Služby, revanšování se, využívání a zneužívání ochoty druhých

O čem bude řeč dnes, je asi dost patrno z nadpisu této další lekce společenského chování. Známe všechny tyto zásady? Dodržujeme je?

     Všechny služby, které nám někdo nabídl, usilujeme vyrovnat – zaplatit nebo se nějak revanšovat. Revanšování není revanšismus, ale slušnost. Zásada pro křesťany zní: Odmítám, když se mi někdo chce za moji ochotu revanšovat, ale za pomoc a ochotu mně projevenou se revanšuji nebo alespoň snažím. Předem se dovolujeme, zda můžeme telefonovat z cizího telefonu. Zvlášť se dovolujeme telefonovat mimo město a samozřejmě každý hovor chceme zaplatit. Jistotu ověřuje praxe – tedy myslet si, že placení či revanšování se nebude přijato, je na místě jen tehdy, když jsme se o to již několikrát pokusili, zcela marně. Nedoporučuji využívat byt sousedů jako telefonní budku. I když se tváří mile, může je vaše časté telefonování dost obtěžovat a trpí to jen pro zachování dobrých vztahů.

     Někteří lidé neznají míru a myslí si, že když o něco slušně požádají (to se netýká jen telefonování), zaplatí (velmi přesně!) částku, která musela být ve spojení s touto službou vydána – hovorné, benzín apod., a pak poděkují, mohou tuto službu od svých bližních využívat denně podle libosti. Tak to ne! Od dopravování břemen a osob jsou zde autodopravci a taxikáři, ne hodný soused či přítel vlastnící auto. Od spravování vodovodních kohoutků jsou instalatéři, od elektřiny elektrikáři a od hlídání dětí baby-sitting service, ne hodná maminka od vedle. Ale využívat něčí dobrotu jen proto, že například do budky to mám dál než vedle k sousedům nebo shánět elektrikáře je únavnější než požádat znovu hodného kamaráda, je bezohlednost. Když něco chci, musím na to mít. A když na to nemám, tak to nechci, nebo chtít prostě nemohu. Dnes už začínají fungovat dobré služby i pro případy náhlých poruch a všelijakých nočních katastrof – využívejme jich! Křesťan by se měl raději sám uskromnit a štědře dopřávat druhému. Při placení se mu netřese ruka, nebojí se, že se předá. Dává první a lepší porci jídla tomu druhému, i když sám má hlad. Nepůjčuje si peníze, ale rád druhým půjčuje a nečeká na splacení, ani ho nevymáhá. “Dávejte dobrou míru, vrchovatou, natlačenou a natřesenou,” praví náš Pán. Dávám-li ovšem tuto míru rád a často sám sobě, těžko mi už vrchovatá zbyde na druhé, že?

     Nejlépe je nic si nepůjčovat a nežít v dluzích. Pokud si něco půjčíme (peníze, materiál, nářadí a pod.), co nejdříve a v dobrém stavu to vracíme. Jeden bratr mi nedávno řekl: “Nedlužím ti něco? Já si to nikdy nepamatuji, co komu dlužím” a tvářil se, že žije ve svobodě Kristova ducha. Dlužil mi stovku. Řekl jsem: “Nedlužíš” a myslel jsem si, že už mi to Kristus stejně dávno splatil. Ale nejednáš dobře, když si půjčuješ od lidí a navíc ještě si to nezapíšeš. Zapomínej, co jsi komu půjčil, ale ne to, co ty jsi si vypůjčil! Nechť neví levice, co činí pravice – to není politické heslo, ale rada, že máme dávat a nezapisovat si to, a naproti tomu si máme pečlivě dobře pamatovat, co kdo dal nám.

     Starý zákon nás poučuje: Když si někdo něco vypůjčí a ta věc se poškodí, musí ji nahradit. Pokud mu však někdo dá něco do úschovy a dovolí mu to používat (a protislužbou je třeba i hlídání či udržování této věci) a něco se z toho poškodí, nahrazovat není nutné. Ovšem je třeba citlivě zvážit dle situace, co asi by bylo správné. Zásada tedy je: Raději se předat, raději držet škodu, než poškodit druhého. Pamatuji, jak jsem před mnoha lety půjčil někomu v Praze-Nuslích kladkostroj. On mi jej pak vrátil, asi za měsíc, a ten byl jak nový. Řekl: vím, že by sis nevzal peníze, tak jsem ti ho alespoň natřel. Tak to je milé. Ani já bych to neudělal. Ale nechci říct, že nejsou hodní lidé, kteří se někdy revanšují i víc než je třeba. Není jich ale moc – žel, ani mezi křesťany.

     Já dávám “zpropitné” rád a často. “Nechte to, zaokrouhlete to nahoru, drobné tam nechte, to je dobrý” apod., to jsou moje oblíbená slova. Jde mi hrůza po zádech, když doprovázím někoho, kdo platí 5 987, 60 a nechá si na šest tisíc vrátit do haléře. Nechápu, že někoho “zabije” 12,40 Kč při tak velké sumě. Asi nenechám zpropitné 12,40 Kč, když platím padesátikorunou sumu 37,60 Kč (i když, proč ne?!), ale při pěti tisících, to může někoho opravdu “vytrhnout”? Tak si raději koupím věc levnější, ať mám ještě dost na štědrost, než si pořizovat drahé věci a být lakomý. Když mám na něco za 5000, proč bych tedy nepořídil tu věc (službu) raději za méně (nebo ji vůbec raději nekoupil) a zbytek dal na štědrost?

     Už jsem zažil i lidi, kteří si nechali vrátit čtyřicet haléřů na dvacet tisíc, i když dotyčný prodejce pro ně udělal ještě něco navíc, co nemusel, třeba v autoservisu. To jde mimo můj rozum, taková lakota. Nebo je to jen hloupost? - nevím. Je pravda, že hlupáků chodí mezi námi víc než chamtivců. Chamtivost je totiž jen podmnožinou hlouposti. Mnohokrát jsem cítil povinnost vrátit se tajně na dané místo a ostudu ještě dodatečně nějak napravit. Možná, že zde řada lidí se mnou nesouhlasí, ale snad alespoň uznáte, že štědrosti dnes moc není. A to říkám přesto, že mnoho veřejných sbírek na dobré účely vyneslo hodně peněz. Sám jsem u těchto sbírek mnohokrát osobně byl a byl jsem překvapen, jak i mladí lidé, dokonce děti, házejí do kasičky na pomoc druhým peníze.

     Netvrdím, že nejsou štědří lidé, tvrdím však, že je také mnoho lakomých křesťanů. A o tom toto vše je. Lakomý křesťan by totiž neměl být ani jeden. Samozřejmě, že slovo křesťan zde používám s jistou licencí, tedy označuji tímto slovem někoho, kdo se za křesťana sám považuje...

     A ještě poznámka: štědrostí dnes “rozhodíte” lidi mnohem víc než tvrzením, že věříte v Boha. Jsou v šoku! Já jsem v životě promarnil mnoho peněz, ale těch, které jsem dal “na štědrost”, jsem nikdy nelitoval. Spíše těch, které jsem dal nato, abych si “sám sobě udělal radost”. Takovýchto peněz opravdu lituji. Zná snad někdo jediný křesťanský důvod, proč nebýt štědří s trochou jisté moudrosti? Nemyslím tedy jen moudří, ale moudří a štědří! Můžeme mluvit o tom, že peníze mohou být zneužity, že si každý může sám vydělat, že… Ale budeme takto argumentovat také, když bude někdo štědrý vůči nám? Není Bůh vůči nám štědrý tak, že nás to kazí? Ruku na srdce: nemáme víc než potřebujeme? Proč se tak nechovat vůči druhým, zvláště když přece “milujeme bližního svého jako sebe samého”.

     Někdy je štědrost jen jediná forma svědectví – a to i tehdy, když lidé nevědí, co jsem zač a s “náboženstvím” si mne vůbec nespojí. Což neříká Ježíš, že máme dávat tajně, netroubit to? Svědectví je přece i to, že je někdo štědrý, ne? Nebo to snad o ničem nesvědčí? Když někoho pustím v autobuse sednout, to není svědectví, pokud nemám na svetru logo “Kristus, život náš”? A co pravdomluvnost, poctivost, ochota pomoci, slušnost, ohleduplnost – nejsou i toto mohutní svědci? Svědci pro Krista? Vím, že máme vydat svědectví o Kristu i slovy, ve kterých je jeho jméno vysloveno, ale když to v dané situaci zrovna nejde, proč neudělat alespoň to, co jde? Štědrost, jak ještě dále zmíním, je velmi důležitá ruku v ruce s moudrostí. Problém je, že u bolestně mnoha křesťanů jsem poznal při placení jen tu “moudrost”! Někdy právě u těch, kteří měli na svetru to správné logo.

     Ale také varování: někdy musíme dát pozor dávat zpropitné tam, kde to není vhodné, např. na policii. Mně se stalo, že jsem při placení pokuty, naivně a také z radosti, že pokuta byla jen malá, řekl policistovi: “to je dobrý, zbytek tam nechte” – a ten zareagoval asi naprosto tak, jak má, tedy chladně profesionálně. Řekl: “Už raději tuto větu neopakujte, nebo toho budete litovat.” Takže štědrost je fajn, ale jako všechny pěkné vlastnosti, bez moudrosti, může natropit hodně neplechy. A to se týká i jiných míst, kde by naši štědrost mohli brát jako pokus o úplatek. Že nemáme dávat úplatky, je snad jasné, ale čistý v této oblasti (a ve které vůbec?) také nejsem. Pro mne a moje svědomí je úplatek zlo především tam, kde poškodí někoho druhého a dá špatný příklad.

     Někdo nedostane to, co dostane ten, kdo úplatek dal. Někdo musí čekat déle než ten, kdo dal, i když by měl přijít na řadu dříve. Docílenou výhodou může být třeba jen prkotina, ale také může jít o život. Když před téměř třiceti roky umírala moje maminka, dal jsem velký úplatek v nemocnici, kde ležela. Výsledek byl neočekávaný: rozbitý rentgen, který měl být opraven asi za 14 dní, fungoval ještě ten den, druhý den byla maminka operována, a pak žila ještě 13 let. Udělal jsem dobře či špatně? Určitě je ale lepší být štědrý až po vykonané práci, kdy málokdo čeká, že něco dostane “navíc”. Pak už by nás brzdilo spíše lakomství – proč dávat, když už cíle bylo dosaženo? Problém je, že bychom se často tohoto cíle vůbec nedočkali (možná po smrti) – proto musíme velmi dobře vážit, jestli je to opravdu cíl Boží, nebo nás pohání jen naše sobecká lidská touha! V Bibli máme řadu příkladů, kdy nabídnutý dar zmírnil například něčí hněv. Určitě “dávání” vyžaduje jak moudrost, tak vedení Duchem svatým.