Věrní přátelé - 16. část

Parta se dává konečně dohromady  a buduje si společnou osadu. Stmelí se zase do takového kolektivu, jako byli, když si hráli na Delawary?   

     6. Osada

      Jednoho dne se Milan dověděl, že na místě jejich bývalé základny si kluci začali stavět nějaké další boudy z prken. Prý v nich budou o prázdninách spát, aby mohli podniknout nějakou noční výpravu.

     “To je bezva nápad.” pomyslel si. “Přidám se k nim. Třeba zas uděláme něco, jako byli Delawarové!”

     Když přišel na to místo, uviděl, že si kluci stavějí boudy ve dvojicích. Protože ani on nechtěl být sám, řekl o tom Vaškovi.

     “Dobrý!” zasmál se Vašek. “Wigwam to sice už nebude, ale lepší něco, nežli nic. Jenže jak si to postavíme? Já bych byl pro, aby to bylo něco trošku jinýho, než budou mít druzí.”

     “Jak jinýho?”

     “No – podívej se třeba na Oldovu boudu.”

     “Já na ní nic špatnýho nevidím. Je docela pěkná…”

     “Ale přijde větší vítr, a má po ní. Kůly zatloukl jen malinko pod zem. Nechce se mu dřít.”

     “Snad nechceš stavět zemljanku?” pokusil se Milan zažertovat, ale Vašek vzal jeho slova úplně vážně.

     “To ne. Bylo by tam dusno a vlhko. Myslím tak třetinu pod zemí a dvě třetiny nad ní.”

     Milan po chvilce rozmýšlení souhlasil. Pak hned vzal motyku a naznačil, jak by si představoval půdorys. Vaškovi se zdál příliš velký, a proto jej spolu opravovali tak dlouho, až byli oba spokojeni. Bouda je zaujala tak, že přestali vnímat čas.

     Začali vykopávat podzemní část. Šlo to poměrně dobře, zem na haldě byla ještě málo slehlá, a tak nakonec byl jejich výkop večer ze tří čtvrtin hotový. Příští den chtěli kopání dokončit.

     Jenže – znáte to! Proč se vždycky musí objevit nějaké to “jenže”!

     Ten den po obědě spěchali vesele na místo, kde se již lopotilo několik dvojic. Požádali Oldu o motyku, ale ten dnes neměl na půjčování náladu. Zamračil se na ně a odmítl.

     “Vždyť už toho máme jen kousek,” zlobil se Vašek, “na co tu motyku vlastně teď potřebuješ, vždyť to máš už vykopaný!”

     “Oldo, neblbni! Ta motyka je taky moje!” zavolal Petr, který si dělal přístřešek společně s Jardou.

     “No a co? To je snad moje věc, kdy jim co půjčím! Až si to tady všechno dodělám, ať si pro ni přijdou!”

     Vašek a Milan viděli, že Oldovi zase něco “přelítlo přes nos”, a tak raději poodešli zpátky k místu jejich budoucí noclehárny. Tam přibrousili do špičky čtyři kůly, co včera našli v harampádí na skládce u sídliště. Budou se jim docela dobře hodit jako bytelné podpěry.

     Nakonec motyku přece jen dostali a do večera pracně dokopali podzemní část boudy.

     Vcelku to ale nebyl pěkný den. Mezi kluky pořád doutnala jiskřička sváru, kterou do nich zaseli Zdeněk s Alešem a Karlem.

     Jak kdo spolu kamarádí, bylo vidět i na rozmístění této primitivní osady.

     Bouda Milana a Vaška stála o samotě, a teprve o kus dál měl přístřešek Olda a druzí kluci.

     Vaškovi i Milanovi začalo být jasné, že tohle nebude ta jejich vysněná parta.