Slovo dopranice aneb omyl č. 12

O čem to bude dnes? O zlu, ale i o mylnýchinformacích, hlouposti, klamání a víře. Kdo vlastně můžeza zlo?

     Mnozí věří, že za zlo ve světě mohou zlí lidé

     Vypráví se takový příběh: tři kamarádi, kteří se nikdy předtím nehádali, šli jednoho dne po louce, kde byla ještě rosa. Jeden z nich ukázal na velkou kapku rosy a povídá: ta je ale pěkně modrá. Ten druhý se podíval a říká: není modrá, ale červená. Pak přišel třetí a říká: kluci, copak jste barvoslepí, ta kapka je přece zelená. A začali se hádat. Až jednoho napadlo: pojď sem a stoupni si na moje místo. A skutečně, když se každý podíval z úhlu toho druhého, viděl právě tu barvu, kterou ten druhý.

     Tento příběh ukazuje jen jeden z mnoha důvodů, proč se lidé hádají, perou nebo zabíjejí. Prostě vidí jednu a tu samou věc z různých úhlů pohledu – vlastně každý z nich má pravdu. A proč se tedy hádají? Protože mimo tu svoji pravdu jsou také v omylu. Nevidí pravdu toho druhého. Omyly, jak jsem už mnohokrát psal, vedou často nejen k hádkám, ale i k zabíjení. Tito kamarádi se mýlili v tom, že ten druhý je “/barvo/ slepý”. Dřív, než na to přišli, byli sami slepí - pyšně a rychle soudili, místo aby hledali chybu. Existují však ještě další důvody, proč se lidé hádají nebo nenávidí.

     Mylné informace, další zdroj mnohého zla na světě

     Zcela běžně dostáváme v životě mylné informace. Nejen dostáváme, ale také předáváme dál, někdy je sami vyrobíme. Také různé autority nám poskytují mylné informace – viz Omyl č. 6. Takový příklad nepříliš závažných mylných informací byl nedávno uveden v časopise Vesmír 8/99/str.472: "Z míry nás nesmí přivádět měnící se lékařské rady týkající se složení naší stravy: hodně mléka - málo mléka - dost mléka, jen maso bez přílohy - méně masa, nesolit - solit, ale s mírou, a když zeleninu, tak radši syrovou...a nyní doporučují (anglický Ústav pro výzkum potravy) jíst zeleninu především vařenou...”. Tady jde sice jen o potravu, ale i v této zdánlivě nevinné oblasti mohou být lidé dost hádaví (např. známý spor mezi vegány, vegetariány a všežravci). Natož pak závažnější věci, jako je výchova dětí, politické otázky, otázky mravů, náboženské otázky či přírodovědecké? Kolik bolesti a trápení prožili lidé následkem špatných informací jen ve dvacátém století! Kolik bolestí způsobil Darwinův evoluční omyl, marxistické nesmyly či nacizmus! Mnozí tehdy vyznávali a ještě pořád vyznávají řadu omylů o přírodě, lidské povaze, dějinách či ekonomice. Svůj omyl často i tvrdě hájí a strhnou do něj další lidi.

     Úmysl a hlupáctví

     Je ještě další kategorie zdroje špatného pohledu na svět. Je to buď úmyslné nebo primitivní hloupostí motivované zkreslování skutečnosti za účelem dokázat “tu svoji tezi” - víru. Svůj úhel pohledu na svět nebo nějakou určitou jeho oblast. Asi jakoby jeden z těch kamarádů hledal další a další “důkazy”, že kapka je jen a hlavně červená! Tímto úmyslným překrucováním faktů jsou známi jak politici, tak i filosofové a vědci. Kupříkladu Karel Marx a Bedřich Engels, zakladatelé moderního komunismu. Paul Johnsnon v knize Intelektuálové píše: “V každém případě Marx vnesl do používání původních i druhotných písemných zdrojů stejný duch hrubé nedbalosti, tendenčního překrucování a vyložené nepoctivosti, jímž byla poznamenána Engelsova práce. Skutečně oba často rukou společnou podváděli, ačkoliv Marx byl podvodník mnohem odvážnější.” (str. 76,77)

     S podobným přístupem ke světu a pravdě se setkáváme i u nacismu. Nicholas Goodrick-Clarke v knize Okultní kořeny nacismu píše: “Automaticky předpokládáme, že tak mimořádné zlo, které zrodilo Osvětim či Treblinku, muselo mít mimořádně ošklivé, ba přímo ďábelské kořeny. ...ale místo toho jsme krok po kroku konfrontováni s malostí, předsudky a hloupostí, které ve spojení s důkladností a funkčností systému vedou k hrozivým koncům. S něčím, co H. Arendtová ve své studii o Eichmannovi v Jeruzalémě příhodně nazvala banalitou zla.” ...”Máme tendenci dívat se na nacizmus jako na nějaký tajuplný, démonický fenomén, ale Goodrick-Clarke přichází z jiné strany k podobnému závěru jako H. Arendtová – hnacím motorem nacizmu nebyli žádní démoni, nýbrž intelektuálně průměrní lidé bez svědomí, ovládaní hloupou iracionální ideologií, kterou dokázali důkladně a efektivně uskutečňovat.” (Vesmír 1/99)

     Rovněž v přírodních vědách lze překroutit či falšovat fakta. Příkladem toho může být Ernst Haeckel, fanatický zastánce Darwinovy evoluční teorie. Ten se nestyděl falšovat obrázky různých embryí za účelem důkazu, že tato embrya jsou si podobná, a tak prokazoval platnost rekapitulačního pravidla. (To je třeba to, že lidský zárodek v těle matky prochází různými stádii nižších savců, plazů i ryb – viz Omyl č.4.) Haeckel se těmito falzifikáty snažil prokazovat evoluci. A proto je dodnes “rekapitulační omyl” lidmi hodně věřen a mnohde ještě i učen. Dr. Wayne Frair píše: “...Haeckel se vytrvale a nestydatě dopouštěl podvodů a podvrhů. ...Výsledkem toho bylo, že bezpočet vědců a studentů včetně mnoha knižních autorů bylo podvedeno, a to má svůj dopad ještě na konci 20. století.” (CRSQ 9/99/str.63)

     Lidská přirozenost

     Člověk je přirozeně nakloněn k pohodlnosti, papouškování názorů druhých, nesystematičnosti či zmatečnosti - pokud nemá nějaký vyšší, vznešený důvod (víru) se při získávání informací zkáznit a přemoci lenost a nechuť hledat. Nechuť přemýšlet a ověřovat. Netáhne-li ho touha poznat, jak věci skutečně jsou, tedy poznat pravdu – namísto jen potvrzování vlastních názorů. Ověřit si názory druhých, často laciné a povrchní, vyžaduje sebezapření, vůli i vznešený motiv. Mnozí lidé nejsou líní tvrdě pracovat, aby si vydělali peníze nebo rozšířili pohodlí pro sebe nebo své nejbližší, ale jsou často pohodlní ověřovat si lacině získané informace. Prožijí třeba celý život s nějakým povrchním pohledem na svět a dění v něm. Takoví lidé pak snadno přijmou všelijaký omyl i nebezpečnou zrůdnost.

     Na Yalově univerzitě (New Haven, Connecticut, USA) je ústav věd o chování, který se zabýval konformitou (přizpůsobování se). V jednom proslulém experimentu se dobrovolník vždy připojil k devatenáctičlenné skupině, o které si myslel, že to jsou náhodně vybraní dobrovolníci, ve skutečnosti to byli pracovníci ústavu. Učitel u tabule něco nakreslil, třeba dvě nestejně dlouhé rovnoběžné úsečky, a ptal se ostatních, zda jsou stejné. Dobrovolník měl vždy odpovídat jako poslední, a ostatní vědomě řekli nepravdu. Potvrdilo se tak, že lidé “hlasují” s většinou, místo aby přemýšleli o skutečnosti jako takové. Učitel u tabule stále “přitvrzoval” nesmyslnost, ale teprve až když bylo směšně očividné, že se skutečnost neshoduje s vypovídáním ostatních, jak to vidí, tak dobrovolníci byli schopni hlasovat “po svém”, proti všem. “Lidé se ´probudili´ hodně pozdě. Pohádka o císařových nových šatech tedy platí do značné míry i v demokratických společenstvích.” (Vesmír 3/2000/str. 168)

     Mohou za zlo světa jen zlí lidé?

     Asi bychom za zlé lidi neoznačili ony dobrovolníky z výše uvedeného experimentu. A přece snadno podlehli omylu. Byli “jen” silně přizpůsobiví! Velmi mnoho mladých lidí vám dnes řekne, že mají rádi originalitu, že jdou neradi s davem, že chtějí mít a hájit svůj vlastní názor. Když ale tyto lidi seřadíte vedle sebe, ke svému překvapení zjistíte, že mají všichni na sobě texasky, podobné košile a boty, jsou podobně učesáni a hlavně žijí velmi podobným stylem života. Velmi často mají víceméně stejné názory na svět, náboženství, politiku, charakterové vlastnosti – a velmi často nemají žádné názory! Liší se tak maximálně v oblibě jednotlivých kapel, fotbalových klubů, značek cigaret nebo tím, že jeden rád cestuje a druhý sedí doma. Toto jsou ovšem ty nejméně podstatné rozdíly, které by mohly nějak svědčit o hlubším postoji k životu a ochránit člověka před zmanipulováním a spoluprací se zlem. Jen velmi obtížně budete v davu lidí – mladých či starých – hledat člověka výjimečného ne tím, že je skvělý matematik, hraje dobře na kytaru či umí perfektně anglicky, ale tím, že má velmi ušlechtilou víru a názory. Najdete matematiky, kytaristy i angličtináře, ale někoho, kdo by měl ušlechtilou víru, která mu dává zvláštní sílu nelhat, nekrást a nepodílet se na žádném svinstvu, najdete jen velmi výjimečně. A přece právě toto je v lidském životě to nejpodstatnější.

     Ušlechtilá víra a kde ji vzít

     Často používám pojem “ušlechtilá víra”, aniž jsem ho nějak definoval. Mně totiž se do té definice vůbec nechce. Definujte slovo strom nebo kámen. Jistě bychom našli řadu definic a vymezení. Všechny stromy mají mnoho podobných rysů a vlastností, např. rozmnožování či růst a podobně. O všech kamenech snad můžeme prohlásit, že nejsou živé a patří do skupenství pevného. Čím ale bude definice přesnější a konkrétnější, tím méně “stromů a kamenů” se do ní vejde. Ještě mnohem těžší je to s pojmem “ušlechtilá víra”. Měl bych sto chutí říci jednoduše, že se tato víra pozná při setkání s pravdou, láskou nebo Kristem: kdo při tom setkání prožije nejvyšší a trvalou radost, ten ji má. Třeba jenom při četbě, nebo při jakémkoliv dotyku. Nebo kdo se po setkání už nemůže od pravdy nebo Krista odloučit. Ale hned tu mám i s touto definicí problém. Pro mne totiž “ušlechtilou víru” mohou mít i lidé, kteří se s pravdou či Kristem ještě nesetkali, nebo setkali jen velmi letmo. Sem by patřilo mnoho lidí z různých organizací, směrů i jedinců. Ale i hodně lidí nevychovaných a všelijak špatných. Ušlechtilou víru mohou mít i četní věřící – po této větě asi mnoho lidí nechápe, co to říkám. Ano, i mnozí ti, kteří chodí do různých církevních a náboženských organizací a často o pravdě nebo Kristu slyší kázání nebo sami mluví – i tito lidé mohou jednou přijít do situace, kdy pro pravdu zahoří. Suma sumárum: nikomu nedoporučuji tuto definici dělat, spíše jen zůstat u jakéhosi prostého popisu, jak by asi mohla ušlechtilá víra vypadat, jak by se měla asi projevovat, jak by takový člověk asi mohl smýšlet a jednat. Vždyť takový člověk nemusí o pravdě či Kristu mluvit, nemusí nic vědět, a přeci Kristovy rysy jsou u něj patrné a jednou naprosto nevyhnutelně bude Krista i vyznávat. Je tu ale to jednou. A v tom je celý zakopaný pes ošidnosti definovat člověka ušlechtilé víry.

     A kde ji vzít?

     Tady budu ještě nejistější než u její definice. Proč jeden člověk zabije babičku pro sto korun a jiný se nechá raději umučit, než by druhého uvedl do nebezpečí? Proč jsou na světě lidé, kteří o druhé pečují, svůj život cele obětovali službě nemocným, invalidním, těm bez rodičů, bez přátel, osamělým, těm bez ušlechtilé víry, narkomanům, alkoholikům – a jiní, kteří si jen užívají života, jediné, co je zajímá, je výše jejich příjmu a kam pojedou letos na dovolenou? Proč existují takovéhle extrémní rozdíly mezi bytostmi, které mají stejné taxonomické označení, Homo sapiens sapiens? Jinými slovy, proč má někdo ušlechtilou víru a jiný tu neušlechtilou? Jediné, co k tomu umím říci je, že se vše pohybuje kolem pojmu přitažlivost. Prostě někoho přitahují nebo v určité době jeho života začnou přitahovat ušlechtilé činy, někdo inklinuje k pravdě, touží po ní a po pěkném charakteru, vysokých mravních hodnotách, chce být připraven na časy zlé, aby neselhal a nezklamal a nezradil, zatímco jiné lidi toto nepřitahuje, nic jim to neříká, neinklinují k tomu. Samozřejmě, velmi záleží na interakci, tedy vzájemném setkávání člověka a: pravdy, pěkného příkladu, seriózní informace, dobré zprávy, lásky, Krista. Tedy setkání člověka a Boha, setkání člověka a Božích doteků. Proč ale jednoho člověka toto setkání ovlivní a jiného ne, neumím vysvětlit. Ani ve svých dvaapadesáti letech jsem na to nepřišel. Proč někdo vidí příklad ušlechtilého jednání a hned ho to zaujme a chce to napodobit, a s jiným to ani nehne? Proč někoho četba Bible zaujme a jiného vůbec ne? Nevím.

     Jan Čulík, překladatel Johnsonovy knihy Dějiny 20. století, píše na konci: “V románu Devatenáct set osmdesát čtyři napsal George Orwell větu, jejíž platnost je nezměřitelná, neboť zasahuje do neznámých hloubek lidského nevědomí: ´Nejlepší knihy jsou takové, které člověku říkají, co už sám ví.´ Jinými slovy: Určité věci tuším, ale nedovedu je vyjádřit. Nevysvětlitelným způsobem mě oslovují jako dávno známé a prožívám velké uspokojení, když zjistím, že je za mě výrazně a dobře vyslovil někdo jiný. Řečeno s Chestertonem, objevil jsem objevené, cítím se doma, ´v soustrojí světa zapadá jeden čep za druhým se spokojeným cvaknutím na své místo.´ ” (str. 838). Asi takto bych vyjádřil onu přitažlivost. Člověku bez ušlechtilé víry celý život “zapadá a zacvakuje” vše, co je zlé a špatné, je mu v tom dobře. Člověku s ušlechtilou vírou dříve či později začne “zapadat a zacvakávat” vše, co je pěkné a ušlechtilé. Je mu v tom dobře. Možná po nějakou dobu (třeba celý život nebo jeho velkou část) konal špatné věci, nechal se vtáhnout do zla, žil v omylu. Ale přijde čas – a jako když se náhle přiblíží ke kovu velmi silný magnet – udělá to “cvak” a ten člověk začne být přitahován k věcem duchovně krásným a ušlechtilým. Někomu se to poštěstí hned od mládí, jinému později. Přesto oba jsou pro mne lidé, kteří znatelně či neznatelně patřili vždy na stejnou stranu.

     Ještě znovu stejná otázka: mohou za zlo světa zlí lidé?

     Jistě mohou, ne všichni z nich však musí být jeho zdrojem. Mohou být prostě svedeni, desinformováni, špatně vychováni, možná se dlouhou dobu prostě nesetkali s příkladem ušlechtilé víry. S magnetem, který by je přitáhl. Nebo dlouho odolávali. Třeba i zahynuli dřív než byli přitaženi k dobru a mohli rozvinout ušlechtilou víru. Stačili akorát nadělat hodně neplechy, nic víc. A pak jsou lidé slušní a uhlazení, kteří nikdy nikoho nezabili (zatím!) a vzorně se starali o rodinu. A přece mohou být vnitřně úplně jinde než ti první. Proto jsem psal, že dvěma světovým válkám neveleli bezdomovci, drobní zloději, prostitutky či pouliční lupiči, a často v nich ani nebojovali, zvlášť když byli ve vězení. Ať už ti nebo ti druzí, lidé bez vnitřní přitažlivosti k dobru, bez ušlechtilé víry, mají jen krátký dech. S těmito lidmi trvale pěkný svět prostě nikdy nevybudujete. Na těch pak, kteří ušlechtilou víru mají a vydali se pěknou, vznešenou cestou, je nesmírná odpovědnost. Konat misii, snažit se být dobrým příkladem a ukazovat jinou (úzkou) cestu, než po které mnoho lidí jde. A moc si o sobě nemyslet! Jan Čulík končí slovy (str. 845): “Svět je nepěstěná zahrada ustavičně zarůstající plevelem a člověk, nechce-li se v něm udusit, ho musí volky nevolky stále vytrhávat. Jsme osudově vystaveni zlu a musíme mu čelit, abychom nezahynuli. Neboť – jak praví Edmund Burke (1729-97), anglický démosthenes z doby francouzské revoluce – “Pro vítězství zla stačí, když slušní lidé nebudou dělat nic.”