Slovo do pranice aneb omyl č. 8

O slušném chování už řeč byla a ještě bude v samostatném seriálu. Dotýká se ho i jeden i více než třiceti Omylů. Doufám, že tedy čtenářům nebude vadit jisté stručné zopakování toho, co již bylo řečeno. Ostatně dozvíte se tu i něco navíc, o čem ještě řeč nebyla.

     Mnozí věří, že každý by se měl přirozeně umět chovat slušně

     To by měl, ale neumí. Kde jsou ty doby, kdy slušné chování patřilo ve škole, na pracovišti, na ulici, doma, v kině, divadle, v úřadě, v dopravních prostředcích a prostě všude k normálním věcem každodenního života. Oceňovalo se víc než znalost matematiky či angličtiny. Tehdy nebývaly inzeráty typu: …přijmeme schopného, inteligentního, průbojného mladého muže s manažerskými vlastnostmi, ŘP a AJ podmínkou…, ale přijmeme poctivého, spolehlivého a příjemného muže s dobrými mravy, ostatní vyškolíme. A tak současná společnost sklízí ovoce své setby. V autobuse sedí mnoho průbojných schopných lidí, kteří umí anglicky i spočítat obsah komolého kužele, ale nepustí nikoho sednout! A to je asi ta nejméně palčivá oblast, autobus – co třeba rodina nebo osobní život?

     Řekněme si proto jen “telegraficky” několik informací. Jsou to věci převzaté od mých rodičů, hodně je z Bible, něco z knihy Marie Majorové Člověk mezi lidmi, pak také z tanečních (kam jsem před 35 lety chodil), atd. Tyto věci lze samozřejmě aplikovat jen citlivě k dané situaci, jsou to spíše jen určité náměty či principy duchovního smýšlení, a jistě ne každý bude se vším souhlasit.

     1. Děkujeme, prosíme, omlouváme se, revanšujeme se, zdravíme, loučíme se a díváme se do očí

     Hanba mě “fackuje”, když slyším v obchodě: “Dejte mi támhleto a ukažte mi, jak se s tím zachází,… ne, to nechci... Chci tohle, to si vezmu, zabalit, spočítejte to!” Ústa nám určitě neupadnou, když řekneme: “Byla byste tak laskavá a ukázala mi to? Ne, děkuji, to si nevezmu, spíše toto, a mohl bych poprosit o zabalení? - víte, mám to jako dárek. Děkuji, kolik budu platit, přeji hezký den, nashledanou. Nemusíme být přesladcí, ale slušní, to je něco jiného. Slůvko prosím se užívá také když někomu něco ukazujeme, podáváme, nebo když něco špatně zaslechneme a žádáme o zopakování. “Zde je váš kabát, prosím, ...jděte, prosím, touto cestou..., můžete mi to, prosím, zopakovat, nerozuměl jsem, co jste říkal.” Ne stylem: “...có...nechci…chci tohle...podejte mi támhleto…ukažte mi to...nemám…nedám…nashle”.

     Když někomu neradi ublížíme, do někoho strčíme či nějak ho omezíme, omlouváme se. To i když někdo strčí do nás, nebo se můžeme omluvit za svého partnera, přítele, známého a kohokoliv, kdo je s námi, a je buď nevychovaný, nebo si dané situace nevšiml. Za své přátele můžeme také zaplatit, když se oni k tomu nemají. Třeba i na návštěvě, kde si “zatelefonovali, najedli se, něco využili” a zmizeli. Také po nich usteleme postel, narovnáme potah a uklidíme. Revanšování se není od slova revanšismus, ale od slušnosti. Je to snaha odměnit se vždy, když nám někdo něco mimořádného udělal, něco ho to stálo, ať už peníze či námahu. “To je dobrý” může říci (nebo si myslet) “dárce”, ne “obdarovaný” či obsloužený. Také jsou mi velmi protivní lidé chamtiví a lakomí.

     Někdo si nechá vrátit peníze do posledního haléře i tam, kde pro něj udělali víc než museli. Má třeba zaplatit 4995,70 a nechá si na pětitisícovku vrátit čtyři třicet. To nechápu. I kdyby to nebyly moje peníze a já těch 4,30 měl vrátit kamarádovi ze svého. Nemohu ovšem pak kamarádovi prostě sdělit, že jsem “jim to nechal celé” (takže ti už nic nevrátím), ale vrátím mu těch 4,30 ze svého! Mohu mu však dát i “celou pětku” zpátky – ze svého. To by mě pak láska k němu stála: práci a navíc ještě 10 Kč! To je hrozné, zaslouží si to vůbec někdo? Nezchudnu, neumřu hlady? Místo aby on platil mně za ochotu, ještě platím já! Hrůza, že? Takže tak nějak se štědrostí, ale je to jen můj názor.

     Při příchodu do menších místností (kanceláře, obchody atd.) pozdravíme, přiměřeně nahlas. Zdraví ten, kdo přichází. Ale když se lidé jen setkají, tak by měl nejprve pozdravit mladší staršího, muž ženu, níže postavený výše postaveného. Bylo zvykem zdravit i na chodbě v činžovním domě, ať už jsme místní nebo cizí. Síla hlasu bude asi jiná v čekárně u doktora a jiná v tovární hale, kde pozdrav (při příchodu i odchodu) musíme třeba i zakřičet – kuňkání pro sebe není pozdrav! Zásada při odchodu je, že se máme rozloučit s každým (jednotlivě či hromadně), s kým jsme v daném prostředí hovořili či přišli více do kontaktu, případně s kým jsme se přivítali nebo i jen viděli. Nemizíme jako pára. Když už někdo z těch, se kterými jsem mluvil, není přítomen, snažím se ostatních na něj doptat. Nemohu-li se s ním rozloučit, vzkážu mu pozdrav. Je-li v jiné místnosti, podle okolností (jsem-li v cizím prostředí) se dovoluji, zda tam smím vejít (po zaklepání) a rozloučit se. Někdy to nejde, ale je slušnost se zeptat. Jinak nastane ono: “A kde je vlastně Franta? – ale on už odešel...” To je nemilé a může to hodně zabolet. Někdy se loučíme jen pokynutím ruky a podíváním se všem přítomným do očí, jindy hlasitým pozdravem, někdy jdeme ke každému zvlášť a stiskneme si ruku – s pohledem do očí!

     Je velmi neslušné podávat ruku a dívat se na zem nebo jinam.Také při přípitku se díváme do očí stejně jako při rozhovoru. Přiměřený zrakový kontakt (nemusíme nikoho hypnotizovat) je důležitá slušnost i známka upřímnosti, jistě ne neklamná. Hovořím-li ke skupině lidí, mám se dívat střídavě na jednoho po druhém, opět do očí. Jako bych mluvil postupně ke každému zvlášť. To už je řečnické umění. Ale hovořím-li s menším počtem lidí, je to stejné. Dále při návštěvě se věnujeme přiměřeně všem. Když se dva tři spolu baví, věnujeme se tomu, kdo je někde osamělý, jdeme za ním.

     2. Představujeme se, titulujeme, oslovujeme jménem

     I když již hovor začal mezi cizími lidmi bez představování se, je správné jej ve vhodný okamžik přerušit a představit se – to udělá ten, kdo je hostitel nebo kdo zná více přítomných. Tedy: “Promiňte, ale ještě jsem se nepředstavil, já jsem..., a toto je....”. Představí sebe i ostatní. Představuje se nejprve muž ženě, mladší staršímu, níže postavený výše postavenému, nebo ten, kdo je cizí tomu, kdo je v daném místě (byt, kancelář, atd.) “domácí”. Muž se představí a čeká, až mu žena nabídne ruku ke stisku, stejně tak mladší atd. Záleží ovšem na situaci. Např. když přijde do úřadu žena, tak se ona nejprve představí úředníkovi, nečeká, že on se začne představovat jí, i když je muž. To má dva důvody: 1. ona přichází a 2. služební postavení má často prioritu. Když přivedu k sobě do kanceláře dva své přátele, řeknu svému kolegovi: “Dovol, Franto, abych ti představil moje přátele, Jirku a Zdeňka. Toto je inženýr Novák”, řeknu pak jim. Jirka a Zdeněk nyní pozdraví (asi už podruhé) a čekají, jestli jim můj kolega také nabídne ruku ke stisku. Pokud ne, sami ji nenabízejí.

     Je důležité pamatovat si jména a tituly. Oni zmínění přátelé budou tedy nyní oslovovat mého kolegu “pane inženýre”, (pokud jim neřekne jinak), nemá-li titul, tak jeho jménem nebo názvem služebního postavení. Neříkáme “helejte se, vy tam, kde je tady WC?”, ale pane Zadražil, pane inženýre, pane předsedo, pane faráři, atd. Rodiče by neměli dovolit svým dětem mluvit stylem : “vona povídala”, ale paní učitelka povídala a tatínek říkal, ne “von říkal”. Existují skromní lidé, kteří titul neradi užívají, ale to nemůžeme vynucovat. Stejně tak s tykáním musíme počkat, až nám jej nabídne žena, starší či výše postavený člověk. A my tuto možnost můžeme přijmout s určitou pokorou a ostychem. Na nabídku starší dámy “tykejme si” nemohu tedy hned říci “ale to víš že jo, Květuško”. Spíše něco jako “to je mi milé, určitě mi tykejte, ale já nevím, jestli si to mohu dovolit…” (a čekáme na reakci). Samozřejmě je tomu jinak třeba u mladých lidí. S tykáním také nespěcháme, možnost tykat si či vykat je velká výhoda češtiny. Někdo tyká automaticky třeba z převahy svého postavení, ale to není fér.

     3. Telefony, počítače, auta

     Při telefonování na ústřednu se nemusíme představovat, ale není žádné velké zdržení říci: “Dobrý den, prosil bych linku 245.” Pokud voláme přímo na pracoviště, nejprve pozdravíme a představíme se, pak teprve “spustíme”. Ne tedy stylem : ”..haló, kdo tam, chci Vonáska.” Správně je: “Dobrý den, tady Valášek, mohu mluvit s manželkou, prosím?” nebo “...nebude vás obtěžovat zavolat mi pana Nováka?” nebo “...mohl bych, prosím, nechat pro pana Holase vzkaz, jestli vám to nevadí?” Také si před voláním do méně známých míst rozmyslíme, co vlastně chceme (připravíme třeba potřebné papíry), a kdo telefon v daném místě může asi zvednout. Nebylo by moc chytré při volání do servisu spustit na paní v ústředně, jestli neví “proč z té pračky, co jsem včera u vás koupil, stoupá dým.” Takže voláme takto: “Dobrý den, tady Vořech, mohl bych, prosím, mluvit s někým, kdo mi poradí s pračkou?”

     Voláme-li na mobil, někdy ale i na pevný telefon, zeptáme se nejprve, zda můžeme hovořit. Asi není příjemné spustit okamžitě “litanie” na někoho, kdo má zrovna jednání, platí v obchodě či stojí na štaflích. Je řada míst, kde musí být mobil vypnutý (letadla, benzínové pumpy aj.). Pak jsou místa, kde vypnutí je prostě jen slušnost (divadlo, kino, u lékaře, při schůzi, v kostele, při důležitém rozhovoru apod.). Na návštěvě se dovolujeme, zda si můžeme mobil nechat zapnutý, a pokud jsme se nedovolili a zazvoní, tak jestli ho můžeme zvednout. Podobně se ptáme i na úřadě atd. Tedy zvoní mi v kapse mobil: “Nevadí vám, když to zvednu?”, zeptám se přítomných nebo úředníka za přepážkou.

     Někteří lidé se do telefonu neradi představují, bojí se. To respektujeme, ale mnoho lidí to dělá jen z nevychovanosti. Všimli jste si už, jak s vámi pěkně hovoří třeba operátoři Eurotelu? Můžete být protivní jak noc, a přesto vám nakonec řeknou “děkujeme za zavolání, nashledanou”. Učí se to tam!

     Počítač je jako velký byt. Když nás někdo pustí na svůj počítač, neměníme mu nastavení a neotvíráme jeho adresáře a nečteme jeho soukromé věci, natož abychom něco tajně kopírovali. Tak, jako v bytě svých přátel, kde smíme nějakou dobu přebývat, nic neukradneme ani nepřestavíme v  nepřítomnosti majitele nábytek, ani neotvíráme šuplíky plni zvědavosti, co tam je, tak se chováme i na cizím počítači. Uděláme to, oč jsme požádali: stáhneme (odešleme) svoje e-maily, napíšeme a vytiskneme si dopis, zahrajeme hru, atd. Po ukončení práce se ptáme, kolik jsme dlužni a nabízíme zcela vážně zaplacení (připojení na internet, papír z tiskárny apod.) Tedy ještě jednou: na cizím počítači nic neměníme a nelezeme do soukromých dokumentů. Uděláme jen to, k čemu jsme se dovolili! A jako ve zmíněném bytě: uklidíme po sobě. Smažeme, co jsme si vytvořili, zavřeme aplikace a počítač, atd.

     Když někdo pracuje na počítači, nekoukáme mu do monitoru. Sedneme či stoupneme si tak, abychom viděli jen do očí svého hostitele. Stejně tak opačně: když děláme na počítači něco soukromého, máme mít monitor natočený tak, aby příchozí nemuseli na první pohled vidět, co je na obrazovce. Nebo děláme soukromé věci jindy. Je to podobné, jako když se sprchujeme nebo jdeme na WC – zavíráme se. Je neslušné nezamknout se a pak se divit (zlobit se), že někdo otevřel dveře. Podobně na počítači, když hodláme psát soukromý dopis, úřední informace, databáze a pod..

     Na silnicích vidíme, co umí lidská zbrklost, hloupost, nezodpovědnost nebo frajeřina. Město a vesnice patří chodcům, s tímto postojem jezdíme. Auta jsou vetřelci, ne chodci. Chodec má právo vejít zamyšleně do vozovky, řidič by měl jet tak, aby vždy bezpečně zastavil. Někde může nečekaně vyběhnout dítě – budu pak jeho rodičům, nebo svým přátelům vysvětlovat, že “jsem za to nemohl”? Souvisí to s úctou k životu. Auto by mělo být po technické stránce v pořádku. Když je staré, jezdíme přiměřeně pomalu k jeho stáří s tím, že kdykoli mohou selhat brzdy, ulétnout kolo a podobně. Ne stylem “ono to nějak dopadne”. Vezeme-li v autě spolujezdce, tak se ujistíme, že mu náš styl jízdy (zvláště rychlost) nevadí. Když jde řidič s někým k autu, nejprve odemkne a otevře jemu dveře, pak si teprve sám sedne za volant – ne mu otvírat až zevnitř. Starším lidem pomáháme do i z auta, nesedíme jako pecka za volantem, zatímco oni namáhavě vylézají. I když je auto naše, i když bychom si mohli myslet, že náš spolujezdec může být rád, že vůbec jede, tak jsme ohleduplní: pustit rádio se dovolíme přestože je naše, stejně tak otevřít okno, či naopak. Při delší cestě se zeptáme, zda dotyčný nepotřebuje na toaletu nebo nechce prostě jen zastavit, aby se protáhl. Jestli se cítí dobře a nic mu nevadí.

     Zvláště obezřetně jezdíme po mokré, kluzké vozovce. Pomalu a s velkými odstupy, které si vynutíme i proti “dravcům” – ty pak můžeme navštívit na chirurgii. Je vhodné pouštět (i kde to není povinnost) auta i chodce, ale ne vždy a všude – jízda má být plynulá. Je dobré stále kontrolovat situaci nejen před sebou, ale i v zrcátku za sebou. Jsou také nepsaná gesta slušnosti, která někteří řidiči používají – rukou, pomocí světelné houkačky či blikači. To se užívá jako omluva, pobídka či poděkování. Je to milé, ale řada řidičů to nedělá. Je to stejné jako se slušností v ostatním životě. Někteří lidé “to prostě neznají” nebo ignorují. Na něčí laskavost reagují jen tak, že ji využijí!

      4. U stolu a jídla a ve společnosti

     Maminky říkají dětem “nemlaskej”, a to platí pořád i pro dospělé. Za všechny zvuky u stolu a ve společnosti, které nějak z těla nechtěně vyjdou, se omlouváme – i za zakašlání nebo rozplakání se (když jsme dostali malou porci), neřku-li říhnutí, škytnutí a podobně. Ale také když nám nůž zařinčí o talíř. Do restaurace vchází první muž a vychází první žena – to aby to nevypadalo, že tam žena muže vede. Doma je hezké, když na sebe všichni čekají, až mají porce před sebou, než začnou jíst. Věřící lidé se před jídlem modlí, ale nevidím to jako něco, co by mělo být násilné a okaté. Víc je skutečná vděčnost v srdci. Můžeme před jídlem krátce poděkovat i nahlas: Bohu, kuchaři, tomu, kdo to zaplatil nebo nás pozval. Že máme děkovat, že se máme revanšovat, o tom už byla řeč.

     Při jídle se nemá brát na vidličku dohromady maso i příloha. Správně je knedlík či brambor s omáčkou nebo zelím atd., a teprve jako druhé sousto samostatně maso. Také si nenastavíme na vidličku “mrakodrap” jídla, aby nám pak z výšky spadl do klína či omáčky, nebo abychom museli roztáhnout ústa jako kapr. Nehltáme a nejíme jako zvířata, i když si myslíme, že nás nikdo nevidí. Spolustolovníkům dáváme přednost: jim první nabízíme sůl, cukr, přílohy, příbory nebo jídelní lístek, je-li jen jeden – ne nejdřív sobě! Když sami servírujeme čaj, kávu a pod., nesmí být lžička ponořená v nápoji – ale vedle na podšálku. Se lžičkou v nápoji také nepijeme, abychom se s ní “píchali do oka”. Po jídle, ať jsme kdekoli, dáme své příbory (nůž, vidličku atd.) paralelně (souběžně) na talíř. To je znamení, že jsme skončili - číšník může talíř odnést, i kdyby byl plný! a my bychom byli třeba na WC. Příbory křížem či do “V” znamenají, že ještě budeme v jídle pokračovat.

     5. Závěrem všechno možné

     Do společenského chování se jistě prolíná starodávná galantnost k ženám, osobní laskavost, schopnost obětovat se za druhého a mít ho rád – stejně jako i obyčejná slušnost. Byla doba, kdy žena pomáhala muži do kabátu a otvírala mu dveře – a možná ho i víc milovala. Muž byl od Stvořitele (ne evolucí) ustanoven hlavou ženy (o tom více následující Omyl č. 9), a to se má také promítnout do společenského chování, stejně jako mužův úkol milovat ji a starat se o ni. Přehnaná galantnost je trapnost, stejně jako když se dva mladí lidé na veřejnosti vášnivě líbají či dávají najevo své milostné touhy. Je mi vždy, zvláště takového muže, nesmírně líto. Říkám si, jak se asi ten chudák jednou vyrovná s tím, že žena nemůže naplnit jeho život? I kdyby chtěla, neřku-li, že často nechce. Úcta ženy k muži se projeví tím, že mu neskáče do řeči (on jí přiměřeně může), nebere si první slovo a nechce mít poslední. Když je muž pomalejší, nedává mu najevo svoji převahu, i kdyby byla stokrát bystřejší.

     Když se někdo na něco zeptá v kruhu více lidí, není třeba se předhánět, jak jsem chytrý. Počkám, až odpoví ten, kdo je v daném místě vedoucím, domácím, odborníkem v dané oblasti a podobně. Žena počká, až promluví muž, mladý dá přednost staršímu. Je trapné, když se někdo třeba zeptá, “co je to ta teorie relativity”, a hned všichni “vědí” – ačkoli zde sedí Einstein a tiše trpí. Nedají mu slovo. To je dnes zcela běžné. To neznamená, že ten, kdo o dané věci víc ví, musí mít pravdu. Ale je slušné jej jako prvního nechat promluvit. Ne se překřikovat a ukazovat svoji chytrost – tím ukazuji pravý opak.

     Otce nebo matku, či jiného člena rodiny, bych nikdy nedal do domova důchodců, i kdyby mě o to prosili. I kdybych musel změnit zaměstnání či bydliště s celou svou rodinou. Je to ovšem citlivá a nelehká věc – ne kvůli podnikání či honění životní úrovně, ale kvůli manželskému partnerovi, který s tím nemusí souhlasit. Nebylo by dobré kvůli tomu rozbít manželství, ale spíše partnerovi vysvětlit, že se jednou postaráme také o jeho rodiče, a konec konců možná i o něj – co kdo ví. Nechci zde dát zákon, jen tvrdím, že odložit své rodiče kvůli pohodlí či životní úrovni je “fuj”. Děti by v těchto případech měly ustoupit, uvolnit místnost, uskromnit se a podobně – stejně jako dospělí.

     Naší rodiče mohou být ohleduplní, “nechtějí být na obtíž” a sami vnucují svůj odchod. Ale když mi máma řekla, že ke stáru půjde do domova důchodců, tak jsem jí řekl: jen přes mou mrtvolu. A už mi tohle nikdy neříkej. Pouze naprostý tupec by si nepovšiml, jak velkou radost měla v očích.

     Slušné chování není záruka

     Slušné chování není záruka pěkného charakteru. Buďme opatrní, abychom neodsoudili z nevychovanosti někoho, kdo může být jinak velmi charakterní člověk. V těžké situaci nám přece může pomoci právě někdo ve špinavých šatech, zatímco ti navonění a čistě oblečení podle poslední módy nás mohou nechat na holičkách. A tak je to i s chováním. Mějme na mysli, že někdo, kdo umí poprosit, pozdravit, rozloučit se, představit se a dívá se do očí, může nás klidně nejen okrást, ale také nehnout ani prstem, když potřebujeme třeba vytáhnout z ohně. Z ohně nás může vytáhnout právě třeba úplný nevychovanec. Takže na to pozor. To ale jistě není argument proti pěknému chování, že? Uvědomme si také, že pěkné chování vyžaduje víc než jen znalost pravidel. Souvisí se vznešeným životním programem a názorem. Ono je snazší nezdravit a neděkovat a dát si nejlepší porci. Je snazší využívat druhé a za nic se nerevanšovat. Proto vychovanost a pěkné chování úzce souvisí i s  životní vírou – jak moc “miluji bližního jako sebe samého”. Ale to už je jiná oblast – o tom jsou ostatní omyly, které o vznešené víře, založené na pravdivém pohledu na svět i na náš vlastní život, pojednávají.