Počítač

Možná se budete divit, ale společenské chování dnes ovlivňují i počítače. Chcete vědět jak? Přečtěte si tento článek.

     Nechápu, jak jsem bez něj mohl kdysi vůbec žít řadu let. Nechápu, co jsem tehdy dělal ty hodiny, které dnes u něj trávím. Už vím! Svědčil jsem lidem o Kristu, mluvil s nimi, pomáhal jim a víc je navštěvoval. Dnes jsem už jen spíše “virtuální misionář”. …Počítač má vedle mnoha výhod také řadu nevýhod. Ta, o které se chci zmínit, možná občas zatrápí některé z nás. Totiž to, že jeho obrazovka svítí do celé místnosti jak televize, a soukromý dopis, který zrovna píšu, si mohou přečíst skoro všichni jsoucí v určité blízkosti. Takže zde jsem u jádra věci. Ovšem že vždy existují lidé, kteří vejdou do místnosti ve chvíli, kdy nejste u počítače, ale píšete komusi soukromý dopis na normálním papíře tužkou. Pozdraví vás, jdou k vám, kouknou do vašeho dopisu – zažil jsem to několikrát! – a pak docela bez obalu řeknou: “Tak ty píšeš paní Vopičkové?” a začnou číst, komentují každou větu, a občas řeknou “promiň, že to čtu” a čekají, až tužka napíše další řádky. Tak tohle asi ne, že? Tady je to tak nějak jasné, že jde o bezohlednost. Ale jak to udělat se svítící obrazovkou počítače? Rychle ji zhasnout? Nebo kliknout na něco jiného? Nebo mít šetřič obrazovky zapnut na vteřinové intervaly – ano, to je také cesta, ale pro uživatele počítače velmi nepříjemná. Je třeba si uvědomit, že příchozí člověk do jisté míry nemůže za to, že monitor počítače je tak dobře vidět, lépe než dopis pod naší rukou. Opravdu jsem se ještě nesetkal s člověkem tak ohleduplným, který by vstoupil do místnosti a dřív, než by si to vydal rázně k něčímu stolu s počítačem, řekl: “můžu blíž – nemáš tam něco důvěrného”? Tak toto jsem ještě nezažil a sám jsem se tak ještě nikdy nechoval, i když do obrazovky cizího počítače “nevejrám”, pokud k tomu nejsem vyzván. Žel znám mnoho lidí, kteří do obrazovky vašeho počítače nejen zírají, ale očima ji přímo rentgenují a skenují všechno, co tam je.

     Když už nás i někdo pozve blíž ke svému stolu, kde má na počítači právě rozpracovanou práci (to nemusí být jen soukromý dopis, to může být úřední důvěrná věc, informace, které nejsou určeny všem, různé databáze třeba v účtárně atd.), tak bychom si měli stoupnout či sednout tak, abychom sice mohli hledět do očí dotyčného, ale byli co nejvíce zády k jeho monitoru. Abychom neměli možnost do monitoru ani pohlédnout. Samozřejmě, nemluvím o situacích, kdy jsme sice přišli náhle, ale přesto už na první pohled z dálky vidíme, že náš známý(á) dělá práci, o které víme, že ji můžeme vidět, hraje třeba hru a pod. (I když já jsem před lety zastihl jednoho pana vedoucího při počítačové hře, a nebylo to příjemné ani mně, ani jemu) To je spíš otázka rychlého rozpoznání, nebo zeptání se, apod. Jenže, zeptejte se kamaráda: můžu blíž, nemáš tam něco důvěrného? A odpověď: počkej chvíli u dveří, já si to zavřu. Trochu divné, že?

     Určitou soudnost musí mít také ten, kdo nějaké důvěrné informace právě zpracovává. Buď se prostě zamknout, nebo tu práci dělat v patřičném místě, nebo patřičném čase, atd. Je docela nepříjemné - i když se holt nedá nic dělat - vidět někoho známého, jak po mém vstupu rychle překlikává obrazovku. Nepříjemné pro oba. Vinu na těchto trapasech může mít ten, kdo na počítači pracuje v místě a době, kdy chodí lidé. Nebo také jen tím, že si neuspořádal pracovnu tak, aby monitor nebyl proti dveřím. I to je jedno z velmi dobrých řešení celého problému! Také existují podobná zařízení, jako jsou známé chrániče před monitorem (UV filtry), které chrání nejen proti záření či odlesku, ale také znemožňují rozeznat text či obraz na monitoru z jiného úhlu než kolmého. Při pohledu z boku je obraz na monitoru rozmazán, např. u tzv. Eye-Saver Contour Security. Jsou drahé, ale já dostal jeden vyřazený za stovku.

     Pokud nás někdo pustí do svého počítače, je to totéž, jako když nás pustí do svého bytu. Nebudeme v jeho bytě otvírat zásuvky a prohrabávat jeho písemnosti. Tak ani na počítači, kde nejsme domácí, neotvíráme cizí složky, nečteme v nich uložené dokumenty a neprohledáváme, co se dá. Uděláme to, k čemu jsme se dovolili počítač užívat, a konec. Také neměníme nastavení, které ovlivní řadu dalších aplikací. Nic takového - stejně jako v bytě svých známých nepřestavíme nábytek, z koupelny jim neuděláme kuchyň ani neměníme nastavenou teplotu na mrazáku – když nám tam dovolili na čas pobýt. Cizí počítač je cizí svět, velký svět, ve kterém se pohybujeme jako hosté, ne jako vetřelci. Jako se dá krást v bytě, dá se krást v počítači. Jako můžeme vynést informace z bytu či kanceláře, můžeme je vynést z počítače. Také nezapomínejme, že Internet je velmi často placená služba – takže jeho používání na cizím počítači nabízíme zaplatit. Tedy včetně odesílání svého e-mailu, apod. O tom placení však ještě něco víc.