Slovo do pranice aneb omyl č. 11

Dnes se zamýšlíme nad pozitivy a negativy demokracie. Vše má své výhody a nevýhody, nic není pouze černé nebo bílé.

     Mnozí věří, že demokracie je to nejlepší, co zatím lidé vymysleli

     Kéž ne to poslední. Něco jako když se pacientovi udělá lépe a on druhý den zemře. Copak se řada nebezpečných totalit a hnutí nezrodila právě v demokracii? Nebyly vyvinuty právě v demokraciích ty nejhorší zbraně? Toho se obávám a jak moc se chci mýlit - protože rád žiju a přeji život také druhým, i lidstvu. Jen si nějak ten trvalý život lidstva v demokracii prostě neumím přestavit. Snad proto, že znám dobře sebe a mám zato, že většina lidí ve svých sklonech a jednání je na tom stejně jako já. A to je to, o čem zde chci psát.

     Co nás vlastně motivuje k pěknému jednání – anebo ještě lepšímu?

     Snad mohu tvrdit i za druhé, že pokud nemáme k  pěknému jednání motiv, silný motiv, většinou pěkně nejednáme – maximálně ještě tak ze zvyku. To je realita a byla by přetvářka a lež tvrdit něco jiného. Co může být takovým motivem k pěknému jednání?

     1. Na prvním místě (ne podle důležitosti či ušlechtilosti motivu) je to strach. Ano, strach je silný motiv k pěknému jednání. Obava z trestu, ostudy, pud sebezáchovy, obava, že někomu ublížím či někoho zklamu, o rodinu, z vlastní frustrace a pod. – to motivuje chovat se lépe (ne smýšlet lépe).

     2. Na druhém místě jsou výhody. Výhody (ty okamžité, rychlé) také umí pohnout k lepšímu jednání (ne smýšlení). Ať už jakékoliv výhody: hmotné, prestižní, sociální a podobně – prostě výhoda. To se projevuje (podobně jako strach) například kázní v zaměstnání, ale i jinde a jinak.

     3. Na třetím místě k lepšímu jednání motivuje ušlechtilá víra (jiné smýšlení), tedy neobvyklý postoj k životu. Jiný než má většina lidí kolem. Víra, že mám něco udělat, protože je to správné. A to přesto, že je to nebezpečné (zde je strach naopak brzdou), nebo přesto, že je to nevýhodné (zde je výhoda také brzdou). Výhodnost je ovšem relativní – pěkné, správné jednání, je v posledu vždy výhodné. Mnoho lidí dá však přednost “rychlé” výhodě, i když nevýhodné z hlediska budoucnosti. Proti strachu a výhodě, která je krátkozraká, stojí právě ušlechtilá víra. Z hlediska pěkného jednání mívá stejný účinek, i když ne vždy: někdy může víra působit i proti tomu, co se zdá být momentálně pěkné a správné, protože z delšího časového (vyššího) hlediska je třeba jednat jinak.

     První dva motivy lepšího jednání (strach a výhody) jsou známé. Říká se jim “cukr a bič”. Třetí motiv (víra) je zřejmě nejdůležitější a na “nejvyšší úrovni”. Pokud by tu někdo jako motiv postrádal lásku, tak upozorňuji, že láska je spíše cíl, než motiv. Cesta k lásce, nejvyššímu dobru, je skrze víru. Proto neuvažuji jako motiv pěkného jednání lásku, ale víru, vlastní pohnutku k lásce. Víru samu pak chápu jako pravdivé porozumění souvislostem, správné pochopení a pravdivý postoj k životu či dané situaci. Můžeme si tedy víru, tu co mám na mysli, označit jednoduše jako pravdivý pohled na život a jeho situace. Tato víra jde proti všem ostatním mylným, lživým či méně pravdivým pohledům (názorům).

     Setrvačnost, zvyk

     Jistě, k pěknému jednání (pro naši úvahu není potřeba pěkné jednání definovat) mohou vést i jiné věci, jedna z nich je například setrvačnost či zvyk. Prostě někdo byl vychován tak, že se například nemá lhát a krást, a chová se tak, i když ostatní lžou a kradou. Nelhat a nekrást je pro něj normální. Někoho v mládí naučili, že se starší lidé pouští sednout. Tak automaticky v autobuse vstává, když přijde starší člověk, aniž by o tom nějak zvlášť přemýšlel. Jiní jeho vrstevníci nevstanou. On vstane, protože si tak zvykl od dětských let – nemotivuje ho strach nebo výhoda, víra či láska. Ještě před třiceti roky, když přistoupil do dopravního prostředku starší člověk, nestál většinou ani minutu. Dva tři lidé se okamžitě zvedli a pustili jej sednout. Dnes je to jinak. Proč? Protože není žádný motiv. A zvyk už také ne.

      Totalitní režimy

     Nechválím je a nevolám zpět, přestože vím, že třeba za okupace se v Praze nikdo nemusel bát jít po půlnoci přes tmavý park. Když jednou nějaké ženě vytrhl kdosi kabelku – tak jsem to slyšel vyprávět - a ona začala křičet, zloděj jí kabelku vrátil a škemral, aby nekřičela, že má rodinu. Nacisti trestali tyto přestupky stylem “popraven s celou svou rodinou”. V Afganistanu, kde nyní vládne islámský Taliban, je prý nulová kriminalita. Ovšemže víme, jak totalitní režimy lžou a zkreslují skutečnost, ale je velmi pravděpodobné, že je tam kriminalita opravdu velmi malá. Někde jsem zaslechl, že když v Kábulu převáželi auto plné zlata a šperků, neměli žádný ozbrojený doprovod – není tam prostě nikdo, kdo by auto přepadl. To je docela milé, ne? Ano, totalitní režimy používají strach a výhody. Tímto způsobem udržují kázeň a pořádek. Samy často vraždí po milionech, ale na druhé straně tvrdě trestají nepořádek a kriminalitu a odměňují své příznivce bezpočtem různých výhod. Cukr a bič.

     A demokracie?

     V demokracii je strach coby motiv pěkného jednání silně potlačen. Také různé materiální či finanční výhody jsou mizivé, jednoduše proto, že větší výhoda může vzniknout právě přestoupením zákona – vždyť za to moc nehrozí. (Pro někoho jen vyměnit nepohodlný život za velmi pohodlné vězení s televizí, sportovním náčiním a pravidelnou stravou, bez starostí o účet za nájem či elektřinu atd.). Takže v demokracii sice existují zákony a represe, ale jejich síla je demokratická čili mizivá. To jsme poznali po naší “sametové revoluci”, kdy silně vzrostla kriminalita všeho druhu (v ČR se stane denně přibližně 1000 trestných činů a jejich počet stále stoupá – BBC/5/1998). Mimo to také “vystrčili růžky” a vytáhli prapory všichni možní i nemožní “hrdinové”. Jedni křičí, že Čechy jsou jen pro bílé, jiní zas, že jejich sexuální orientace je taky ta “pravá ořechová”. Další mávají srpem a kladivem, jiní hajlují, tunelují banky, zakládají nevěstince či drogové kartely a vyvěšují ty nejhnusnější billboardy, píší ty nejhnusnější knihy, točí ty nejhnusnější filmy a zpívají hnusné písničky. Kde byli všichni tihle “duchoborci” za komunistů či okupace? Povím vám to: někde zalezlí se klepali strachem. Dnes mají kuráž vyjít ven – protože jim v demokracii nic moc nehrozí. Od “sametové revoluce”, za pouhých šest let, stoupla kriminalita v ČR o 224% (Statistická ročenka ČR 1997/str.613).

     Docela by bylo zajímavé srovnat počet lidí usmrcených komunisty během jejich 40 leté vlády s počtem lidí usmrcených v důsledku zvýšené kriminality za deset let naší demokracie. (V Rusku by to srovnávat nešlo, tam by to byl obrovský nepoměr.) Není vyloučeno, že by srovnání nahrávalo totalitnímu režimu – který kupodivu asi více přispívá k zachování života; pokud ovšem zrovna nevede válku s cizími či vlastními občany a nelikviduje je po statisících!

     Znáte ten příběh?

     Nějaký král měl jednoho hodně nezbedného syna. Ten pil, kouřil, hrál hazardní hry a byl strašně líný. Král si s ním už nevěděl rady a tak se rozhodl k velkému experimentu: svého nezbedného syna nechal odvézt do velké izolované komunity, kde žilo 100 velmi ctnostných a ušlechtilých mladých lidí. Král rozhodl, že syn tam musí strávit pět let života, bez sebemenšího styku s okolním světem, aby se úplně změnil. Když pak po pěti letech tuto komunitu navštívil, byl v šoku: nalezl 101 mladých lidí, kteří pili, kouřili, povalovali se a hráli hazardní hry. Jejich život byl ještě horší než život jeho syna před pěti lety.

     Tento příběh nám zobrazuje tzv. duchovní entropii. Tak, jako ve světě neživých atomů a molekul můžeme pozorovat sklon k dezorganizaci, postupné upadání do chaosu (proto musíme stále něco opravovat, vyměňovat součástky a různě udržovat – viz o tom Omyl č.2), tak i v našich životech a celé lidské společnosti pozorujeme duchovní entropii. Byla doba, kdy do tramvaje vešel starý člověk a skoro všichni mladší vstali a předháněli se, kdo ho pustí sednout. Dnes už někdo vstane jen výjimečně. Byla doba, kdy jsme v našich poměrech ani nevěděli, že existují drogy a slovo sex bylo neznámé. Ne, že by lidé byli horší, ale od generace ke generaci upadá celkové povědomí toho, co je správné a pěkné jednání, tedy morálka. Proto musí být tak rozsáhlá byrokracie, kontroly, kamery, potvrzení, čipové karty atd., atd., protože samo slovo už ztratilo váhu. Nebo si snad někdo dovede představit, že by v bance půjčili peníze jen na čestné slovo? Jen na ústní slib, že peníze budou spláceny v určitých termínech? A přitom právě tento způsob je normální, tedy dodržovat slovo (tj. nelhat), stejně jako je normální nekrást. Normální je (ale není), že věc někde odložená tam zůstane až do chvíle, než si jí vezme její majitel. Normální je (ale není), že není třeba zamykat nikde nic, protože nikdo nikam nevejde, kam nemá. Natož aby tam něco vzal. Normální je nenosit žádnou zbraň.

     Úpadek

     Budete-li mluvit se Skandinávci, dozvíte se, že ve Švédsku, Norsku i Finsku upadá morálka. Dávno pryč jsou doby, kdy se domky v malých městech nezamykaly - pošťák vešel dovnitř, položil dopis na stůl a zase odešel. Návštěva vešla, sedla si v bytě a počkala na příchod domácích. Budete-li mluvit s Angličany, dozvíte se, že v Anglii silně upadá morálka a pěkné chování lidí. Není neobvyklé, že žák ve vzteku hodí po učiteli knížku (Teprve v roce 1998 Britské ministerstvo školství umožnilo učitelům použít přiměřeně fyzické síly při usměrňování agresivních žáků – žáka jen přidržet, odstrčit, odvést za ruku nebo odtáhnout – v krajních situacích). Stejně tak vám budou vyprávět Američané, jak je v USA náboženství vypuzováno ze společnosti i škol a místo něj přichází šikana a násilí. Mluvte s Němci či jinými Evropany z demokratických zemí. Mluvte s Moravany nebo Slováky a dozvíte se, že pěkné chování lidí upadá. Komfort je na vzestupu, pěkné chování lidí na ústupu. Budují se stále nová bezpečnostní opatření, posiluje policie a její vybavení, roste byrokracie a snaha zabezpečit lidi i majetek. Snaha zcela marná – protože je to boj myslícího člověka proti myslícímu člověku. Proto roste počet trestných činů i na straně policie. Pěkné chování a morálka upadá na obou stranách barikády.

     Slyšel jsem nedávno názor – nemám ho potvrzený, že počítačové viry možná produkují firmy, které zároveň vyrábí (drahé) antivirové programy. Nevím, je ale jisté, že semtex a jiné výbušniny si nevyrábí teroristé. Také drogy nevyrábí většinou narkomani. Nedovedu si představit, co bude, až atomovou bombu dostane do ruky mafie či nějací extrémisté. Žijeme v míru, ale svět zbrojí jako o závod. Výroba zbraní je stále to nejlukrativnější průmyslové odvětví. Není to divné? – v demokraciích a ve světě, kde demokratické uspořádání stále více vytlačuje totality a zcela jednoznačně převládá? Proto se obávám, jestli demokracie není to poslední, v čem lidstvo žilo.

     Demokracie není návod, jak pěkně žít

     Málokdo si uvědomuje, že demokracie, tedy tzv. vláda lidu, nemá žádnou ideologii, žádnou “cílovou” myšlenku, jako měli třeba komunisti nebo nacisti nebo jiné ideologie. Demokracie nemá ambice měnit lidi k lepšímu – ona dává šanci oběma stranám (zlým i dobrým). Jsou to jen pravidla hry, kterou může hrát každý. Zlý může vyhrát – a často vyhrává. Demokracie dává stejnou šanci těm, co chtějí měnit lidi k lepšímu (třeba církve, autoři pěkných knih a filmů, nadšení pracovníci s mládeží atd.) i těm, co chtějí lidi co nejvíce obrat a zničit za jakoukoliv cenu (komerční televize, tvůrci knižních či filmových nechutností, podnikatelé ve všech možných oblastech, kde jediným cílem je vyšší zisk na úkor ztráty zdraví či morální újmy lidí – hlavně že to “sype”). Těm všem dává demokracie šanci se prosadit a působit na lidi, pokud dodržují nějaká základní pravidla. A protože pěkné jednání ani nesype, ani není v kurzu, protože je zde přirozená tendence k morálnímu zhoršování (morální entropie), je demokracie tím nejméně brzdícím prvkem při pádu dolů.

      Proč se obávám, že demokracie je to poslední uspořádání lidské společnosti

     Všechny starší demokracie byly budovány v době, kdy lidé v sobě měli ještě pevné morální zásady z nedemokratických časů. Všechny do jedné vyrostly ze společnosti, kterou předtím dlouhodobě ovládala buď nějaká církev, staré morální zásady, náboženství či pevně zakořeněná pravidla. A na této základně se dá postavit a nějakou dobu udržet i něco tak vetchého jako je demokracie. Přirovnal bych to k hokejovému týmu, který nejprve trénoval “trenér-ras”. Měli tvrdý dril, trénovali se závažím a mnoho hodin denně. A vyhrávali. Trenér byl velmi neoblíbený. Pak přišel “hodný trenér”. Nehonil je, chtěl jen dodržovat pravidla hry. Protože byl celý tým vytrénovaný od minulého trenéra, vyhrál i s novým trenérem ještě řadu zápasů a mistrovství, ale postupně začal upadat. Nakonec vypadl z tabulky. Americká, evropské, australská, africké či asijské demokracie byly budovány lidmi, kteří chtě nechtě určité základní principy pěkného chování nasáli a byli nuceni žít v době vlády jejich starých nedemokratických autorit (byli vytrénovaní). Autoritu měla církev stejně jako táta doma. Muselo se poslouchat – děti rodiče, ženy muže, všichni pak kmenového náčelníka, pana faráře, úřad, krále či kněze. Tak byl v lidech (i těch, co neměli žádnou vznešenou víru) vypěstován zvyk a setrvačnost chovat se pěkně – a to jim vydrželo i po nějakou dobu poté, kdy už pominuly všechny motivy a nastoupila demokracie. Jenže delší život v demokracii (po mnoho generací) má právě tu úžasnou schopnost toto vše postupně gumovat a vygumovat – prostě proto, že demokracie sama žádnou pěknou ideu nevyznává a v lidech neposiluje, nechává to jen na lidech samých a jejich dobrovolných aktivitách.

     Demokracie žádá od lidí víc než na co mají

     Dříve lidé věděli, že je úzké spojení mezi tím, co vidí oči, slyší uši, vstupuje do mozku či srdce a mezi vlastním konáním těla. Proto také (pro nás “moderní” lidi zcela nepochopitelně tvrdě) trestali a omezovali negativní duchovní vlivy (kacíře, kriminalitu, jiné ideologie). Naproti tomu naivní demokraté skoro vůbec nehlídají a neomezují svobodu vjemů – slova a obrazu – ale hlídají a omezují převážně jen projevy těla. Naivně myslí, že lidé vstřebávající denně třeba brutalitu a sex slovem i obrazem si pak ale své chování ohlídají. To je samozřejmě obrovský omyl, právě velmi rozšířený v demokracii. Demokrat je jako člověk, který dovolí rozdráždit psa na nejvyšší míru (to je svobodně dovoleno), ale pes pak nesmí kousnout (to je zakázáno). Očekává, že se ten pes “ovládne”. Je to velmi podobné, jako když rodiče nechají svoji dceru chodit ve vyzývavém úboru a pak se diví a hněvají, že ji někdo znásilnil. Sebeovládání lidí (především v jejich volném čase) je v demokracii silně oslabeno – protože je oslabena jejich mysl, naplněná vším možným duchovním brakem. Národy v demokracii žijí pohodlněji, komfortněji – ale upadají duchovně. A protože tímto procesem roste duchovní primitivita, lidé jsou stále více ochotni se zlem spolupracovat, vyrábět či provozovat cokoli, hlavně, že se na tom dá vydělat (nebo je to baví), a tak do tohoto světa stále více vnášejí prvek velké nebezpečnosti. Lidé nejsou horší – ale jsou stále více duchovně tupější a zároveň mají stále větší fyzickou údernost (průmysl jede na plné obrátky, lidé jsou mobilnější, vyzbrojenější, mají více technických informací, atd.). Kombinace těchto dvou faktorů v prostředí demokracie pak vede ke světu krajně nebezpečnému a náchylnému k sebezáhubě. Vždyť potenciál síly neroste jen u jedinců, ale i u organizací a státních útvarů - stejně jako jejich duchovní tupost (např. parlamentů).

     Jak tedy uspořádat společnost?

     Už jsem napsal, že když Ježíše chtěli lidé chytit a ustanovit králem, tak jim utekl. Nechtěl kralovat takové společnosti. Každý druhý by se do toho hrnul, Ježíš ne. Učil, že když se člověk nezmění zevnitř (nenarodí znovu), není schopen žít v dobré společnosti. (“Nenarodíte-li se znovu, nevejdete do království”). Kralovat lidem, kteří jsou plni chyb, se sice dá, ale nedá se z nich vytvořit spravedlivá společnost. Dá se z nich vytvořit demokratická nebo totalitní společnost, industriální společnost, náboženská společnost, fotbalový tým či parta zedníků. Ale ne spravedlivá společnost.

     Takže danou otázku má smysl položit jen takto: v jakém společenském uspořádání nehrozí brzký zánik? Jak uspořádat společnost složenou z lepších a horších lidí tak, aby jejich sebezáhuba byla co nejvíce oddálena? Na tuto otázku jsem již nepřímo odpověděl. Lidé, kteří mají ve svém nitru ušlechtilou víru, nepotřebují káznit strachem nebo výhodami. Tvoří v celém světě homogenní útvar nezávislý na demokraciích a diktaturách. Jsou sice rozptýleni, bez hlavního města, ale poznají se, vědí o sobě, mají se rádi. Čím větší tvoří procento v nějakém státě, tím snadněji se tam žije. Tam není potřeba tolik řešit, jaký společenský systém zavést. Ti ostatní potřebují cukr a bič, aby svět nezničili.