Věrní přátelé - 19. část

Děj příběhu se posouvá dál a jsou tady prázdniny. Klukům se plní jejich sen a ve trojici Vašek, Mila a Mirek vyrážejí sami na vícedenní výpravu na kolech pod stan.

     9. Milan vypráví o Čikasovi

     Za ušpiněné šaty dostali oba kluci doma notně vyhubováno, ale to se dalo očekávat a snést. Dobrou náladu jim to nemohlo pokazit. Nadšený Vašek zasvěcoval už bez tajemností Milana do všech svých zájmů a on mu to oplácel.

     Od té zablácené chvíle na okraji Hořiček, která byla pro ně tak důležitá, oba už dvakrát také znovu navštívili Mirka a třikrát se dlouze rozezněl zvonek u bytu Vaškových rodičů, umluvený Mirkův signál.

     Blížily se prázdniny a Vašek začal uvažovat, že by vůbec nebylo marné, kdyby se všichni tři mohli spolu vypravit na nějaký delší výlet. Třeba i vícedenní!

     Doma však jeho přání nepřijali s velkým nadšením. Nakonec ale “zapracoval” tatínek – Vašek přece není už žádný malý kluk! Jestli bude mít vysvědčení v pořádku, ať jede! Vždyť budou přece tři!

     Milan měl doma podobné trable, tady mu zase ale hodně pomohl argument, že Vaškovi rodiče jsou pro. Když i Mirek oznámil z Černovic, že pojede, nezbývalo, než se těšit na prázdninové dobrodružství.

     Ještě nikdy takhle na žádnou výpravu nejeli, a tak dlouze probírali, kam se vlastně podívají. Rodiče to nekompromisně chtěli předem vědět. Nakonec se rozhodli, že nepojedou daleko a jejich prsty se na mapě setkaly na místě jménem Střížkov, což byl vyšší lesnatý kopec, kde se chtěli u starého lomu utábořit.

     To bylo rokování a příprav! Jak budou spát? Mirkův táta našel na půdě dvě celty, ze kterých se dal vytvořit stan. Milan zase neměl spací pytel – tady zase pomohla Vaškova maminka, která byla krejčová. Co pod sebe na noc, aby to moc nevážilo? Milanův dědeček, který byl zahradníkem, jim dal kus černého igelitu pod jahody. Tak by se dalo pokračovat dál a dál.

     Konečně měli všechno sbaleno a mohli vyrazit. Jednoho krásného červencového rána nasedli Vašek a Milan na svá kola, ověšená zavazadly, a vyrazili do Černovic, kde už na ně čekal podobně vybavený Mirek. Když jim pak i černovické střechy zmizely za obzorem, teprve uvěřili, že jejich vysněná výprava je skutečností a že právě začíná!

     Aby jim cesta líp ubíhala, obnovili Mirek s Vaškem své bodované zkoušky a zasvětili do nich i Milana. První z těchto zkoušek byla jen zdánlivě lehká – vymyslet a připravit si nějaké vypravování, aby jim cesta líp ubíhala.

     Tak šlapali na polních cestách do svých pedálů a každý říkal ostatním svůj vymyšlený příběh. Sečtělý Milan mohl konečně ukázat, co dovede. Vypravoval asi tohle:

     “Před mnoha a mnoha lety žily vedle sebe dva indiánské kmeny – Pekwotové a Delawarové. Panovalo mezi nimi přátelství a mír, dohodnutý jejich náčelníky Mangem a Rakesem.

     Náhle však Rakes zemřel a na jeho místo nastoupil mladý a nezkušený bojovník Čikas. Protože byl dychtivý válečných vítězství a slávy, vypověděl svým spojencům Delawarům válku. Zároveň se spojil s bělochy, kteří se do té doby marně pokoušeli vniknout do delawarského území a ovládnout je.

     Začal velký útok proti delawarskému lidu. Náčelník Mange svolal okamžitě válečnou radu a na té rozhodl nasadit do boje s trojnásobnou přesilou nejen své statečné bojovníky, ale i lest.

     Tak se i stalo. Malý oddíl Delawarů vlákal ohromné vojsko bělochů a Pekwotů do hluboké prolákliny, kterou protékala malá řeka. Ženy již dlouho předtím přehradily říční koryto a postavily pevnou hráz…

     Když se nepřátelské oddíly ocitly v soutěsce, zavalil je náhle mohutný příval vody. Mnoho se jich utopilo a zbytek pobili delawarští bojovníci.

     Čikas, aby unikl mukám, skočil zbaběle do řeky a také se utopil. Jeho jméno se rozletělo po širých prériích i hlubokých lesích, tak jak si přál. Všude ho ale vyslovovali s opovržením nad zbabělostí a zradou spáchanou na indiánských kmenech, které zanedlouho stejně všechny podlehly bledým tvářím.”

     Milan skončil a Mirek s Vaškem se mohli zamyslet nad tím, jak hrozný je čin každého zrádce a zbabělce. Shodli se rychle, že Milan vyhrál jejich první společnou bodovanou zkoušku…

     Kamenný lom překvapil Milana i Vaška svou výškou a ponurou krásou. Po jeho dně byly všude roztroušeny malé i obrovské balvany. U jednoho z nich kluci postavili stan, když předtím nasbírali trochu dříví na oheň.

     Netrvalo dlouho a do lomu se nenápadně a pomalu vplížila tma. Černý obrys lesa, osvětleného jen tu a tam měsícem, i jeho noční zvuky měly v sobě něco vábivého a hrozivého zároveň. Jakou asi musel mít radost pračlověk, když měl oheň!

     Kluci hleděli do plamenů a nemluvili. Od malého ohníčku se ozývalo jen občasné zapraskání hořící větvičky. Nejbližší stěny lomu, osvětlovány mihotavými záblesky rudých jazýčků, jako by se pohybovaly sem a tam…

     Neposeděli příliš dlouho, protože byli unaveni. Ještě něco málo pojedli, umyli se v nedalekém potůčku a zachumlali se ve stanu do svých spacáků. Zanedlouho ztichli a svět se jim rozplynul v barevných snech.