Slovo do pranice aneb omyl č. 9

Tak tentokrát se určitě diskutovat bude. Nevěříte? Tak si to přečtěte. Už čtete? No vidíte, že už píšete diskusní příspěvek. Vždyť jsem vám to říkal. A to je ještě štěstí, že náš magazín nečtou feministky, protože pak bych ty diskusní příspěvky ani nestačil zpracovávat.

     Mnozí věří, že muž a žena si jsou rovni a mají stejné úlohy, povinnosti a postavení

     Katastrofální důsledky tohoto nesmyslu můžeme vidět všude, kde je uváděn do praxe. To je hlavně v rodinách tak zvaných vyspělých zemí. Vysvětlím ten omyl na příkladu: dva astronauti letí do kosmu a věřte-nevěřte, jeden z nich je velitel! Proč? To si ti Američané jen tak hrají na vojáky jako malí kluci? Copak se spolu dva muži v jedné raketě během několika málo dnů nedomluví? To musí jeden být nadřízený? Vždyť mají i na zemi ještě celý štáb odborných poradců. Nemají sebou děti ani bláznivý svět kolem! Navíc to jsou přece dva rozumní a hlavně tolerantní lidé - oblíbená slova obhájců manželské rovnosti (emancipace). Proč si tedy ti dva rozumní a tolerantní astronauté “hrají” na nadřízeného a podřízeného? Řeknu vám to. Protože během jen několika málo dnů vyvstane tolik situací o dvou i více zcela podobných řešení, že jen jeden člověk musí vynést poslední verdikt!

     To ale není všechno, je to ještě tvrdší

     Kdo ale vlastně má ten poslední verdikt vždy vynášet? Ano, je to člověk určený ještě dřív, než se ti dva dají na společnou cestu (vesmírem). A ten druhý ho musí poslouchat. Navíc musí mít svého nadřízeného v úctě a přirozený strach se mu vzepřít! Strach je výborná ochrana proti vzpouře a tudíž před katastrofou. Samozřejmě, že se navzájem radí, jak co vyřešit. Samozřejmě, že jsou výbornými přáteli. Samozřejmě, že ten podřízený přijde mockrát s lepším řešením než jeho nadřízený. Kdo ale rozhodne, co je lepší? Není jiné cesty: od toho je tu právě ten nadřízený. Může rozhodnout špatně, nebo vybrat i horší řešení, je tu však jako pojistka proti chaosu – jen jeden je velitel, jen jeden má poslední slovo. To, že jsou oba rozumní a tolerantní, to má smysl jen v řádu. Nemůže to řád nahradit, alespoň ne snadno. Bez jasného určení, kdo nakonec řekne: “uděláme to tak a tak, konec diskuse” - by každou chvíli vznikalo napětí. Bez jasné vzájemné hierarchie mezi nimi (jeden je určen jako vedoucí) by jejich let brzo skončil katastrofou. Jako četná manželství. Je úplně lhostejné, jestli jsou ti lidé bohatí nebo chudí, jestli mají děti nebo nemají – není-li v jejich vztahu nějaký jasný řád, není-li tam jeden, který je naprosto nekompromisně pro toho druhého nadřízeným, celý systém (rodina) se rozpadá.

     Všichni nejsme kosmonauti

     To ne, ale každý s někým někde žije, na menším či větším prostoru. Podívejme se na prosperující moderní průmysl, podniky a organizace, kde to funguje. Ještě jsem neslyšel, že by v takovémhle podniku mohla sekretářka říci svému šéfovi: “My dva jsme si rovni, ty tu nebudeš poroučet. A ten dopis ti psát nebudu, protože s jeho obsahem nesouhlasím. A vůbec, mazej umýt nádobí, dneska mi není dobře”. To si dovolí jen doma, tam jsou si všichni rovni, muž, žena, děti, pes i kočka. I rybičky v akváriu a kytky v květináči. Doma jsou všichni “moudří, tolerantní, vždy se domluví, není třeba nadřízených a podřízených – nejsem přece stroj, nejsem otrok”. To jistě ne, skládka nefunkčního harampádí opravdu není stroj. Protože každý dobře fungující stroj má svoji hierarchii součástek a každá dobře fungující organizace svoji hierarchii lidí. Šroub není závlačka a ta není zas šroub, volant není pneumatika, kuličkové ložisko není motor a holinky nejsou hodinky, přestože se také natahují. Ani trochu si nejsou rovny! Kdyby byly – nefungovalo by to. To jen naivní a hloupí lidé vymysleli, že v nejnáročnější organizaci na světě vůbec – rodině, nemusí být žádná hierarchie, žádný vedoucí. Tam mají všichni stejná práva. Spíše však mají stejná traumata, frustrace a trápení. A samotu ve dvou.

     On totiž stůl může být kulatý i čtverhranný, může stát stejně tak dobře u okna jako vprostřed místnosti; naše dítě se může učit na klavír, kytaru nebo jezdit na motokáře. Život – to jsou miliardy kombinací. V prvních měsících manželství nedělá žádný problém rozhodnout, zda si pořídíme stůl kulatý nebo čtverhranný, a jestli bude stát u okna nebo uprostřed (“vždyť si tak rozumíme”) – ale za dva roky rovnostářského manželství se to samé stane naprosto neřešitelným problémem (“my jsme se k sobě vůbec nikdy nehodili”) – světe div se, a to u dvou rozumných a tolerantních bytostí, které spolu (snad ještě pořád) spí v jedné posteli. Chybí řád, chybí pojistka. Najednou jsme si “tůze” moc rovni, až nám to leze na mozek. Nebylo by lepší, kdybychom si až tak moc rovni nebyli? Že blábolím a mluvím z cesty...?

     Vždycky nejlepší argumenty má realita

     Je známo, že ve velkých městech se u nás rozvádí více jak polovina všech manželství. Zcela logicky, v té druhé polovině toho štěstí nebude asi vagón. V roce 1965 se v České republice (bez Slovenska) rozvedlo 16196 manželství, za třicet let nato už 31135 manželství, tedy skoro dvojnásobek (Statistická ročenka ČR, 1997/str.114) Také v USA už v roce 1986 připadal jeden rozvod na dva sňatky (!), v roce 1991 jedno ze čtyř dětí žilo jen s jedním rodičem, ponejvíce matkou (Encarta 97 Encyclopedia - Divorce). Tomu se říká katastrofa. Málokdo si uvědomuje, že její následky jsou teprve před námi, podobně jako u globálního oteplování – ledovce totiž ještě neroztály, pořád je nám “hej”! Realita mluví jasněji než moje předchozí vysvětlování. S tím může každý velmi snadno polemizovat, ale jak budeme polemizovat s faktem evidentně katastrofálního stavu mnohých manželství a rozpadající se instituce rodiny? Můžeme si povídat dojemné příběhy o tom, jak je dnes žena osvobozena (např. k práci v továrně), a jak se dřív nešťastná manželství skrývala pokrytecky “pod pokličku” společenského klišé. Ale já mám pro lidi s takovým moudrým vysvětlením mnohem lepší návrh.

     Nevysvětlujte to mně a podobným, jděte to vysvětlit dětem bez tatínků nebo bez maminek, třeba do škol nebo raději do dětských domovů, nejlépe o vánocích. Tam vysvětlujte klukům a holčinám, jak to dřív bylo v rodinách špatné a jak mohou být dnes šťastné, že v takové rodině nežijí. S těmi zlými tatínky a ujařmenými maminkami. Řekněte jim, že v dobách, kdy byl rozvod stejnou zvláštností jako vražda, bývala ale manželství velmi nešťastná. Dokonce ti chudáci neměli televizi ani video, jaká hrůza. Vyprávějte, jak děti tehdy moc toužily dostat se z  těchto sice úplných, ale pokryteckých rodin. Chtěly být samy jen s maminkou, nebo jen s tatínkem, nebo i jen s nějakými náhradníky (tak zvané tety či strejdové, nebo Frantové, Honzové atd.) – ale nejraději úplně bez rodičů – to byla touha všech dřívějších dětí už od kolébky. Vždyť lepší než přísný tatínek je elektrický vláček s dálkovým ovládáním, který máma umí také koupit. Tohle sdělte dětem z neúplných rodin nebo bez rodin. Mluvte pak také s dětmi, které vychovává ulice, s bezdomovci či narkomany, kteří nikdy rodiče nepoznali, s těmi, kteří šli z dětského domova bydlet rovnou do vězení nebo šlapat. Nejlepší diskuse je totiž vždy s realitou. Ta mlčí, jen tu a tam člověka křáchne pořádně přes hlavu!

     Děti

     Ne v každém manželství jsou děti. Ale tam, kde jsou, a kde se manželství rozpadá, si děti odnášejí trauma na celý život. Dospělí ovšem trpí neméně. Děti jsou pak handicapovány duševně, duchovně i tělesně. Někdy se zapřísahají, že v jejich vlastním budoucím manželství k rozvodu nikdy nedojde – jenže mají pramálo sil svoje rozhodnutí realizovat – což není divu, v tomhle světě. Ve vědeckém časopise Vesmír (4/2000/str. 231) jsme nedávno četli: “Děti, jejichž rodiče se rozvedou, onemocní častěji ve svém dospělém životě duševními nemocemi, než když dospějí v úplné rodině. Izraelští lékaři sledovali 400 pacientů trpících depresemi a schizofrenií a 170 lidí s dobrým duševním zdravím. Zjišťovalo se, zda do jejich 17 let neopustil jeden z jejich rodičů rodinu. Lidé, v jejichž dětství nebo dospívání se rodiče rozvedli, trpěli depresemi čtyřikrát více a schizofrenií třikrát více. Zároveň se ukázalo, že úmrtí jednoho z  rodičů takové ohrožení nepůsobí. Bernar Lerer to komentuje až drasticky: Odchod rodiče je horší než jeho smrt.../Také/ osamocený život bez přátel je podle M. Horstenové rizikovým faktorem, který zvyšuje výskyt srdečních chorob a zkracuje život.”

     Mnoho rodičů vyznávalo a stále ještě vyznává názor: raději neúplná rodina a k tomu klid (“pro děti, samozřejmě”), než úplná rodina v hádkách a napětí. Skutečností však je, že téměř všechno je dost jinak. V říjnu roku 2000 byl na BBC diskusní pořad o rodině, rozvodech a vztazích mezi mužem a ženou. Bylo tam řečeno, že psychologové dnes už nevidí jako důležité, aby byl doma v rodině především klid, ale tatínek. Různými výzkumy se přišlo na to, že není pravda, co se donedávna tradovalo, že raději klid bez tatínka než hádky. Dnes se ví, že táta dítěti velmi podstatně chybí, a že hádky dítě tak těžce nepoznamenají jako absence otce! A to druhé: maminka nikdy nemůže dítěti tátu nahradit. I kdyby s ním jezdila na motorce, hrála si na vojáky či stavěla lodě. Zvláště u chlapců nelze mužský faktor ničím suplovat. Jedno známé rčení praví: “Závislost je náhražkou matky, ideologie náhražkou otce”. Nevím, jestli je to do písmene pravda, ale vím jedno: to, na co naši “moudří” psychologové pomalu přichází, vědělo lidstvo kdysi dávno po staletí. Kdo čte Bibli ví, o čem je řeč.

     Proč tak lidé zhloupli?

     Protože si hrají na bohy. Zapomněli, že jsou stvoření, ne stvořitelé. Nalhali si, že to, co je dobré, je třeba teprve vynalézat, vyexperimentovat, objevit. Opak je však pravdou. To, co je dobré, je potřeba jen přijmout a být tomu věrný. Je to dávno známé. Do světa nás totiž nestvořila evoluce, ale Bůh. A ten hned zpočátku ukázal všem dostatečně jasně, co je dobré a co je zlé. Bůh má být autoritou muži a ten zas ženě. Nemusíte dělat žádné velké výzkumy abyste se dozvěděli, že většina normálních mužů chce nést za svoji ženu odpovědnost, bránit ji, milovat a očekává, že je žena poslechne a bude respektovat. Je to docela přirozené. Mnoho žen přizná, že kdesi v podvědomí – a mnohdy zcela vědomě, touží mít nad sebou mužskou autoritu a podřídit se jí. Že ji potřebují. Na druhé straně je jasné, že je dnes mnoho mužů a žen nemocných, “bezpohlavních”, duchovně sterilních, “šedivých”, nemajících ani pocit podřízenosti ani autority. Proto žije bezpočet osamocených žen v prázdných bytech, tyto ženy by rády muže, ale zároveň ho nechtějí, bojí se ho, nenávidí ho a zároveň po něm touží a jsou nešťastné. Mnohé mají domácí mazlíčky nebo jiné náhražky, občasné známosti a podobně.

     I proto se dnes lidé obávají svatby, žijí buď sami nebo jen tak na hromádce, hlavně aby se nesvázali – protože dobře cítí, že život pospolu je velký problém. Nikde dobrý příklad, nikde jasný řád, jedna ufňukaná husa vykopne muže a hned najde jiného sexuchtivého, který toho předešlého nahradí, chvíli dělá tatínka, a tak svého předchozího “kolegu” podtrhne – až do chvíle, než i on je vykopnut – ale ještě jí stačil dát do kupy kvartýr. Jeden pitomej mužskej, možná ožrala, možná jen idiot, si neváží hodné ženy, až ji vyštve, aby pak sehnal jinou, kterou také zničí. Je to chaos bez řádu. Do toho ještě děti, pro které se někteří rozvedou, to jako aby děti měly klid – ale pravda je, že se často rozvedou pro své sobectví, pro svojí touhu mít někoho, kdo bude skákat tak, jak já pískám. “Vdala se z lásky k sobě”. Jedním slovem: chaos bez řádu, kterému se říká zlořád.

     Dobrá zpráva

     Pro rozvedené a z  rozvedených rodin je tu dobrá zpráva. Přestaňte myslet na svoje bolístky a začněte znovu. Na světě žil člověk, který se také nenarodil ve zcela normální rodině, posmívali se mu, že jeho matka byla nevěrná a jeho táta nebyl jeho. Hodně si vytrpěl, ale to všechno jej nezlomilo, byl věrný svému otci a miloval jej, i svoji matku. Nezaložil nikdy rodinu, a přesto má dětí víc než nejplodnější rodiče. Mnoho mužů i žen jej milovalo, miluje a následuje, a on je uzdravil. Je to proto, že nekladl vůbec důraz na to, v jaké rodině se člověk narodí, jestli měl tátu a mámu, nebo žil v děcáku. Jestli je muž či žena, rozvedený, v manželství či svobodný, hetero nebo homosexuál. To pro tohoto člověka nebylo vůbec podstatné. On učil, že i v těch nejlepších podmínkách může být člověk zlý, a v těch nejhorších životních podmínkách se člověk může začít měnit k dobrému. V něm může žena i muž získat svého partnera a dítě svoje rodiče. Protože nakonec vše v životě záleží jen na vztahu k němu.

     Pokud jej následuje muž, najde svoji úlohu jako svobodný, ženatý i rozvedený. Je-li otec, začne se učit, jak se má chovat otec. Není mu zatěžko milovat svoji ženu, ať je jakákoliv – třeba emancipovaná. Pokud jej následuje žena, pochopí svoje postavení ženy, ať je svobodná, vdaná nebo rozvedená. Vdaná pak už nevidí žádné ponížení v poslušnosti. Pochopí, že poslechnout a bát se svého muže (byť neschopného) nevede k jejímu otroctví, ale ke svobodě. Je zajímavé, že toto vše, podřízenost a nadřazenost je jen cestou do úplné svobody a rovnosti. Je zajímavé, že je to sice cesta bolestná, ale jediná. Je zajímavé, že cílem této cesty není ani muž, ani žena, ani ten, kdo poroučí, ani ten, kdo poslouchá, ale dokonalá svoboda a rovnost. Je zajímavé, že tuto cestu nelze přeskočit tak, jak se o to snaží moderní společnost. Nelze ji obejít tvrzením, že rozum a tolerance vše vyřeší. Tuto cestu nelze obelhat tvrzením, že když se muž a žena vzepřou vůči řádu, budou svobodni. Kdo byl tímto mužem, že on sám byl tou cestou, co všechno učil a jak je možno jej následovat, o tom bude v některých dalších Omylech, zvláště v  č. 33.