Vězení nebo výprask

Přinášíme vám malé zamyšlení. Zatím se diskutovalo o tělesných trestech dětí a nezávisle na tom i o tom, zda je vhodné snižovat věkovou hranici trestní odpovědnosti dětí. Nenašla by se mezi těmito problémy souvislost? Pojďte se nad tím zamyslet s námi a případně nám můžete sdělit i váš názor.

      V poslední době se dost často diskutuje o tom, zda snižovat hranici trestní odpovědnosti nebo ne. Je pravda, že hodně dětí spoléhá na svoji beztrestnost, protože jim není ještě 15 let. Jsou ale opravdu tak beztrestní, jak to vypadá?

     Připadá mi dost kruté zavírat děti do vězení, byť udělají cokoliv. Spíš by mělo dospělé zajímat proč to udělaly? Proč nebyly podobné problémy dříve - před deseti, dvaceti, padesáti a více lety? Naši předci si stanovili dvě věkové hranice - 18 a 15 let. S nimi přicházejí práva i povinnosti, takže je to celkem spravedlivé. Je-li někomu 18 let, může už prakticky všechno samostatně, ale taky si za sebe plně odpovídá. Je-li někomu 15 let, přibývají mu práva, která ještě nejsou plná, ale už leccos může samostatně. K tomu mu přibývají povinnosti a odpovědnost, která je také pouze částečná. Řekl bych, že je to vyvážené a spravedlivé.

     Když se mluví o tom, že by se hranice trestní odpovědnosti měla snížit, třeba na 12 let, pak by mě zajímalo, zda k této odpovědnosti dostanou děti také přiměřeně některá práva navíc. Dost o tom pochybuju. V tom případě to ale spravedlivé není.

     Nedávno vyšel v eKamarádu článek od Pavla Kábrta, který v rámci série omylů lidstva pod názvem Slovo do pranice aneb omyl číslo 10, označil jako jeden z omylů to, že se zakazují tělesné tresty. Je to také hodně diskutabilní téma, podobně jako to snižování věkové hranice trestní odpovědnosti.

     Článek Pavla Kábrta mě zaujal, i když je psaný v dost velké nadsázce, kterou jsme si vyjasnili až v následné diskusi. Společnost na jedné straně zakazuje tělesné tresty, že jsou nehumánní. Na druhé straně ale chce už děti posílat do vězení, což je myslím daleko nehumánnější. Já osobně, kdybych něco provedl a dostal na vybranou, zda dostat výprask na zadek nebo jít do vězení, bych se ani chvíli nerozmýšlel a vybral bych si výprask.

     Právě článek Pavla Kábrta, ale i moje diskusní fóra na Xku, mě inspirovaly k tomu, napsat tento článek, v kterém oba problémy spojím a porovnám.

     Nejprve argumenty pro a proti snižování věkové hranice trestní odpovědnosti. Protože já osobně jsem proti, uvedu možná více argumentů proti, ale budu rád, když čtenáři v diskusi uvedou i argumenty pro, které mě nenapadly.

     Prvním argumentem pro je, že děti budou mít strach přestupovat zákon a tím ubude trestných činů. Na druhé straně ale toto nefunguje stoprocentně ani u dospělých, protože jinak by nebyly přeplněné věznice. Myslím si, že u dětí to bude fungovat ještě méně. Důvodů bude několik, určitá touha po dobrodružství a navíc to, že případný trest bude až za dost dlouho. Při tom všichni víme, že nejúčinnější je trest okamžitý. Čím je později, tím má menší účinek. Příkladem může být třeba poznámka ve škole, z které si dítě začne něco dělat stejně až doma při setkání s rodiči.

     Více argumentů "pro" mě nenapadá. Takže teď argumenty proti. Bude-li dítě zavřené ve vězení, naučí se tam ještě více dalších lumpáren, protože každý tam bude za něco jiného a bude to sloužit jako burza zkušeností. Dítě bude mít ve vězení omezeny možnosti dalšího studia. Jistě, že bude mít možnost dodělat základní školu a pak se asi i vyučit v omezeném počtu učebních oborů. Co když ale půjde o dítě, které by mělo na to, jít studovat dál - na střední a případně pak na vysokou školu?

     Dítě bude odloučeno od rodiny. Pokud je to rodina špatná, pak to může být argument pro, ale dítě odebrat z nefungující rodiny jde i jinak a i nyní. Pokud ale je rodina fungující, pak je to špatné řešení, protože kolektivní výchova nikdy nemůže být tak dobrá, jako výchova v rodině.

     Pokud si někdo myslí, že dítě, které vyrůstá v dobré rodině, se nemůže dostat do problémů, tak se mýlí. Pokud se dítě dostane do vlivu party, pak ani rodina někdy vše neuhlídá a k problému dojít může. Nebude to třeba problém, že by dítě někoho zavraždilo, ale ke krádeži se nechat strhnout může. Když se taková parta nudí, je schopna dělat lecjaké hlouposti.

     Pokud se ale na to přijde, pak většinou vše zvládnou rodiče a dítě se dokáže pod jejich vlivem změnit. Představte si případ, kdy na krádeže svého dítěte přijdou rodiče, dítě od party izolují a tím, že se mu budou věnovat mu dají smysluplné využití volného času. Problém je vyřešen. Asi nebude nikdo vytýkat rodičům, že své vlastní dítě neudali na policii a vyřešili vše sami. Parta pokračuje dále už bez jejich dítěte. Ale právě proto se na to vše přijde oficiálně. Partu pochytají a při vyšetřování se přijde i na krádeže tohoto dítěte. Protože vše nebude promlčeno, bude muset jít toto dítě před soud a podle zákonů bude odsouzeno. Dítě, které už je napravené, by takto dle zákona šlo zbytečně do vězení. Podle zákona však zaslouženě.

     V podstatě chci upozornit na to, že děti se povahově mění rychleji, než jsou doby promlčitelnosti dané zákonem. Těžko by ale asi šlo u dětí tyto doby promlčitelnosti zkracovat. Proto bude lepší hledat jiné řešení.

     Lepší prevencí asi bude, když se děti nebudou nudit. Když bude dost oddílů a kroužků, kam děti budou moct chodit, když ale budou mít i možnost si sami nějak smysluplně zorganizovat svůj volný čas, třeba jako v našem klubu Ochránci, který je členem SKSK ČR.

     Další věcí je, že z vyprávění od dospělých vím, že výsledek soudního procesu mnohdy záleží na kvalitě právníků. Dítě, jehož rodiče budou chudí, bude tedy znevýhodněno. Navíc, bude-li mít dítě ctižádostivé rodiče a dobrého právníka, tak ten sice dokáže dítě ze všeho "vysekat", ale třeba za cenu změn výpovědí a to někdy i nepravdivě. To si myslím, že také působí nevýchovně. Co když by se to dítě rádo přiznalo. Ale přiznat se za cenu vězení?

     Pokud vím, tak už dnes jde odebrat dítě soudní cestou z nevhodné rodiny a umístit ho do dětského domova či výchovného ústavu. Pokud dítě rodina opravdu není schopna vychovávat a ještě ho třeba zneužívá ke krádežím, pak je to myslím zcela v pořádku. To dítě ale za to nemůže a soud by tady měl soudit tu rodinu a ne dítě a dítě, i když bude z rodiny odebráno, by nemělo být bráno jako viník.

     Druhým diskutovaným problémem je problém tělesných trestů. Dříve byly běžně používány. Přesto někteří dospělí vzpomínají na výprasky od rodičů v dobrém a říkají u nich, že byly potřebné. V mém diskusním fóru se i dost dětí vyjádřilo, že třeba psaní poznámek ve škole je neúčinné a že nějaký ten štulec od učitele by někdy nebyl na škodu.

     Určitě bych nebyl pro návrat do středověké školy, kde se to s tělesnými tresty přehánělo. Ale připadá mi absurdní zakázat rodičům možnost dát vlastnímu dítěti přiměřený výprask či případně tuto pravomoc předat dál a povolit to i učiteli či vedoucímu apod.

     Určitě by ale byla nutná určitá omezení a pravidla. Třeba, že by se smělo dávat pouze přes zadek. Rozhodně ne přes hlavu, což je nebezpečné, ale ani třeba ne přes ruce, což je hodně surové. Vždy by muselo následovat slovní varování, potom varování plácnutím pouhou rukou (tedy pouhé symbolické plácnutí) a pak by bylo třeba dalšího odstupňování. Protože každé dítě je jiné a na každého platí něco jiného, nebylo by asi možno použít nějaké rovnostářské měřítko, jako třeba to, že za příchod o 5 minut později do hodiny by bylo 5 středně silných ran komukoliv. Na někoho se totiž stačí třeba rozzlobeně podívat a má to na něj stejný účinek, jako na jiného středně velký výprask. A to je nutno zohlednit.

     Tento způsob by myslím dostatečně ochránil hodné žáky ve školách, že by se jich tato změna ani nedotkla. Kdo by nezlobil, by nedostal. Nedostal by ani za nahodilou rošťárnu, která se přihodí snad každému. Naopak by to asi bylo řešení třeba na šikanu, soustavné rušení při hodinách, které poškozuje ostatní žáky. Důležitá je ale podmínka včasného a dostatečného varování. Navíc by zde asi měl fungovat i princip postupného stupňování, ale s zapomínáním s časem. Tím by bylo odstupňováno, zda někdo dostává hodně často, pak by dostával vždy o něco více a zase naopak, kdo by dostával jen vyjímečně, by dostával pořád stejně málo.

     A teď argumenty pro i proti. Zase budu rád, když čtenáři v diskusi doplní další argumenty, které je napadnou.

     Argumentem proti je, že se říká, že bití v dětech vzbuzuje agresivitu. Já osobně si myslím, že se jinak snáší plácnutí přes zadek od táty, který je kamarádem, který poradí, pohraje si se svým dítětem než od přehnaně přísného otce, který nemá na dítě čas, jenom sleduje jeho školní prospěch, připomíná mu jeho povinnosti, ale skoro nikdy nepochválí a jenom trestá. V tomto druhém případě bych s tím vzbuzování agresivity souhlasil.

     Argument, že je to jednoduché řešení, může být pro i proti. Výpraskem je přestupek rychle vyřešen. Dospělí to tak jednoduché nemají. Podrobněji to rozebírá v již zmíněném článku Pavel Kábrt. Já osobně si myslím, že děti mají na jednoduchost právo. Ve vyšším věku je samozřejmě možno výchovu dělat složitější. Ale trest by měl vždy přijít co nejdřív, protože čekání na něj, bývá někdy horší, než trest samotný.

     Navíc proti argumentu, že tělesné tresty jsou fyzickým týráním se dá namítnout, že některé zákazy jsou zase psychickým týráním a to bývá určitě horší. Když dá někdo dítěti domácí vězení na prázdniny, třeba za špatné vysvědčení, tak to evidentně nemá smysl. Za ty dva měsíce to stejně dítě zapomene a prázdniny má od toho, aby si odpočinulo. A za to vysvědčení to dítě buď nemůže, protože na víc prostě nemá (pro někoho je i čtyřka dobrá známka a pro někoho jiného zase dvojka špatná známka) a nebo, pokud jde o lajdáctví, pak na tom ale spoluvinu mají i jeho rodiče, kteří se měli starat dřív. Kdyby hned ve školním roce dali dítěti domácí vězení do doby, než si opraví konkrétní známku, pak by to asi smysl mělo.

     Důležité je, aby dospělí nezačali výprask zaměňovat za argument. Trest to být může, ale argument nikdy.

     Čím víc o těchto dvou problémech přemýšlím, tím víc mě napadá, že mezi nimi je souvislost. Prostě určitá skupina lidí a tedy i dětí musí mít určitý přiměřený strach. Ten ale samozřejmě nesmí překročit určitou mezi. Rodičů by se například dítě nemělo bát nikdy. Autoritu nedělá strach. Pokud se dítě bude bát rodičů, pak hrozí jeho útěky z domova, to že bude rodičům ze strachu lhát a další věci. Proto i přísnost musí být s mírou. Je-li ji málo, je to špatně. Je-li ji moc, je to taky špatně.

     Ideální je, pokud panuje v rodině přátelská atmosféra. U nás to funguje tak, že pro mě je domov zázemím a rodičů se nikdy nebojím. Taky ale rodičům nikdy nelžu a oni mi mohou věřit. Pokud od táty dostanu, vím, že to táta nikdy nepřežene a že se to dá vydržet, i když to příjemné samozřejmě není. I kdybych se lží mohl vyhnout trestu, nestálo by mi to za to, riskovat, že ztratím důvěru, kterou u rodičů mám a která se může určitě hodit. A vím, že znova bych ji získával hodně pracně, zatím co ztratit se dá během několika okamžiků. Stačí k tomu jediná lež.

     Mohl bych toho napsat ještě hodně, ale asi bych se už opakoval v tom, co jsem psal do diskuse k článku Pavla Kábrta: Slovo do pranice aneb omyl č. 10, který vyšel 13. 8. 2001 v eKamarádu, a to by myslím bylo zbytečné. Doporučoval bych vám si tento článek včetně diskuse k němu přečíst. Nenechte se odradit tím, že v článku je dost věcí přehnáno, v diskusi je to uvedeno na správnou míru.

     Ještě mě napadla jedna věc. Pokud rodič nebo učitel plácne dítě rukou, tak to myslím bolí míň, než když se my kluci mezi sebou pereme a i míň, než když někdo hraje Maso či jiné tvrdé hry.

     Budu rád, pokud se v diskusi čtenáři vyjádří, zda podobnost těchto problémů připadá jenom mě nebo zda si i oni myslí, že mezi nimi je nějaká souvislost. Budu rád, když budete argumentovat v obou problémech pro i proti. Myslím si, že by se k tomuto problému měli vyjadřovat nejenom dospělí, ale i děti. Vyjádřit se můžete i v mých diskusních fórech na Xku - Výchova, odměny a tresty a Je rozumné snižovat věkovou hranici trestní odpovědnosti?, které najdete ve skupině "Lidé a vztahy" a podskupině "Lidé, společnost, vztahy".