Věrní přátelé - 20. část

Ač se to nezdá, i táboření může být v některých místech nebezpečné. Co se klukům přihodilo?

     10. Smrtelné nebezpečí

     Mirek vstával nejdřív, protože byl zvyklý doma brzy ráno ještě před odchodem do školy opatřovat drůbež a psa. Zato Vašek a Milan ne a ne se probudit.

     Konečně se ve stanu začaly pohybovat i další dva spací pytle, ze kterých se vysoukaly dva zívající obličeje. Mirek se točil okolo doutnajícího ohníčku, nad kterým už vřela v kotlíku voda.

     “Je teď asi devět!” volal na ně, “ To jste tak dlouho spali?”

     “Ale ne,” odpověděl Vašek, “jen jsme přemýšleli asi hodinu o tom, jak ti máme poděkovat, že nám připravíš papání!”

     Veselý smích se ozýval z lomu a kamenné stěny ho vracely mnohohlasně zpátky.

     Při snídani se dohadovali, co budou dál podnikat. Nakonec se rozhodli, že prozkoumají okolí. Poohlédnou se po nějakém hezkém koutu, kde by se utábořili na další noc. V lomu byl přece jenom dost citelný chlad.

     Všechno sbalili a zamaskovali ohniště. Kola nechali schovaná v houští, kde je už večer pečlivě zamaskovali. Vrátí se sem pro ně, až jestli najdou vhodné místo k dalšímu noclehu.

     Co se řekne, to se má splnit, jenže tady to opravdu nešlo. Celý les skýtal tolik krásných údolíček, mýtin a zákoutí, že problémem bylo ne najít, ale vybrat si.

     Konečně se ale smluvili na jednom místě, které se všem třem líbilo, a vydali se ještě jen tak po lese.

     “Víš,” říkal cestou Mirek, “já jsem tady byl už několikrát s tátou. Jsem rád, že se vám tady líbí a že můj návrh, jet sem, vás nezklamal. Je to tady fakt hezký, co?”

     “No to víš. Viď, Milane?”

     Obrátili se, ale kromě jich dvou tu nikdo nebyl.

     “Milane!” začali okamžitě volat.

     “Tady jsem!” ozvalo se vesele nedaleko. A vzápětí hrozný výkřik.

     Na kratičký okamžik strnuli na místě leknutím, ale pak se rychle rozeběhli zpátky po jeho hlase.

     Vtom Mirek zakolísal, Vašek ho v poslední chvilce strhl k sobě – u nohou se jim rozvírala hlubina…

     Stáli u dalšího starého lomu. Byl tak zamaskován nízkými smrčky, že ho postřehli až teď.

     Milana uviděli hned. Vlastně jenom jeho hlavu a lokty, opírající se o skálu. Stěží udržoval rovnováhu. Jeho nohy visely do hlubiny a marně, v úporné snaze se nějak zachytit, drtily drobné kaménky, které se kutálely dolů. Šel si za smrčky odlehčit a uklouzl po příkrém srázu…

     Rychle si lehli na břicho, připlazili se k Milanovi a chytili ho pod pažemi. A táhli, společnými silami se rvali se smrtí, která tam dole otevírala svou strašnou náruč.

     Milan si pomáhal koleny a pak se konečně nohou zachytil o pevnou skálu.

     Když byl nahoře, padl na trávu, schoulil se do klubíčka a dal se v šoku do pláče.

     I Mirek s Vaškem pocítili, jak se jim mimovolně třesou ruce.

     Jen pomalu ve všech třech opadávala hrůza z toho, co se mohlo stát. Až teprve teď k nim pronikla bolest svalů a odřené kůže na pažích.

     “Tak teda díky,” zašeptal Milan a odvrátil obličej, do kterého se opět začal vracet pláč.

     “No jo,” zabručel Mirek, “díky si nech. Hlavně si dávej příště pozor na to, co máš pod nohama. A přestaň brečet!”

     “Vždyť já nebrečím,” škytl Milan – a všichni tři vybuchli v úlevný smích.

Konec druhé povídky a prvního dílu