Mobilní telefony

Tentokrát o společenských zásadách při používání mobilního telefonu, na který si ještě všichni nezvykli a někoho třeba jeho používání může rušit..

    Mnoho lidí si na “mobily” ještě nezvyklo a považují každé telefonování z mobilního telefonu za určité obtěžování okolí či vytahování se. To snad časem přejde, tak jako dnes už nepovažujeme za vytahování se nošení hodinek a dívání se na ně. Je jisté, že řada majitelů mobilního telefonu (ale i pevného) ještě považuje své telefonování za něco jako herecký výkon hodný obdivu. V hledišti jsou pak všichni kolem, kteří musí být z jejich telefonování “paf”. Pokud však pomineme oba excesy (nenávist k mobilům a telefonní divadelníky), pak doporučuji:

     1. Když někomu zavolám na jeho mobil (třeba z pevné linky či mobilu), musím počítat, právě proto, že jde o přenosný telefon, že dotyčný není zrovna v místě či situaci, kde a kdy je vhodné telefonovat. (právě stojí na štaflích, visí na laně ze střechy, má obě ruce plné, je ve ztichlé čekárně, spěchá apod.) Nebo se mu hovor prostě zrovna nehodí (to platí ovšem i při volání na pevnou linku). Proto, když někomu volám zvláště na mobil, první co řeknu, je: “Dobrý den (ahoj), mohu mluvit? - nebo mám zavolat později, tady Kábrt.” Pak teprve spustím další litanie. Vlastně dřív než se představím, zjišťuji, zda dotyčnému nezazvonil mobil ve velmi prekérní situaci. Mohu se ovšem také představit, a říci: “Ahoj, Pavel, můžu mluvit?” …”Ty jedeš autem, viď, nemám zavolat později?” A tak nějak podobně. Pak teprve “spustit”.

      2. Číslo mobilního telefonu nikomu nevnucuji. Určitě znáte spoustu opatrných lidí, kteří si raději číslo mobilního telefonu od vás ani nevezmou, protože “je to drahé”. Osobně to nechápu, proč bych pro velmi naléhavý případ nemohl mít poznamenáno něčí číslo mobilního telefonu, ale budiž. Lidé jsou vrtkaví. Můj kamarád poté, co jsem mu nabídl telefonní číslo mého mobilu, si ho nevzal, že je to drahé. Asi za dva měsíce si sám mobil pořídil a dnes, na rozdíl ode mne, protelefonuje mobilem tisíce. Časy se mění a lidé s nimi. Pokud se mění k dobrému, Bohu díky!

      3. Jsou místa, kde telefonování z mobilu je opravdu nepříjemné a protivné. Kromě míst, kde je to zakázáno (letadla, čerpací stanice, atd.) jsou místa, kde volat či nevypnout mobil je arogance (právě ztichlé hlediště divadla či kina, schůze, přednáška, kázání apod.), a pak jsou místa a situace, kdy je nejlepší dovolit se, zda moje telefonování nebude vadit: malé obchody, úřady, přepážky, servisy – ale i soukromý byt, kde jsem právě na návštěvě. Také chvíle, kdy někoho doprovázím, s někým hovořím, někomu se věnuji, i když je to venku či v soukromí a nikoho třetího by to nerušilo. Je to samozřejmě otázka citu, vkusu, slušnosti. Zazvoní-li mi mobil (je otázka, jestli jsem ho vůbec v dané situaci neměl vypnout nebo se alespoň dovolit nechat ho zapnutý – výjimku, i když ne v letadle, můžeme udělat u vibračního zvonění), tak požádám přítomné(ho): mohu to zvednout? To je třeba na menších úřadech, kdy jsem právě u přepážky, atd., ale i v soukromí s někým. Pokud jen vidíme nevoli, mobil (který právě vyzvání) vypneme místo přijetí hovoru. “Bližnější” – bližší je přece ten, kdo je právě vedle nás na rozdíl od toho, kdo zrovna volá.

     Tak, jako se u svých dobrých známých dovolujeme, zda si smíme zavolat z jejich pevného telefonu, protože oni to platí (zaplacení však stejně nabídneme), tak bychom se měli dovolit, jestli si můžeme zavolat ze svého mobilu, protože to ruší. Jdeme-li telefonovat do vedlejší místnosti, dovolujeme se, stejně jako se dovolujeme jít na WC. Při důležitém osobním rozhovoru (feca to feca), kdy jedné straně o něco vážného jde, mobil vypneme nebo se omluvíme: “Mohu nechat, prosím, zapnutý mobil, čekám totiž důležitý hovor?” Je to však otázka, který z  těch dvou hovorů je nám důležitější (zda ten, který se právě chystáme vést, nebo ten, který čekáme na mobilu) – může to také dotyčného mrzet, že je nám “nějaký hovor na mobilu” důležitější než on – když jsme se přece na ten důležitý rozhovor domluvili. Je to otázka priorit. A samozřejmě dané situace, takže jednoznačnou radu dát nelze, jen určitý rámec zásad slušnosti a citu. Mnohdy jde jednoduše o lásku k bližnímu - všimněte si, prosím, jak už jsem zmínil, bližní je asi spíše ten, kdo je právě na blízku, kdo je fyzicky vedle mne než ten, kdo zrovna volá “z dáli”. Často jde o překonání obyčejného sobectví, zvědavosti (kdo mě to asi volá?), touhy po zisku (aby neutekl obchod) a podobně. S trochou ironie připomínám zvláště mužům, že mezi bližní se počítá i manželka! Ovšem i ostatní rodinní příslušníci (tchyně, rodiče, manžel apod.). A ti, kteří jsou fyzicky nablízku.

     A na závěr telefonování ještě něco ke vzkazům. Samozřejmě, že za vyřízení telefonického vzkazu je člověk vděčný. Ale já moc vděčný nejsem, když slyším od přátel: “Někdo tě volal, ale nevím kdo.” Tak toto nepovažuji za žádný dobrý vzkaz. Dobrý vzkaz zní : “Volal tě nějaký pan Krejčí, tady máš napsané jeho jméno a telefon. Nemusíš mu volat, říkal, že ještě zavolá.” To je dobrý vzkaz. Je to podobné jako s návštěvou. “Někdo tě tu hledal.” Zeptám se: “A jak se jmenoval?” “Tak to nevím, nepředstavil se, takový menší pán s knírkem, vlastně nevím, možná byl velký bez kníru.” Tak takové vzkazy ne!” Je třeba víc než jsme zvyklí myslet na bližního. Když mého přítele někdo navštíví nebo mu někdo volá, musím svého přítele potěšit jasným a srozumitelným vzkazem. A proto do telefonu řeknu: “Ne, Láďa zde není, ale rád mu vyřídím váš vzkaz. Mohu se zeptat, kdo volá, a kam vás může Láďa zavolat, až se vrátí?” Samozřejmě, že druhá strana nemusí mít o nic z  této nabídky zájem. Pak ani jméno ani telefonní číslo nevynucuji – ale musím se o to pokusit, z lásky k Láďovi. Stejně tak, když někdo přijde na návštěvu, a hledaný zde není, řeknu: ”Prosím, co mám říci Láďovi, kdo ho hledal? Můžu si napsat vaše jméno nebo nějaké spojení na vás?” Láska více přemýšlí a není troubovitá. Vzkazy typu “hledal tě tu někdo, měl dvě nohy a hlavu” jsou k ničemu a mají své oprávnění jen tehdy, když dotyčný odmítl vydat o sobě jakoukoliv další identifikaci. Kromě základních srozumitelných informací o osobě, která někoho hledá, mohu také této návštěvě nabídnout posezení u čaje či kávy, možnost vyčkání na hledaného (je-li v dohlednu jeho příchod) a pod. Prostě se k ní chovat pěkně. Ne typem: “Co chcete, ne, ten tu není, to nevím, kdy přijde, nashledanou.”

     Pokud jde o telefonování, ještě poznámku. Jistě znáte lidi, kteří vám zavolají proto, že nemají co dělat, a – pardon - “vykecávají se” třeba hodinu(y). Je třeba rozlišovat osamělé lidi, kteří opravdu nikoho nemají, a často slušně, pod jistou konkrétní záminkou, nám zavolají a chtějí si popovídat. A lidi, kteří jsou jednoduše bezohlední a je jim jedno, jestli zavolají (nebo přijdou na návštěvu) zrovna ve chvíli, kdy nevíme, “kde nám hlava stojí”. Pro “dlouhé” telefonisty mám doma gumu, to je prostě široká pohodlná guma, která stále leží na stole přede mnou, tou si připoutám sluchátko k  hlavě, mohu pohodlně slyšet i mluvit, a při tom rukama ještě dělat nějakou jinou práci, třeba psát na počítači. O mnoho tvrdší vůči neustále obtěžujícím lidem (ne vždy se na mobilu zobrazí číslo volajícího) je říci, když se znovu ozvou: “haló, kdo tam, haló, haló, je tam někdo?” a položit, případně vyvěsit (mobil vypnout). Není to lež, ovšem není to ani hezké – a v lež to nakonec stejně patrně vyústí. Mám dojem, že jsem to ještě nikdy neudělal (spíš si myslím, že to někdo udělal mně, nemýlím-li se), je to jen rada pro nouzi nejvyšší. Asi ne moc Boží rada. Kristus by tak skoro jistě nejednal. Byl veskrze čistý, pravdivý a hlavně přímý. A při častém opakování by se toto jednání stejně dříve či později provalilo. A co by tedy udělal Kristus? Zhola nic, protože k čemu by mu byl mobil – ten přece potřebujeme jen my, kteří vlastním životem nepřitahujeme lidi natolik, aby oblehli náš dům a prosili o radu či dotek. Kristus, ale ani jeho věrní učedníci, nepotřebovali dávat na sebe kontakt všude kolem. Lidé si je našli i bez Zlatých stránek a mobilů, tak jako si najdou i dnes toho, po kom opravdu touží (lékaře, uzdravovatele, životního partnera, guru). Takový vyhledávaný člověk má dost práce i bez mobilu, spíše se musí před lidmi ukrývat.