Neskáčeme do řeči, nejsme upovídaní, nepomlouváme

Nadpis asi napovídá, o čem bude v dnešním povídání o společenském chování řeč. Ne pro každého to bohužel je samozřejmostí.

     Skákat do řeči je nešvar, dosti rozšířený. Souvisí to také s pádem autorit v dnešním století. Každý mluví do všeho, každý myslí, jak všemu rozumí. Ten, kdo začal číst Bibli včera radí tomu, kdo podle ní už léta žije. Ten, kdo pracoval řadu let jako misionář musí vyslechnout dlouhosáhlé litanie od toho, kdo se včera s jedním misionářem na pět minut sešel poprvé ve svém životě.

     Zvláště mladí lidé si dnes neváží toho, kdo má zkušenosti, nebo i vědomosti z nějaké oblasti – zvláště v duchovních oblastech, ale i jinde. Zkušený, moudrý člověk, musí zpravidla mlčet a poslouchat ty, kdo nemají nic – ale chtějí se vytáhnout a být obdivováni. A když už by rád zkušený člověk něco řekl, skočí mu do řeči, nebo ani neposlouchají, co povídá. A nepřemýšlí o tom.

     Jestliže sedíme třeba v kruhu věřících lidí a je zde kazatel, farář či někdo ze starších, dáváme jim v hovoru přednost. To znamená, že položí-li někdo z přítomných otázku, necháme odpovědět nejprve je. Je neslušné nepočkat, až na danou otázku odpoví nejprve kazatel. Nebo ten, kdo o věci evidentně nejvíce ví. Např. sedíme mezi deseti lidmi a někdo se zeptá: Kdo jsou to vlastně ti Svědkové Jehovovi? A hned se začnou mnozí překřikovat a vytahovat se: že už je dvakrát potkali, že byli dokonce navštíveni jimi v bytě – a ovšemže tedy mají naprosto jasno, co je to za lidi, jaké je jejich učení, kdy a jak vznikli a čím vším se vyznačují. Samozřejmě, že devadesát procent toho všeho vyřčeného jsou nesmysly, naprosto zkreslené polopravdy a dohady. A přitom zde sedí někdo, kdo tiše trpí. Někdo, kdo se mezi Svědky Jehovovými léta pohyboval, jeho rodiče už byli Svědci Jehovovi. A tento člověk ví o věci neskonale víc než ostatní. Musí však mlčet. Popisuji zcela častou a reálnou situaci, ať už se mluví o Svědcích Jehovových, teorii relativity nebo fotbale.

     Při hovoru dáváme přednost tomu, kdo o věci evidentně ví více, než ostatní. To v žádném případě neznamená, že tento člověk musí mít dobrý názor na věc, neznamená to, že s ním musíme souhlasit. Ale necháme jej prvního promluvit! Je to slušnost a je to i rozumné. Teprve když promluví, nebo se k promluvení nemá, dáme přednost ještě dalšímu a nakonec řekneme sami svůj názor. Naše moudrost nám posloucháním neuteče, spíše naopak. Překřikovat se, skákat do řeči, neposlouchat druhého, ale jen svoje moudrosti, je jen maření času. Je samozřejmé, že dáváme přednost nejen starším a zkušenějším, ale také tomu, kdo je v daném prostředí třeba vedoucí, domácí pán, ctěný host, expert apod.

     Znám několik upovídaných lidí a vím, že před nimi mnozí prchají. Jejich upovídanost je nemoc – posedlost ducha. Je nepříjemné s nimi cestovat, je nepříjemné sedět s nimi u stolu, je nebezpečné brát je do společnosti. Dovedou otrávit a zkazit každý program. Zmíníme-li se o nich, slyšíme: Ale toho sem nevoď. Upovídaná žena je nepříjemná a trapná, upovídaný muž je katastrofa. Neznám jiný lék než nekamarádit se s takovým člověkem, nebo ho trpně snášet. Ale hlavně takovým nebýt.

     Je těžké nechat si pro sebe senzační (negativní) zprávu o druhém člověku. Ale působí to jako balzám, když to dokážeme. Když takovou “lechtivou” zprávu v sobě utopíme. Člověk, který umí vyslechnout všelijaké takové “zajímavé” noviny a utopit je v sobě je lékař duší. Jak moc toužíme pochlubit se s choulostivou zprávou – ovšem zprávou o tom druhém!

     Milovati budeš bližního svého, jako sebe samého. Nesouhlasím s moderním teologickým názorem, že se musíme proto nejprve učit milovat sami sebe. To pokládám za ohavnost. Jsem si jist, že Ježíš dával příklady a podobenství právě z těch oblastí života, kde věděl, že “už to funguje”, že tomu každý rozumí a nemusí se to učit. Když nás učil: Kde je tvůj poklad, bude i tvé srdce, nemyslel, že bychom si nejprve měli vyzkoušet hledat nebo získat nějaký poklad, abychom to pochopili, jaké to je. A tak i s milováním druhého jako sebe věděl, že prostě každý se má přirozeně rád, úplně každý, i sebevrah. A tak má také člověk milovat druhého člověka. Nemusí se to nejprve učit.

     Nevěřím, že jsou lidé, kteří sami sebe v pravém slova smyslu nenávidí – i když vím, o jakých lidech může být řeč. I já sám sebe nenávidím, když si uvědomím, jaký jsem, a jaký bych být měl. A přes to všechno: jak by se moji bližní měli, kdybych jen na padesát procent o ně pečoval tak, jak o sebe. Kdybych jen trochu na ně myslel tak, jak myslím na sebe. Kdybych jim přál jen polovinu toho, co přeju sobě. Myslím, že Ježíš věděl, co říká, a nechtěl nás tímto svým přikázáním ještě víc soustředit na sebe samé. Nevěřím, že nás přikázáním o lásce k bližnímu nabádal ke vstupu do prvního ročníku “školy sebelásky”. Myslím, že je to jen další ze satanových pastí, do kterých hbitě a lehce chytá nevěrné křesťany. Trochu mi to připomíná misijní službu.

     Jednou jsme se domluvili, že budeme dělat na ulicích misijní službu. Ale předtím nám ti, kteří s tímto nápadem přišli, nabídli několik schůzek, kde si řekneme zásady a budeme se o to modlit. Už jsem tušil zradu. Hádejte, jak to dopadlo. Asi po třetí schůzce se po kávě, čaji, zákuscích a modlitbách domlouvala schůzka čtvrtá (jak řekl Ježíš, kde se dva neb tři sejdou ve jménu mém, nechť čaj a zákusky jsou uprostřed nich). A tak na čtvrtou “přípravnou” schůzku jsem už nešel. Dozvěděl jsem se pak, že na ulicích nikdy nebyli a vše se rozpadlo. Tak dopadne i ten, kdo se bude nejdřív učit lásce k sobě, aby pak uměl milovat druhé.