Jak telefonujeme, platíme, revanšujeme se a mnoho dalšího

I při telefonování platí určité zásady slušnosti. Znáte je? Umíte se revanšovat? I při placení je třeba dodržovat určité zádsady. Znáte je?

     Telefonujeme-li na ústřednu, nemusíme se představovat. Není však žádné velké zdržení říci: “Dobrý den, prosil bych linku 245.” Telefonujeme-li však na pracoviště s více lidmi nebo kamkoliv jinam, nejprve se představujeme. “Dobrý den, tady Rosecký, mohu prosím, mluvit s manželkou?” Představujeme se jménem tedy vždy, když voláme konkrétní osobě nebo do menší ústředny, kde nás znají, nebo přímo na pracoviště. Zvedne-li telefon někdo jiný, než s kým chceme hovořit, zdvořile (s prosbou) žádáme o sehnání toho dotyčného. Můžeme též požádat o vyřízení vzkazu, ale vždy s vědomím, že tím ne příliš obtěžujeme. Tak to můžeme také říci: “Prosím vás, neobtěžovalo by vás moc, kdybych pro pana Vaňáska nechal vzkaz? – Jestli není daleko, můžete ho zavolat? – Ne, děkuji, nemusíte ho shánět, není to tak důležité. Mohu tedy zavolat později, nebude vám to vadit?” a podobně. Nevoláme tedy stylem: “Haló, kdo tam, chci Vaňáska”, nebo “ dejte mi Frantu!” Je také dobré před telefonováním rozmyslet si, co vlastně chci. Mnoho lidí něco shání a zavolá někam třeba podle Žlutých stránek a neuvědomí si, že ten první člověk, který zvedne telefon v daném místě, nemusí být zrovna ten pravý, kdo ví, proč “na boileru, který jsem včera u vás koupil, bliká to žluté světýlko”….Paní v obchodním oddělení to asi neví, takže nejprve řeknu: “Tady Mareš, dobrý den, prosil bych nějakého technika, který by mi poradil ohledně boileru”, než spustit půlhodinové líčení závady někomu, kdo jen spojuje telefony do různých oddělení. Tedy před telefonováním si rozmyslet, kam volám, co chci a kdo všechno to asi může napoprvé zvednout, tedy co řeknu na začátku – kromě představení se – které je skoro standardní.

     Používat vlastní jméno do telefonu je slušné, stejně tak oslovovat jménem (příp. titulem, názvem služebního postavení, atd.) toho, s kým hovoříme. Také když nám telefon doma nebo na pracovišti zazvoní, říkáme: “Tady Novák”. Výjimku mohou tvořit lidé, kteří z nějakých závažných důvodů svoje jméno prozradit nechtějí, což je samozřejmě každého právo. Např. osamělé ženy a pod. by se mohly bát, zcela oprávněně, že po vyslovení svého jména do telefonu neznámému člověku se automaticky vystavují možnosti, že si tento člověk zjistí i jejich adresu. Proto se někteří lidé, i z jiných důvodů, hlásí po zazvonění telefonu slovy: “Prosím”, nebo “Haló”, nebo “Ano, prosím, slyším” a pod. Mnoho lidí to však dělá čistě z  nevychovanosti. Jsou i zaměstnání, kde se vůbec zaměstnanci svým jménem představovat nesmí – nebo naopak zas musí. To je interní nařízení toho kterého místa. To se také občas mění – na informacích některých institucí se nejdříve operátorky představovaly jménem, později jen číslem, nyní už zase jménem. Ve většině běžných zaměstnání, kde je někdo zvlášť určen brát telefony (sekretářka, telefonista, informace aj.) je běžné a správné říci nejprve 1. jméno firmy, 2. pozdrav, 3. vlastní jméno, 4. nabídka pomoci. Tedy přibližně: “Škoda Plzeň, dobrý den, (tady nebo u telefonu) Nováková, jak vám mohu pomoci?” Mnohde je to však určeno interními předpisy a postup může být jiný. V zásadě však platí, že když beru telefon jako pracovník nějaké firmy, tak oznámit jméno této firmy je na prvním místě, pak jméno svoje. A někde mezi to vkládáme pozdrav a nabídku.

     Už jsem psal, že je dobré rozmyslet si předem, komu chceme volat, do jakých míst vlastně telefonujeme a co budeme říkat, když telefon zvedne někdo jiný než s kým chceme mluvit. Když dojde k omylu, omluvíme se. Pokud soustavně dochází k chybnému spojení, omluvíme se a poprosíme o chvilkové vyvěšení jejich telefonu. Voláme-li do větší rodiny nebo na větší pracoviště, musíme být vnitřně připraveni a pohotoví. Například bychom rádi mluvili se svým kamarádem Frantou, ale telefon zvedne jeho maminka. Není pak moc milé koktat něco jako “Haló, kdo tam, chci Frantu, to není Franta že?” Správně by mělo být: “Dobrý den, tady Zdeněk Halbich, mohl bych mluvit s Frantou? ... Já jsem spolužák ... jsem jeho spolupracovník, ... já vám volám ohledně toho inzerátu... “ atd. Někdy je dobré krátce vysvětlit, kdo volá, když volá třeba muž do soukromí někoho cizího a vezme to jeho manželka, nebo žena volá nějakému méně známému muži a vezme to jeho žena. Jestliže nezaslechneme jméno toho, kdo telefon zvedl (třeba právě on se nepředstavuje nebo huhňá), není nic neslušného zeptat se jej na jméno. Např. řekneme: “Promiňte, ale neslyšel jsem vaše jméno, já volám svého kolegu (kolegyni) z práce, pana Ševčíka?” Oznámení jména však nemůžeme vynucovat, stejně jako nemůžeme vynucovat oznámení adresy nebo telefonního čísla. Někdy, podle druhu hovoru a míry příjemnosti toho, s kým mluvíme, říkáme důrazněji: “A s kým to vlastně mluvím, prosím?” To je ovšem v situaci, kdy nám někdo zavolá (nebo my voláme někam, kde jsou od toho nám pomoci) a dotyčný s námi vede delší nepříjemné řeči. Pak mohu zcela slušně, bez zvýšeného hlasu, říci: “Mohu vědět, prosím, s kým vlastně hovořím?” – když se ani nepředstavil a je nepříjemný, ačkoliv k tomu nemá z naší strany žádný důvod a ještě nás ani neoslovuje jménem, ale “hej, vy tam”.

     Ke slušnosti v telefonování také patří, že když zazvoní telefon v místnosti, kde jsme na návštěvě (kancelář, byt, soukromý pokoj), odcházíme ven, a necháme dotyčného vyřídit si hovor v soukromí. (Pokud tam tedy není řada dalších cizích lidí, kteří zůstávají). To samozřejmě neplatí pro místa, kde je zřejmé, že tam telefony drnčí jeden za druhým. Při prvním můžeme naznačit snahu odejít, ale asi to nebude náš hostitel vyžadovat desetkrát do hodiny. Soukromí však druhému člověku nabízíme obecně i při jiných situacích, např. když s ním chce někdo náhle hovořit, když přijdou nečekaně rodinní příslušníci, když přijdou bližší přátelé než jsme my, když se našemu známému (známé) udělá nevolno nebo mu prostě není dobře a přívítal by klid, při kojení, nutném intimním ošetření dalšího člena rodiny – vždy nabízíme buď odchod z místnosti, případně vůbec z návštěvy. Odcházíme také, když přijde lékař vyšetřit člena domácnosti – necháme lékaře s tímto člověkem samotného, to se dost často týká dokonce i vlastních členů rodiny, pokud lékař sám nechce jinak! Ve všech těchto a podobných situacích bychom měli mít cit pro umožnění druhému člověku soukromí. Tím, že mizíme – můžeme na pozdrav kývnout rukou a tradá pryč. Je velmi neslušné a nepříjemné, když jsme na návštěvě, kam jsme sice třeba byli i pozváni, ale tvrdě zůstáváme na místě “jako pecka” i poté, co neočekávaně přijde k našemu hostiteli jeho rodinný příslušník, nebo blízký známý, jeho šéf, kolega apod. Jistě záleží na situaci, jako vždy a všude, ale alespoň nabídnout odchod je nutné.

     Ovšem můžeme to být na druhé straně právě my, kdo jsme v roli hostitele a přijde náhle náš rodinný příslušník, dobrý známý, šéf, kolega apod. a tváří se, že chce s námi hovořit. Co pak? Slovo má velkou sílu – slovo je přece LOGOS. Je prostě naší povinností, podle druhu situace, se jedné straně omluvit! Někoho z jedné strany (našeho hosta nebo nenadálého příchozího) požádat buď o chvilku strpení, pokud věc není na dlouho, nebo se řádně omluvit a domluvit jiný termín schůzky. Toto není lehká situace, ale dobré slovo a vlídnost mnoho zmůže. Je sice pravda, že kdo přišel na návštěvu první, měl by mít přednost, zvláště byla-li návštěva předem domluvena. Toto bychom měli při rozhodování zohlednit. Ale na druhé straně je slušné nabídnout odchod i v případě, že jsem byl pozván. Jistě zde hraje roli řada věcí, např. jak z velké dálky jsem přijel, jak vážná věc se debatuje, v jakém prostředí jsem (něco jiného je na pracovišti, něco jiného je doma) apod. Délku návštěvy také omezujeme podle stáří a zdravotního stavu navštíveného (doma i v nemocnici), dlouhé návštěvy jsou únavné. O tom ale ještě bude řeč.

     Pokud jsme to právě my, kdo někam vtrhnul na návštěvu a vidíme, že je zde již někdo jiný u toho, ke komu jsme si to “přihrnuli”, tak samozřejmě “zabrzdíme” a odcházíme, s omluvou a vysvětlením, že přijdeme jindy. Je na hostiteli, aby nás případně zadržel, nebo nechal odejít, třeba s rychlou dohodou nějaké schůzky či jen se slovy “zavoláme si”.