Slovo do pranice aneb omyl č. 3

Náš diskusní seriál o omylech lidsta pokračuje už třetím pokračováním. V třetím omylu bude řeč o vzniku života.

     Mnozí věří, že život se mohl vyvinout i jinde ve vesmíru

      Jistě, hledá se tam a vyhazují se za to miliony dolarů. Kdo věří v chemickou evoluci, proč by nehledal život ve vesmíru? Kdo věřil před Pasteurem v samoplození (že třeba červi vzniknou ve starém mase bez muších vajíček), tak viděl důkazy své víry všude kolem sebe. Stejně tak je to s hledáním života ve sterilním vesmíru. Asi nejznámějším projektem toho druhu je SETI (Search for Extraterrestrial Intelligence). Patří k Mezinárodní astronautické federaci a jeho cílem je zachytit signál nějaké vyspělejší civilizace někde ve vesmíru. Každý, kdo si pozorně přečetl předchozí Omyl č.2 už ví, po čem opravdu má smysl ve vesmíru pátrat a po čem ne. Ale to až na závěr. Nyní trochu historie.

     Kanály na Marsu

     Americký astronom Percival Lowell už počátkem dvacátého století “dokazuje”, že na červené planetě (Marsu) jsou důmyslné kanály… a tudíž život. Asi nám to připomene ono evoluční “kde je voda, tam se mohl vyvinout život”. Tedy kde jsou kanály, tam musí být vyspělá civilizace (odtud Marťané). Všimněme si nejprve té logiky: takový pěkně rovný kanál nemohl vzniknout jen tak, sám od sebe, náhodně. To musela vytvořit jen vysoká inteligence! Ale buňku, oko, srdce, tepenné a žilní kanály v našich tělech, křídla ptáků, mozek – to neživá hmota umí sama… Pokud SETI zachytí nějakou nemonotónní, neperiodickou frekvenci z vesmíru (třeba namodulovaná prvočísla), bude to prý jasným důkazem inteligence, která za tím stojí - ne evoluce! (Proč asi ne?) Ale sám případný zdroj tohoto signálu – řekněme Venušan, Marťan či Androméďan (ale hlavně pozemšťan) – za ním už žádná inteligence nestojí. On se jen tak vyvinul za nějakou dobu z neživé hmoty. Evoluce prý neumí za miliony let vytvořit rovný kanál nebo generátor prvočísel, ale udělat člověka na Zemi, přidat mu k tomu banány a pomeranče a kytičky a ptáčky, to je pro ní hračka. Věř kdo můžeš a hlavně kdo chceš.

     Evoluční iluze

     Percival Lowell (Mars as the Abode of Life) vycházel z pozorování italského astronoma Giovanniho Schiaparelliho, který napočítal na povrchu Marsu 113 kanálů. Lowell ověřil pozorování Schiaparelliho (oba byli erudovaní astronomové) a našel 522 kanálů a udělal roku 1908 podrobnou mapu jejich rozložení. Pozdějším pozorováním bylo zjištěno, že na Marsu není ani jeden kanál. Příčinou tohoto omylu bylo nedokonalé pozorování a špatný výklad členitostí marského povrchu. Člověk by si tedy řekl: tím je to skončeno. Omyl. Už přece víme, že po Pasteurovi také neskončila víra v chemickou evoluci, a to ani po stovkách dalších marných pokusů ve 20. století – vždyť víra v chemickou evoluci se s klidem vyučuje na školách jako věda dodnes. Proto o životě na Marsu slýcháme s periodickou houževnatostí pořád. Nedávno se objevily články, že by na Marsu mohl být život třeba pod povrchem, ve formě nějakých červů. Zřejmě ještě nějakou dobu neskončí fantazie typu: “Zrodí se život na Titanu?” … proto, že je tam teplo, bude tam oceán a potrvá to dlouho… (Vesmír 2/98/str.110). Nebo: “Bez úplného zatmění nevznikne rozumný život?” ...je tedy vůbec náhoda, že se inteligentní život vyvinul právě z přírodních poměrů, v nichž lze pozorovat úplné zatmění Slunce?… nemohou žít ve vesmíru rozumné bytosti pouze na planetách, které ´vidí´ úplná zatmění svých sluncí?… (Vesmír 8/99/str.470) Snad jen dodat, že při úplném zatmění mozku se tomu dá opravdu věřit. Známá je také Drakeova rovnice, “elegantně vyjadřující”, kolik je v naší galaxii pokročilých civilizací! Násobí se zde počet hvězd v Mléčné dráze se zlomkem planet, kde život skutečně vzniká (kde?), se zlomkem planet obydlených inteligentními bytostmi (!), atd. - (Carl Sagan: Kosmos). Je to asi jako by si lenoch vypočítával, kolik si příští rok vydělá peněz, a násobil množství oběživa zlomkem toho, co má momentálně v kapse (0). Člověk se jen nestačí divit, s jakou úporností se těmto nesmyslům říká věda a kolik lidí tomu věří. Moje zkušenost je však ještě horší: strašně rádi tomu lidé věří, fakta nefakta.

     Ve vesmíru zcela jistě existuje život

     S tím, že je ve vesmíru život, nelze než souhlasit – protože život pochází jen ze života, a tudíž ten pozemský musí mít nějaký svůj živý zdroj. Vždyť jsme si už řekli, že samooživení neživé hmoty evolucí je primitivní blábol. Tím zdrojem našeho života však nemůže být ani mikroorganizmus, ani červ – to by dnes na Zemi také nic jiného nebylo než mikroorganizmy a červi. Stále platí: z vyššího může samovolně (spontánně, přirozeně) vzniknout nižší, ale ne naopak. Pokud mám lidský život, mohu předat lidský život, tak jako červ může předat jen červí život (o tom bude další Omyl č. 4). Vyšší se může samovolně přeměnit na nižší, jednodušší., ale ne naopak. Mohu onemocnět, ztratit zrak, mohu svoje potomky i vážně poškodit (např. rodiče alkoholici svoje dítě). Zvířatům mohou zakrnět oči (jako některým hadům) nebo končetiny (některým plazům) nebo křídla (někteří ptáci) – ale tam, kde na samém počátku nebyly oči, končetiny či křídla a kde pro ně není genetický program, nevzniknou - ani na Zemi ani na Marsu ani jinde. Dům sám od sebe může zchátrat a spadnout, ale sám se nepostaví. Mám-li 100 korun, mohu někomu dát padesát, osmdesát, nebo sto. Ale nemohu mu dát ani 105. Ani 101. Natož milion. A mezi jednou buňkou nebo červem a člověkem je víc než “milion”. Proto by se u každého člověka mělo skutečné pátrání po původu života a životě samém orientovat na toho, kdo je víc než my, ne méně. Kdo musí být autorem jak vesmíru, tak našeho života – protože bychom tu jinak nebyli. Fantazie o tom, jak někde daleko od nás se chemické prvky slučovaly na složité komplexy živých těl a vytvořily vyspělou civilizaci, nejsou dobré ani do pohádek, natož do školních učebnic. Otázka “co” je příčinou pozemského života je proto špatně položená. Správně zní: “Kdo”.