Věrní přátelé - 21. část

Děj se s třetí povídkou přenáší úplně jinam. Je tu úplně jiná parta čtyř kluků. Co dělají v relativně pozdní noci? Potkají se někdy s někým, jehož osudy jsme sledovali v prvních dvou povídkách?

     DÍL II. – … a ostatní

     Povídka 3. : DRUŽINA

     1. Jedné noci…

     Všude je noční ticho. Velký bílý měsíc v úplňku před chvílí zakryly drobné obláčky, klid ruší jen osamělé zavytí psa nebo přelétnutí netopýra. Vesnice Trojáčky už asi dávno spí.

     I když…

     Na polní cestě, která vede od vsi, zaskřípal štěrk. Proti setmělé obloze se objevují čtyři černé siluety klukovských postav. Tu a tam je slyšet slovíčko, jak někdo něco tlumeně prohodí.

     Postavy došly až k černé hradbě lesa, do kterého cestička vstupuje. Tady se zastavily.

     Nějaký hlubší hlas říká: “Tady je přísaha. Ivane, posviť mi na to!”

     Kužel světla proťal tmu, ale hned pohasl, jak ho někdo zakryl rukou. Na bílý popsaný papír svítí jen úzký paprsek mezi rozevřenými prsty.

     “Tak čtu, jo?

     Přísahám, že budu vždy a všude věrný svojí družině. Chci být čestný, pomohu kamarádovi, když ho někdo neprávem napadne. Vynasnažím se, aby se naše družina stala správnou partou. Když něco odhlasuje většina, platí to i pro toho, kdo byl proti. Jestli někdo prozradí naše tajemství, je zrádce a bude toho litovat.

     Co tomu říkáte – je to dobrý?”

     “Takový dost vyumělkovaný. Já bych tam třeba napsal rovnou, že kdo něco prozradí, dostane do nosu a vykopnem ho z party. No – ale přesto to docela ujde, Petře.”

     “Mně se zase zdá, že je ta přísaha až moc dlouhá. Spíš by se měla nějak zkrátit.”

     “Ale, Ivane, to bych musel doma všechno přepisovat! A za jak dlouho se nám zase podaří takhle v noci sejít?”

     “Už to tak necháme, kluci! Náhodou to Petr napsal docela fajn!”

     “Tak vidíš, Slávek je se mnou!”

     “No tak dobře. Já už nic neříkám. Tak to teda nechej, jak to je.”

     Petr položil list papíru na pařez a slavnostně se nadechl.

     “Přečtu vám ještě jednou text a potom podepíšem.”

     Noční tmou se znovu nesla slova přísahy. Pak šustění propisovací tužky. V úzkém paprsku světla z baterky se objevily na listu čtyři podpisy. Petr, Tonda, Ivan, Slávek.

     Obláčky odpluly a měsíc nad jejich hlavami opět zazářil tak, že Ivan vypnul baterku. Tonda vytáhl z kapsy malou lahvičku a vsunul do ní podepsaný papír.

     “Dobře ji zavři!”

     “Jen neměj strach!”

     Položili lahvičku do vyhloubené jamky. Ještě než ji zahrnuli hlínou, naposledy zazářila v měsíčním světle, jako by byla stříbrná.

     “Za rok ji vyhrabeme,” prohlásil Petr, “a napíšeme tam, co se všechno s námi za tu dobu událo. Třeba nás sem přijde víc, ale možná jen dva nebo tři.”

     “Co si o nás myslíš?” zamračil se Slávek.

     “Jen nechej na hlavě! Kdo ví, jestli sem za rok vůbec někdo přijde! Ivane – dej na to ještě ten drn s mechem a jdeme domů!”

      Postavy odcházejí a skřípot jejich kroků i tichý hovor se pomalu vzdaluje, až umlkne docela. U starého pařezu leží zahrabaná a pokrytá mechem malá lahvička s popsaným lístkem uvnitř.

     Kolem se černá les. Je klidná červencová noc.