Věrní přátelé - 17. část

Jak to dopadlo s chýšemi? Jak dopadne Vaškova návštěva Černovic? To vše se můžete dočíst v tomto pokračování.

     7. U Mirka

     Přístřešky vyrostly jak houby po dešti, jen základna Milana s Vaškem byla pozadu. Kluci se jim pošklebovali, ale oni se jen vesele smáli a říkali: “Když pevná, tak pevná!”

     Na konci května se ale stala hrozná věc! Přijel buldozer, bagr a dvě nákladní auta – a během jediného dopoledne zlikvidovaly celou haldu. Všechno bylo “v háji”!

     Vašek ani Milan nelitovali vynaložené námahy, práce na základně je ještě víc sblížila – ale boudičky jim bylo přece jen líto. Měli tušit, že to může takhle skončit! Jim i ostatním klukům ze sídliště teď zbylo ve volném čase zase jenom hřiště u školy a jejich jízdní kola.

     Vašek si opět vzpomněl na starého přítele Mirka a rozhodl se ho navštívit.

     “Milane,” zavolal, ještě než si uvědomil, proč to vlastně dělá, “vyjel by sis se mnou odpoledne do Černovic?”

     Milan stěží potlačil údiv, protože Vašek jezdil na návštěvy svého bývalého domova vždy jen sám. Ale přikývl.

     “Proč ne,” odpověděl, “jestli si to přeješ, pojedu! To už ale abych šel domů na oběd.”

     “Počkej, já jdu taky! V jednu jsem teda u vás!”

     Sotva stačil Milan dojíst – a už ho burcovalo netrpělivé Vaškovo zvonění. Nasedli na kola a vyjeli spolu do horka nedělního odpoledne.

     Při jízdě moc nemluvili. Milan cestou přemýšlel, jaký ten Mirek asi je. Kamarád mu o něm a jejich příhodách navyprávěl celé romány. A Vašek? Ten se moc těšil a šlapal tak rychle, že po chvíli už zahlédli bílou věž černovického kostela.

     Za slabou půlhodinku zastavili před domkem, kde Mirek bydlel.

     Teď se Vašek začal teprve rozmýšlet, co dál. Nechat Milana venku? To se mu nezdálo být vůči němu slušné. Vždyť ho přece žádal, aby s ním jel! Pozvat ho dovnitř? Nevěděl, co by tomu říkal Mirek.

     Nakonec ho zaraženě poprosil, jestli by na ně chvilku nepočkal, a Milan přikývl.

     Vašek vešel dovnitř s úmyslem, že se s Mirkem jen přivítá a hned půjdou ven. V hovoru s ním na to ale pozapomněl.

     Ze začátku mluvili o všem možném. Pak mu Mirek ukazoval nové modely letadel a Vašek se ho přitom zeptal, jak to teď v jeho bývalé třídě vypadá.

     “No co by,” pokrčil Mirek rameny, “to víš. Ondra si snad pořád ještě myslí, že mu budu skládat poklony, ale kde jsou ty časy! Teď už si nenechám nic líbit a většina kluků je se mnou. Takže se se mnou už moc nepere, jen někdy roztrušuje ty svoje povídačky – víš, jak jsem ho tenkrát porazil – že jsem měl tehdy štěstí, že nebyl ve formě – a takový různý plky. Ale to jsou fakt jenom řeči, protože, jak povídám, si od tý doby se mnou nic vážnějšího nezačal, a tak je vidět, že se bojí. To se to, pane, obrátilo…

     A co ty, Vašku, jak si žiješ? Ale ty to máš taky dobrý, máš tam spoustu kamarádů, jak jsi minule říkal…”

     “Ale teď už to neříkám,” povzdechl si Vašek, “spíš to všechno dopadá nějak podivně špatně. Některý kluky od nás už nemůžu považovat za kamarády…”

     “Ale, Vašku, nějaký snad přece jo – a pak tu máš přece toho Milana! Klidně jsi ho mohl vzít s sebou, rád bych ho už konečně taky viděl!”

     “Vždyť já ho vzal – jé! On čeká venku!”

     “No tys tomu dal!” zdvihl se rychle Mirek. “Proč jsi ho nepozval dál? Nejmíň půlhodinu si tu povídáme, a on čeká!”