Domácí násilí

Hovoříme-li o domácím násilí, máme na mysli většinou násilí rodičů vůči dítěti. Přesto ale existují i případy, kdy je to obrácěně a tyranem se stává dítě.

     Téma: Násilí dítěte vůči rodiči

     Pokud uvažujeme o násilném chování v rodině, většinou máme na mysli situaci, kdy je násilně jednáno s dítětem. Automaticky předpokládáme, že pouze fyzicky slabší, tedy dítě, může být týráno silnějším, tedy rodičem. Proti násilnému jednání dětí vůči vlastním rodičům není chráněna žádná rodina a může k němu dojít v každé společenské vrstvě. K tímto "jevem" nejvíce ohroženým rodinám však patří dysfunkční rodiny, rodiny neúplné, pouze s jedním rodičem. Když dítě zůstává samo s matkou, může převzít roli jakéhosi pseudopartnera. Zároveň se však může proměnit v tyrana, který rozhoduje o veškerém dění v rodině.

     Dále potom rodiny s málo autoritativními otci a dominantními matkami nebo rodiny, kde mají rodiče dlouhodobý nedostatek času na své potomky. Děti jsou pak vychovávány v lepším případě prarodiči, v horším ulicí. Problematická je rovněž výchova málo důsledná, kdy to, co je dítěti jednou povoleno, je podruhé přísně zakázáno.Konflikty mezi rodiči - např. v rozvodové situaci - vyvolávají nejednotnost ve výchově, které dítě obratně využívá. Děti mohou napodobovat také chování jednoho rodiče k druhému. Například syn, který je častým svědkem arogantního chování otce k matce, se k ní může začít chovat stejným způsobem.

    Agresivním chováním vůči rodiči bývají ohroženi jedináčci. Jsou centrálním bodem rodiny, jsou do nich vkládány naděje i ambice rodičů. V komplikované situaci se rovněž ocitají prvorozené děti, které zažijí frustraci "sesazení z trůnu" mladším sourozencem. Problematické může být též dítě nejmladší, které se narodí starším rodičům ve velkém časovém odstupu nebo dítě "vymodlené", které se narodí po létech marných pokusů a léčbě sterility. Rovněž adoptivní děti se mohou vůči rodičům chovat agresivně.

    Ve vztahu dítěte k rodiči se mísí prvky závislosti i odmítání již od útlého věku. Známy jsou typy dětí, které se projevují extrémně neuspokojitelným způsobem a vynucují si splnění svých přání, málokdy však mohou být uspokojeny. V rodičích vyvolávají směs pocitů viny a ustupování přání dítěte. Čím více mu rodiče ustupují, tím bývá vzteklejší, náročnější a neuspokojitelnější. Fixuje se zde situace pro obě strany značně frustrující.

    Pro rodiče představuje zranění a je spojena s pocity viny, bezmoci a beznaděje. Pocity viny, selhání a studu dále znesnadňují pozitivní řešení.Tyto postoje a projevy u rodiče mohou agresivní chování dítěte vůči němu ještě dále posilovat, a tím je bludný kruh uzavřen.

    Forma agresivního jednání dítěte vůči rodiči je do značné míry závislá na věku dítěte. V předškolním věku to bývají děti, které si afektivními záchvaty vynucují splnění svého přání, děti panovačné, egocentrické. Např. běžná situace v samoobsluze, kdy si dítě začne vynucovat zakoupení pamlsku - dítě se vzteká, čím víc jej uklidňujeme - tím je to horší). Ve školním a adolescentním věku, kdy se původní fyzická převaha rodičů vyrovnává, může mít agresivní chování dětí podobu přímého fyzického násilí, které mnohdy končí i dosti závažným zraněním. K fyzickému násilí dojde nejčastěji pod vlivem afektu v konfliktu, kdy syn či dcera mají pocit, že jim rodiče upírají něco, na co mají právo. Může jít o "křivdu" domnělou nebo reálnou, v každém případě jde však o zcela nepřiměřené řešení. Někdy má agrese podobu až chronického fyzického týrání rodiče. Nejčastěji je to rodič v neúplné rodině, který nemá oporu druhého partnera. V takovém případě si syn či dcera adolescentního věku vynucuje splnění svých často neadekvátních přání, např. vymáhá velké částky peněz pro svoji potřebu.

    Je důležité, aby se postižená matka či otec dokázali zbavit pocitů viny a postojů, které jim brání vyhledat odbornou pomoc. Pouze tak je možné pomoci jim i dětem. Statistiky se zabývají spíše tím, kolik dětí je zanedbáváno či týráno, nepřiměřeně trestáno, kolik je jich sexuálně zneužíváno. O jevu opačném se však příliš nezmiňují, ačkoliv každý, kdo pracuje s dětmi v oblasti dětské psychiatrie a psychologie, se s podobným případem setkal. Je pravděpodobné, že jednotlivé případy, se kterými se v klinické praxi setkávají, jsou pouze špičkou ledovce, většina případů zřejmě zůstane skryta v rodině. Lze si představit, že pro postižené rodiče může být značně problematické a zraňující tento problém zveřejnit a vyhledat pomoc odborníků.

     Zdroj: Výňatek z knihy "Podoby násilí", Nakladatelství Vyšehrad spol.
     s.r.o., 2000, autoři: Jiří Koutek, Šárka Gjuričová, Jana Kocourková