Soupeření nebo spolupráce

Úvaha k zamyšlení zda vést děti při činnosti v kroužku, oddílu, ale i ve škole k vzájemnému soupeření a nebo ke spolupráci? A nebo je správná cesta někde mezi, v kombinaci a kompromisu obou těchto způsobů.

     Existují dva odlišné přístupy při vedení skupiny dětí. Jeden znamená pěstovat v dětech vztahy vzájemného porovnávání, měření sil, soupeření. Druhý buduje vztahy na vzájemné spolupráci, podpoře, pomoci slabším.Který přístup je vhodnější? Co zvolit při vedení skupiny dětí? Dilema, které musí řešit každý vedoucí zájmového oddílu, učitel ve třídě. Těžká volba, obtížné rozhodování. Oba přístupy mají své klady i zápory.

     Soupeření a vzájemná rivalita mezi členy party je velkým motorem a současně motivací v zájmové činnosti, při učení ve škole. V zájmu zlepšení pozice ve skupině je schopen její člen i mimořádných a dlouhodobých výkonů, které mohou vést k pozdějšímu mistrovství. Soutěžení dělá z podprůměrných průměrné a z průměrných vynikající. Co ale dělá z těch nejlepších? A to je právě to problematické při vedení skupiny tímto stylem. Z vynikajících dělá ještě lepší, někdy až nezdravě sebevědomé jedince, primadony. Naopak těm nejslabším může přivodit celoživotní mindrák. Soupeření vylučuje spolupráci, vzájemnou podporu. Vede k bezohlednosti, egoismu.

     Spolupráce taková naopak dává šance slabším. Ve skupině ti schopnější a nadanější podporují a vytahují na vyšší úroveň průměrné a slabší. Panuje tu zpravidla atmosféra vzájemné podpory a pochopení pro méně nadané a aktivní. Takové působení ale vede při dlouhodobém působení k průměru členů skupiny, k nudě v činnosti. Tlumí ty nejschopnější, kteří na sobě tolik nepracují, spíše se obětují těm slabším. A ti často spoléhají jenom na ně a sami tím ještě více upadají do průměru, třeba ještě níže.

     Jaký vliv při vedení skupiny dětí tedy uplatnit? Myslím si, že je třeba užívat obou způsobů. Mistrovství vedoucího, učitele je v tom: Vědět kdy a na koho v jaké situaci zvolit ten správný přístup. Domnívám se, že v zájmové skupině, kde jde o získání určitých dovedností, o zachování určité kontinuity v činnosti, kdy starší učí a vedou své mladší nástupce, je vhodné zvolit postup vzájemné kooperace a podpory. Naopak v prostředí, kde jde o potřebu trvalého růstu každého jedince, je vhodnější vést děti k vzájemné  rivalitě. Uplatňuji takový přístup k žákům ve škole. Podle předem daných pravidel poměřuji jejich píli, snahu a výkon a vzájemně je srovnávám. Nedělám to pomocí známek, jako to dělá většina učitelů, ale pomocí bodů, které žáci získají na základě své snahy. Body jsou obrazem nejen jejich nadání a schopností, ale i píle a vytrvalosti. Domnívám se, že podobné je to i v životě. Schopní pracovníci jsou svými nadřízenými motivováni a odměňováni finančně, nebo svým kariérním růstem. Je třeba se na takové životní podmínky postupně adaptovat. Samozřejmě, že je třeba sledovat vývoj vztahů, v takto vedené skupině a citlivě je vyhodnocovat a komentovat.

     Demokracie, která do našich škol přináší určité rozvolnění vztahů mezi žáky, ale i vztahů žáků a učitelů, snahy zdůrazňovat práva dítěte proti nátlaku dospělých, vzájemnému soupeření příliš nefandí. Rozumím těmto hlasům, které chtějí pro vyrůstající mladý organismus klidné a bezkonfliktní prostředí. O to tvrdší je ale střet takto vedeného dítěte s životní realitou, po opuštění skleníkového prostředí školy. Není divu, že je dnes stále víc mladých lidí, kteří v praktickém životě selhávají. Těžko hledají své uplatnění a při sebemenší překážce se vzdávají. Často se tak vinou špatné životní přípravy dostávají na okraj společnosti. Ani rodina, ani škola je nenaučila vytrvalosti a bojovnosti, která je pro zařazení lidského jedince do společnosti nezbytná. Pěstujme proto v dětech city vzájemné podpory a spolupráce. Ale je-li k tomu vhodná příležitost, naučme je bojovat s vlastní průměrností, leností a neschopností. Je přece lidské a neodporuje to přírodě mít chuť být lepší než kamarád, spolužák. Vždyť se tím zároveň mladý člověk učí překonávat sebe sama, být lepší a samostatnější.