše zde na světě může jen souhra okolností, miliony let a joulů energie, tak se může mýlit, ještě tragičtěji, člověk věřící v Boha!

     Gott mit uns

     Bůh s námi, měli nacističtí pohlaváři na opasku. Bůh nám pomůže vyhrát válku, nebe i peklo je s námi, věřili. Hitler věřil, že i oheň a přírodní živly jdou s ním, stejně jako všichni bohové. Proto svoje vojáky ani moc nevybavil do ruské zimy, věřil, že zima a mráz ustoupí jejich cílům. Výsledek ukázal, že zatímco jejich bohové, démoni i peklo opravdu s nimi byli, skutečný Bůh byl proti nim. Měl asi hodně důvodů, proč je nechal určitou dobu řádit. Vždyť v takových dobách se ukáže, kam člověk patří, na které je straně. A smrt není to největší neštěstí člověka. Největší neštěstí člověka je žít ve lži. Protože to je pravá příčina smrti. Příčina je často důležitější než důsledek. Příčina smrti – i té, kterou rozsívala hitlerovská vojska, je lež. Falešné vidění věcí. Z toho se rodí i hrozné skutky.

     Neléčené zranění může být smrtelné

     Pokud má člověk vážné, třeba vnitřní zranění, nebo vážnou nemoc, a neví o tom, asi to nebude ani léčit. Možná pociťuje nějaké bolesti, ale připisuje jejich příčinu něčemu nevýznamnému. Toto špatné rozpoznání diagnózy může být tragické, může se ho dopustit laik i odborník. Takové jedno velmi vážné smrtelné zranění si v sobě neseme úplně všichni. Má jméno hřích. Ten způsobuje nejen to, že si navzájem všelijak ztrpčujeme život, ale i to, že nakonec – ze zcela biologicky nepochopitelných důvodů – naše těla umírají. Smrt je totiž jedna ze záhad medicíny i biologie. Organizmus, zvláště člověka, je tak zkonstruován, že jeho buňky se pravidelně od narození vyměňují. Regenerují se. Asi do třiceti let jsou všechny buňky v těle (i mozkové, to se dlouho nevědělo) nahrazovány novými, aniž to nějak moc pozorujeme (všimneme si toho jen u kůže, vlasů a nehtů). Záhada je, proč tato regenerace postupně přestává po třicítce fungovat, zpomaluje se a stále více starých buněk zůstává v těle bez náhrady. To je tajemství, ne však z hlediska teologie. Bible říká jasně, že příčinu třeba hledat krátce po stvoření, kdy se do světa dostal hřích, kdy došlo k porušení lidí i přírody. Kde je špatný hospodář, chátrá i hospodářství. Tehdy začala smrt a umírání. Bůh však nabídl také lék. Tím lékem je Kristus.

     Jak to funguje?

     Jako slovo spása, tak i slovo hřích lidé znají a používají. Někdy v legraci, jindy vážně. Hřích není přemisťování věcí z jednoho místa na druhé, hřích je přemisťování věcí bez svolení jejich majitele (krádež). Hřích není sex, hřích je sex s někým, s kým být nemá (smilstvo). Hřích není mluvení, hřích je mluvit to, co není pravda (lež, pomluva). Hřích není házet kameny, ale házet je na něčí hlavu (vražda). Ale i toto vše může mít výjimky a nemusí to být vždy hříchem. Bible definuje hřích takto: kdo může udělat dobré a neudělá, má hřích. Nebo jinak: hřích je bezzákonnost, tedy jednání v rozporu se zákonem. Jsou to hříchy, proč se lidé dostávají do vězení nebo na šibenici. Jejich hříchy, nebo těch druhých.

     Představte si, že jste udělali nějaký takový vážný hřích a čekáte na popravu. Jste ve vězení. A v tom přijde za soudcem váš nejlepší přítel a řekne: prosím, pusťte mého přítele, já půjdu na popravu za něj. Tak něco takového se odehrálo mezi Bohem, Ježíšem Kristem a námi lidmi. První člověk na světě, Adam, Boha neposlechl a uvedl tím do světa lidí hřích a smrt, Bohu poslušný Kristus, který žádný hřích neudělal, umírá, aby tak místo Adama přivedl lidi zpět k Bohu. Pozemský soudce by takovou nabídku asi nepřijal, i když případy, kdy za záchranu (spásu) člověka se obětoval jiný člověk, se staly na světě již mnohokrát. Takové jednání je nejvyšší láskou. Když se jeden člověk obětuje za záchranu druhého. To je ten lék na hřích. Kristova oběť za lidstvo přináší zpět ztracený věčný život. Ne naší zásluhou!

     Placebo

     Když se zkouší nové léky, podá se kontrolní skupině lidí látka, která se skutečnému léku jen podobá – nemá však jeho složení ani účinky. Nikdo z testovaných neví, zda dostal skutečný lék, nebo toto placebo. Placebo se může projevit psychologicky. Pacient se domnívá, že dostává léky, skutečné chemikálie, ale ve skutečnosti dostane třeba jen injekci čisté vody. A někomu se uleví! Je to důsledek sugesce. Na hřích však placebo nepůsobí. A přesto ho velmi mnozí používají a je jim nabízeno. Ulevuje se jim, mají dobrý pocit, zdání, že jsou vyléčeni, spaseni. Namlouvají si, že přijali skutečný lék, ten naprosto účinný, a nyní už probíhá jen rekonvalescence. Je to však tragický omyl, nejtragičtější, v jakém snad může člověk být. Ježíš jednou takové lidi nazval “obílené hroby”. Navrch vypadají čistě, jako spasení, ale uvnitř jsou plni hniloby. Tento stav se dá také pojmenovat slovem pokrytectví.

     Pokrytectví je velké nebezpečí, které číhá na lidi všeobecně, na věřící lidi pak zvlášť. Je to život ve falešném domnění, že člověk je spasen, patří Bohu, ač nepatří. Že přijal lék na hřích, ale ve skutečnosti to bylo jen placebo. Takový člověk chodí třeba do nějaké církve, modlí se tam, zpívá písničky, poslouchá kázání, pokyvuje hlavou na souhlas, čte Bibli – ale spasen není. Možná byl pokřtěn, možná prošel nějakým iniciačním (zasvěcovacím) obřadem (konfirmace, biřmování), možná řekl v pohnuté náladě nějaká nadšená slova Kristu. Třeba něco slíbil, i písemně. Ale skutečný lék na hřích nepřijal – jen placebo. Duchovní nádor odstraněn nebyl a metastázy zla jsou zjevné.

     Takový člověk se často dostává do problémů, stále znovu a znovu musí podstupovat duchovní terapii (nekonečné rady ostatních věřících, nekonečnou pastorační pomoc, stále “dobíjí baterii” a “tankuje”, a pořád je jak děravé řešeto, jen “natankuje”, už je zase “na suchu”). Ježíš řekl o lidech, kteří ho přijmou jako lék na hřích (uvěří v něj), že se stanou zdrojem života. “Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra.” (Jan 7:28) Ten už nemusí tankovat a dobíjet, sám pořád plní ty “děravé”.

     Kamna jsou zdroj

     Víte, jaký je rozdíl mezi horkými kamny a horkým předmětem, který stojí vedle nich? Když dáte kamna do chladné místnosti, tak to tam rozehřejí, když tam ale dáte rozžhavený předmět, vychladne. Takový je rozdíl mezi člověkem obráceným a neobráceným, spaseným a nespaseným. Spasený člověk je zdrojem života a radosti i pro druhé. Nepotřebuje, aby ho někdo pořád podpíral, foukal mu na bolístky, radil mu, utěšoval, přemlouval, znovu zapaloval a povzbuzoval. Toto vše potřebuje naopak ten, kdo místo spasení přijal jen placebo. Ten se vnějšími způsoby může podobat spasenému (chodí do církve, mluví o Bohu, má náboženské způsoby), ale uvnitř skutečné spojení s Bohem nenastalo, je to tam nezhojené, bolavé, původní, skutečným pánem je tam hřích. Toto bývá častý důvod – i když zcela nepřijatelný – proč tolik lidí odmítá církev, víru v Boha, náboženství. Zde mají vítanou výmluvu, proč se osobně nezajímat o pravdu svého života a nehledat jeho smysl právě tam, kde se nejvíce nabízí - u autora tohoto světa.

     Tragické nepochopení

     Tragické nepochopení, co je to přijmout Kristovu oběť jako lék, který uzdraví hřích, panuje na straně věřících i nevěřících, lidí náboženských i nenáboženských. Vyjmenuji tři základní omyly.

     1 . Spasen Kristovou obětí může být i člověk, který nikdy o Kristu neslyšel, nikdy se s žádným náboženstvím nesetkal, do kostela nikdy nevešel a Bibli nečetl. Tedy třeba lidé, kteří žili před Kristem, nebo kteří v době, kdy byl na zemi, byli fyzicky daleko od něj, třeba na druhé straně zeměkoule. Tito všichni lidé mohou (stejně jako nemusí) být spaseni. Tak i ti, kteří dnes o Kristu neví a třeba i náboženství odmítají nebo patří k jinému, než tzv. křesťanskému směru.

     2. Spasen Kristovou obětí nemusí být člověk (to jen opakuji), který Kristovo jméno používá denně (to koneckonců dělají i nevěřící, když říkají “ježíšmarjá”), modlí se, chodí do kostela nebo do nějaké církve, čte Bibli a intenzivně se stýká s věřícími lidmi. Toto vše může být (i nemusí) jen “placebo” – od hříchu to nepomůže a od Božího soudu nezachrání. To jsem popisoval výše.

     3. Spasen Kristovou obětí může být i člověk spojený s úplně jinou ideologií, než je křesťanství (Slovo křesťanství není odvozeno od slova “křest”- baptisma, ale od slova “Kristus”- řecky Christos). Tedy buddhista, hinduista, mohamedán, komunista, ateista i fašista – ti všichni mohou (ale nemusí) být spaseni výkupní obětí Ježíše Krista. Ne proto, v co nyní věří, ale proto, komu jednou uvěří! Ne proto, v jaké břečce nyní plavou, ale proto, kdo je může vytáhnout. Nikdo jiný za lidstvo nezemřel.

     Asi z těchto důvodů koluje mezi věřícími lidmi vtip: Víte, jaká tři překvapení nás čekají v Božím království? (Boží království je budoucí stát spasených lidí.). To první, že tam jsem já. Druhé, že tam nejsou ti, které jsem tam rozhodně čekal. A pak že tam jsou ti, které jsem tam rozhodně nečekal!

     Nechť nevznikne další omyl

     Bylo by nemilé, aby z toho, co jsem napsal, někdo vyvodil další omyl - že je to vlastně jedno, co člověk dělá a čemu věří, nebo že je lepší do církve nechodit. V Omylu č.15 bylo jasně vysvětleno, jak je velmi důležité, čemu věříme. Jak je důležité hledat pravdu. Jsme-li buddhisté, hinduisté, mohamedáni, komunisté, ateisté nebo fašisté, je to životní omyl. Tak, jako je omyl být lhostejným materialistou. Kazíme tím život, jako když lžeme, krademe a podvádíme. To vše je výsledek špatné víry. Jako v tom příkladu, kde se nějaký člověk dostal do vězení pro těžký zločin. Důležitější však, než že je ve vězení je, proč tam je. Podstatná je příčina, proč se do vězení dostal. Jestliže ta se nezmění, octne se tam po propuštění znovu. A toto je velmi podstatné. Kristus se obětoval za příčinu. Obětoval se, aby odstranil kořen zla, hřích, ne jen jeho následky. Odstranil důvod, pro který všichni čekáme na smrt. Koho ten důvod trápí, chce to změnit. Hledá. Ten člověk dříve či později bude zachráněn (spasen). Když o to dostatečně stojí. Zatím může sedět ve vězení a vyznávat ateizmus či jiné omyly.

     Jen jednoho je třeba

     A tady jsme u jádra věci. Co když se člověk narodil v Japonsku, v buddhistické rodině, a byl tak vychován? A v jeho srdci je velká touha po pravdě, hledá ji, vadí mu zlo, trápí se s ním? A co když se někdo narodil v ateistické rodině?- a má velkou snahu dozvědět se, proč jsme tady, co kdo tvrdí, hledá a pátrá, protože chce znát pravdu, vadí mu hřích. A jiný se narodil v rodině katolíků, Svědků Jehovových, komunistů nebo bez rodičů? Ano, místo našeho narození, výchova, přesvědčení našich rodičů, vychovatelů, škola i doba, ve které jsme se narodili, to vše formovalo směr (dobrý či špatný), kterým můžeme i velmi dlouho jít, třeba celý život. Jako ten, co visel vedle Ježíše. A přece měl v sobě cosi, co bylo víc a důležitější, než měli mnozí mnohem menší darebáci nebo i slušní lidé kolem něj. Měl cit pro spravedlnost a pochopil, že Ježíš je i pro něj naděje. Projevilo se to na poslední chvíli – ale bylo to v něm, i kdyby byl Krista nikdy nepotkal! Nevíme, proč šel až do vlastní smrti špatnou cestou. Přesto to byl člověk, který byl “jinde”. Ne navenek, ale uvnitř. Měl “to jedno potřebné”.

     Mnozí návštěvníci církevních obřadů se mohou dívat svrchu na lidi, kteří patří k jinému vyznání, na různé neznabohy, kriminálníky a desperáty. Když ale člověk touží přijít věcem na kloub, zjistit, jestli jde po správné cestě – pak má skoro každý, v každé době a ve většině zemí světa tuto možnost. Člověk, kterému začal život lépe, se může dívat s pohrdáním a svrchu na odlišně smýšlejícího a jednajícího člověka. Jen musí dát moc pozor, aby se na něj jednou nedíval místo svrchu zespodu! Jestli Bůh něco nenávidí, tak je to pýcha. Ježíš řekl jasně: od toho, komu bylo více dáno, bude i více požadováno. (Luk 12:48) A jinde řekl: Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou...v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů. (Mat 8:11,12) Ježíš tehdy ocenil velkou víru člověka, který nepatřil do církve. Slova “od východu” i “od západu” mohou znamenat, že ve všech kulturách, náboženstvích a směrech má Bůh svoje lidi. “Po jednom sebráni budete”, čteme ve Starém zákoně. (Iz 27:12)

     Terč má jen jeden střed

     Dospěl jsem ve svém životě k názoru, že pravda je jen jedna. Že není víc způsobů, jak vznikl život na Zemi, ale jen jeden. Že není moc lidí, kteří jsou v něčem nejlepší. Dospěl jsem k závěru, že není mnoho dobrých životních programů, ale jen jeden. Je jen jeden smysl života, kterému se může člověk obětovat, ostatní jsou nesmysly – a těch je hodně. Není mnoho Bohů, ale jen jeden. A není víc cest, kterými se člověk k jedinému Bohu dostane, ale jen jedna. Přestože lidé tvrdí, že jich je mnoho. Když střílíme do terče, chceme trefit střed, desítku. Ovšem devítka je také dobrá, i osmička - a počítají se. A přece nemíříme na osmičku, ani na devítku, ale na desítku, do středu. Je mnoho přijatelných zásahů, ale abychom jich dosáhli, míříme vždy do středu. Ježíš jednou prohlásil: Já jsem ta cesta, pravda i život. A kamarád jednou prohlásil: Myslím, že kdyby se Buddha sešel s Kristem, stal by se Kristovým učedníkem. A ne naopak. A o tom to je. Ježíš řekl: kdo přijímá vás, přijímá mne, a kdo přijímá mne přijímá toho, kdo mne poslal. Dospěl jsem ve svém životě k názoru, že Ježíš je střed. Všechno ostatní je napodobování, následování, opakování, kopírování, čekání na setkání s ním – nebo omyly. Pravdivý originál je jen jeden. Komunista nedojde k pravdě proto, že i v komunismu je také trochu pravdy (snad by se tam i nějaká našla). Ale proto, že se setká s Kristem a odvrhne komunismus. Buddhista nedojde k pravdě proto, že i v buddhismu je trochu pravdy (opravdu tam je), ale proto, že začne mířit do středu – a ten střed není v buddhismu. Musí se ho vzdát. Když máme ve sklenici tekutinu, a chceme tam mít nějakou jinou, musíme tu první vylít. Člověk se musí vzdát dobrého, chce-li lepší.

     Kristus nezaložil vůbec žádnou organizaci

     Organizace, všude ve světě, v různých lidských aktivitách, je naprosto nevyhnutelná. Jen v křesťanství jde o mystifikaci. V Krista (pravdu) nelze věřit organizovaně, ale jen samostatně. Proto původní význam novozákonního slova církev (ekklésia), je “ti, kteří jsou povoláni”. Ti, kteří v Krista uvěřili, automaticky tvoří církev – ne budovy, oltáře, sochy, obrazy, členská základna, církevní organizace. Církev Kristova jsou dnes všichni ti, kteří milují pravdu a jsou na cestě k ní – ať žijí kdekoli. A patří k ní i ti, kteří již zemřeli a milovali pravdu a byli na cestě k ní. Proto Kristus řekl: Já jsem ta cesta, pravda i život. Pravda vede k životu, i když cesta k ní může být lemována bolestí a smrtí.

     Mezi lidmi je tolik nepochopení proto, že považují za církev nějakou organizaci, vnější lidskou strukturu či budovu – a každý, kdo se tam pohybuje, je “věřící”. Je to asi stejně hloupé, jako bychom považovali za doktora každého, kdo je často v nemocnici. Nedávno mi vyprávěla jedna žena, jak jí při modlitbě ukradl někdo peněženku z kabelky. Pro lidi odmítající církev je to samozřejmě velmi dobré sousto: “vidíte je, to jsou ti věřící!” Pro toho, kdo hledá pravdu, to žádné sousto není. Takový člověk totiž nehledá “proč církev ne”, ale kde je pravda. Sám Kristus řekl jednou apoštolovi Petrovi: “Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!” (Mat 16:23) Koneckonců Jidáš byl ze všech apoštolů nejbližší Kristův příbuzný! Proto říká Bible, že i ďáblové věří v Boha, ale mají z něho hrůzu. Protože nežijí v pravdě – tedy v Kristu. (Jak 2:19)

     Takže ani ten, kdo v Boha věří, nemusí ještě žít pro pravdu (pro Krista). Vždyť na víru v Boha stačí mít jen dostatečné důkazy, informace a trochu logiky. O člověkově směřování to však moc nevypovídá.

     K čemu jsou organizace

     Autodopravci, lékaři, učitelé, letci a mnozí další, mají svoje organizace. Organizací je i stát a rodina, ale také parta trempů či horolezců. Ti se mohou zorganizovat, udělat si vůdce a program. Zpívat písničky, schůzovat, podnikat, udělat vojsko a bránit se proti nepříteli. Nelze však zorganizovat lidi, kteří milují pravdu. Ustanovit jim vedoucího a pokladníka. Proč? Protože žijí na různých místech a nachází se v nejrozličnějších situacích. Jeden z manželů může pravdu milovat a druhý ne. Někdo z těch, kdo už je organizován jako autodopravce či učitel, pravdu miluje, jiný vedle něj, ve stejné organizaci, pravdu nemiluje. Někteří z těch, kteří jsou organizováni v nějaké náboženské společnosti či církvi, pravdu (Krista) milují, jiní nic nepochopili a chodí jen ze setrvačnosti či jiných důvodů.

     Někdo z těch, kteří k pravdě směřují, se narodil v bandě zločinců a právě sedí a ještě dlouho sedět bude ve vězení – jiného, který je také ve vězení, žádná pravda nezajímá. Půjde tam zas a zas. Uvnitř jedné rodiny někdo o náboženství nechce ani slyšet. O Kristu nechce ani slyšet. A přece mu patří, je na jeho straně, na rozdíl od manželského druha, který chodí do církve, a je to pokrytec (obílený hrob). Může to být stejně tak i obráceně, pokrytec může být ten, který poučení o Kristu odmítá. To je zmatek, že? Jen ale pro toho, kdo nemyslí. Snažil jsem se v tomto Omylu č.16 ten zmatek trochu “zorganizovat”, uspořádat, zpřehlednit. Ukázat, že tak, jako nejde zorganizovat dobré řidiče a vydělit je od špatných řidičů, jako nejde utvořit organizaci dobrých, schopných a pacienty milujících lékařů a vyčlenit je od těch špatných, tak nelze zorganizovat lidi milující pravdu - Krista.

     Nemluvím tedy proti oprávněnosti organizací, ani těch církevních – ale jen o jejich nedostatečnosti. O jejich neschopnosti přijímat jen svaté lidi, třídit “zrno od plev”. Církevní organizace jsou užitečné k tomu, že člověk, zvláště na počátku svého hledání, má velikou pomoc. Seznámí se s vynikajícími lidmi, dostane dobrou literaturu (Bibli) i nabídku poučení a výkladu. Často i praktickou pomoc v životě. Může se tam i osobně setkat s Kristem a přijmout jej do svého života. Doporučuji každému, kdo pravdu hledá, aby si zcela jistě nějakou pěknou křesťanskou církev našel. Pozor však, jedna narážka říká: “Nevíš o nějaké dokonalé církvi? Jo vím, ale nechoď tam! Proč? Protože pak už přestane být dokonalá.”