Věrní přátelé - 15.- část

Záhada s rozbořenou záklandou je vysvětlena. Co se bude dít dál? Postaví ji kluci znova a bude pokračovat hra na indiány a války s kluky ze sousední vesnice?

     Na výzvědách

     “Ze začátku nám všechno vycházelo skvěle. Dostali jsme se na dohled až k jejich základně, protože Mingové po bitvě ještě nezačali držet hlídky.

     Chtěli jsme se připlížit ještě blíž, jenže to oni zrovna už poslali několik kluků na stráž. Když je Olda uviděl, tak zazmatkoval. Kdyby se trochu skrčil, snad si nás ani nevšimli, jenže on hlupák vykřikl a oni se rozeběhli k nám.

     Nezbylo nám, než utíkat, ale Mingové si nás nadběhli. Perfektně se tam v těch pěšinkách vyznají.

     Fakt dobře si hrajou na indiány! K nám na bitvu přišli v trenýrkách, ale teď měli čelenky a košile s třásněmi. Úplně mi to připomnělo ty filmy z kina!

     Ani jsme se moc nemohli prát – přiběhla jich velká síla. Taky jsem byl zvědavý, co budou dál dělat.

     Dovedli nás do tábora a tam nás přivázali ke kůlům. Pak se nalíčili a začali kolem nás tancovat. Odkoukali to docela dobře. Tak jsme si řekli, že se budem chovat taky tak, jako v těch filmech.

     Když skončili tanec, sesedli se do kruhu a jejich náčelník k nám začal mluvit. Chtěl po nás odstoupení části našeho území a taky abychom uznali, že bitvu vyhráli oni. Jinak vyhrožoval strašným mučením. Já jsem mu odpověděl, že nemůže vědět, jestli jsme neměli ještě nějaké zálohy, připravené vstoupit do boje – a o území se s nimi vůbec nehodláme bavit.

     Tak nás začali mučit. Nejvíc to asi schytal Jarda. Šlehali ho kopřivami a mazali blátem – sami vidíte, jak vypadá. Ale byl statečnej! Mingové toho za chvíli nechali a řekli nám, že naší statečnost mají v úctě a že nás tedy se ctí propouští. No a tak jsme tady.

     Těsně před naším odchodem přiběhli jejich zvědové a hlásili, že viděli naši rozbořenou základnu. Všichni se moc divili tomu, že je rozbitá a litovali nás. Nabízejí nám dokonce pomoc, až budeme stavět novou! Že to nejsou tak docela špatní kluci?

     Proto si teď už určitě myslím, že s touhle ohavností Mingové nic společného nemají.”

     “Byli to doopravdy Zdeněk s Karlem,” povzdechl si Vašek a vypověděl stručně oběma zvědům, co se stalo po jejich odchodu.

     “Jak jen mohli něco tak sprostýho udělat!” kroutil Jarda hlavou, když odcházeli domů.

     Rozbitá základna ale ještě přinesla další trpké ovoce. Nikdo se v následujících dnech nepokoušel odklidit trosky, zklamání z toho, co se stalo, bylo příliš veliké. S Mingy byly nastoleny přátelské vztahy, ale to začalo mít za následek pomalé rozpadání delawarského kmene na sídlišti. Nebylo proč bojovat a nějaký další program parta neměla, a ani ho nechtěla.

     “Víte co, kluci? Nebudem si hrát už na indiány! Jenom se pak zbytečně hádáme. Fotbal je lepší!” řekl jednoho dne Petr – a většina mu dala za pravdu. Jen Milanovi a Vaškovi přišel ten špatný a náhlý konec delawarského kmene trochu líto.

     Když potom ostatní odešli ze hřiště, usadili se na klepadlo před domem a klátili chvíli mlčky nohama. Pak si začali povídat – totiž mluvil hlavně Vašek. O Černovicích, o Mirkovi, o jejich boji s Ondrou a jeho partou, o bodovaných zkouškách.

     Milan pozorně naslouchal.

     Okna sídliště už zářila večerními světly, a oni tam ještě seděli.