Věrní přátelé - 18. část

Minule jsme nechali Vaška s Milanem v Černovicích. Jak proběhla návštěva? Co tam kluci prožili před návratem do Hořčiček?

     8. Návrat do Hořiček

     Vyběhli rychle ven. Uviděli ale jenom dvě kola, která stála osaměle opřena o plot.

     “Milane!” rozlehlo se snad po celých Černovicích.

      Objevil se v ohybu ulice. “Copak je?” zeptal se klidně.

      “Promiň!” vyhrkl Vašek.

     “Nezlob se na nás, trochu jsme se zapovídali.” Mirek poplácával Milana přátelsky po rameni.

     “Vždyť se nic nestalo,” červenal se Milan tou přemírou zájmu a ochoty, “zatím jsem si to tady prohlížel. Budete se tomu asi divit, ale já tady nejsem prvně! Dokonce se mi tady stala kdysi jedna příhoda. Jel jsem tudy už jednou na podzim na kole a nějakej kluk mě chtěl z něho strhnout. Seběhlo se to tak rychle, nevěděl jsem, co dělat! Najednou jsem ale uslyšel, jak někdo křičí. Byli to dva kluci, a jestli si dobře vzpomínám, stáli na verandě vašeho domu…”

     Mirek a Vašek na sebe spiklenecky mrkli. Ta drobná událost se jim vybavila téměř současně. Tak to byl Milan? Cesty náhod jsou někdy neuvěřitelné… Proč by mu vůbec měli říkat, že to byli opravdu oni, co ho tehdy zachránili před výpraskem…

     A tak se bavili o všech možných věcech, procházeli se po ulicích a zašli i ke hřišti a lesu. Tam napadlo Vaška, že by chtěl vidět místo jejich “pokladu”, a tak Milan chvíli zase čekal. Zůstal na okraji lesa, jak ho o to Vašek požádal. Mirek nad tím kroutil hlavou, ale neříkal nic.

     Když se vraceli zpátky, chtěl o tom Mirek zrovna začít mluvit, ale tu nedaleko oba zaslechli povědomé hlasy.

     “Tak se mi zdá, že je to Ondra s partou,” šeptl Vašek. “Rychle k Milanovi, ať jsme pohromadě!”

     Jistě by se něco semlelo, a tak se tiše rozeběhli. Brzy se ztratili v lesním šeru – a Ondra jistě neměl ani potuchy, že by si možná mohl zopakovat jednu honičku, která tehdy pro něho dopadla tak špatně…

     Setkali se bez dalších problémů s Milanem a zamířili zpátky ke kolům.

     “Kdy se zas uvidíme?” myslel si smutný Vašek, když se pozdě odpoledne loučil s Mirkem.

     Odcházeli, a přitom už mysleli na další návštěvu. Každý svým způsobem.

     Okolo šesté hodiny je přivítaly Hořičky.

     Vašek šlapal celou cestu zamyšlený a ponořený do sebe. Nešlo mu z hlavy, proč se Mirek divil, že k němu Milana rovnou nepozval dál, proč se na něho tak zvláštně zahleděl, když Vašek nechtěl, aby s nimi šel Milan v lese na jejich památné místo? Proč Mirek říkal celou dobu “tví kamarádi a Milan.”? Že by Mirek nepovažoval Milana za jeho kamaráda, ale…

     Překvapeně se zadíval na svého spolujezdce.

     Uviděl najednou Milana v jiném světle. Celá ta chvilka, co se spolu znali, teď letěla Vaškovou hlavou. Vždyť už přece poznal, že tohle kamarádství se něčím liší od všech ostatních! K Milanovi vždycky chodil raději – těšil se, až se spolu setkají! Teď mu bylo konečně jasné, proč mu Milan přes rozdílnou povahu stále nějak připomínal Mirka!

     Náhle se okolo nich přehnalo auto a zasypalo je přívalem špinavé vody a bláta z ohromné kaluže, kolem které právě jeli. Bylo zbytečné se nějak čistit, bláto měli prostě všude.

     Zahrozili pěstmi na řidiče a odbočili k pumpě, aby to všechno nadělení ze sebe aspoň trochu spláchli. Když se na sebe podívali, museli se smát, i když je doma asi očekává hromobití.

     Milan snad ani netušil, že před chvilkou získal svého prvního opravdového přítele.