Věrní přátelé - 14. část

Nastává dohadování, kdo rozboural bunkr a nakonec se rozjiždí rychlá pátrací akce. Byli to Mingové nebo nějací zrádci z vlastních řad?

     4. Zrádní kamarádi

     Ohromení, překvapení, vztek a zmatek – to byly asi jejich první pocity. A pak jedna velká a logická otázka – kdo to byl? Kdo jim zničil jejich pracně budovanou základnu?

     Vaška nejdřív napadlo, že to mohl udělat Kaštánek, ale hned ten nápad zavrhl. Viděl se s ním přece při bitvě – a tohle se muselo stát právě během ní! Že by snad… Ano, zdá se mi, že už vím, kdo to byl!

     Ještě než stačil otevřít ústa s tím velkým odhalením, předešel ho Jirka slovy: “To asi někdo z Mingů!”

     “Jak to mohl udělat někdo z Mingů,” vybuchl Vašek. “ti by se k tomuhle nikdy nesnížili! To nejspíš udělal někdo z nás, koho jsme na bojišti neviděli – třeba Karel nebo Zdeněk!”

     “S tím by se dalo souhlasit,” přikývl Milan.

    “Proč by to dělali?” zeptal se Jarda. “Kvůli tomu včerejšímu hádání na hřišti?”

     “No jasně. To by se tak mohlo stát,” přikyvovali ostatní.

     “Jenže já jsem viděl během bitvy na kopci Aleše,” prohlásil Olda.

     “Já taky,” řekl Milan, “ale jestli boudu zbořili Karel a Zdeněk, tak o tom jistě věděl i on.”

     “No jo, Milan do toho všeho jasně vidí!” ušklíbl se Olda. “Nezboural jsi to tady náhodou ty?”

     “Tak už toho nechte,” vložil se do nich Jarda, protože hrozilo, že se strhne rvačka. “Musíme nějak vyzvědět, kdo to udělal, a ne se vzájemně urážet! Já se teď zkusím připlížit k Mingům na základnu – třeba to vážně udělali oni!”

     “Šel bych s tebou,” nabídl se Milan.

     “Tak to já taky!”

     “To už je, Oldo, moc!”

     “Jen ho vem, ať se tu zase nehádá,” šeptl Vašek Jardovi do ucha - a ten přikývl.

     Všichni tři odběhli pryč.

     “My se zatím pokusíme najít Zdeňka a Karla, ne?” optal se Vašek.

     “Ale co,” protáhl se Petr, “pojďte si radši zatím kopnout fotbálek!”

     “Ba ne,” šeptl Jirka, “podívej, támhle se plouží zrovna Karel! Jde asi domů, rychle za ním!”

     Doběhli ho, právě když bral za kliku u vchodových dveří.

     “Pojď se na něco podívat,” řekl mu Vašek tvrdě. Když se Karel rozhlédl po zamračených tvářích, pokrčil rameny a nechal se odvést až k základně. Tam mu Vašek položil přímou otázku: “Zbořili jste to?”

     “Jé!” protáhl Karel obličej. “Kdo to asi…”

     “Jen se nedělej, že o tom nevíš, srabe,” zamračil se Jirka a přistoupil spolu s Vaškem až těsně k němu.

     Karlovy překvapené rysy se najednou začaly měnit. Vystřídal je úšklebek. Trochu poodstoupil a zvolna řekl: “No a co? Co z toho bylo, hrát si na indiány?”

     “Bylo a hodně!” vykřikl Vašek a rozehnal se po Karlovi. Ale najednou se zarazil. Co to dělá? Chumel rozčilených kluků, kteří do Karla po tomto signálu začali bušit, vnímal jako ve snu. Změnil se. Právě teď si uvědomil, jak rychle a jak moc se po přistěhování do Hořiček změnil… A rozhodně si nebyl jistý, jestli je to k lepšímu…

     Za těch pár chvilek, než ho kdosi zavolal domů, začal Karel skoro brečet. “Tohle vám přijde draho,” vyhrožoval, když utíkal pryč. Nechali ho být.

     Záhada byla vyřešena a ukončena. Tři kluci z party nemuseli na výzvědy k Mingům vůbec chodit. Jenom aby teď nepadli zbytečně do zajetí!

     Čas ubíhal, pomalu se začínalo stmívat. Trosky se jim uklízet nechtělo (tragédie byla ještě příliš čerstvá) a fotbálek už všechny omrzel. Chystali se odejít na večeři.

     Konečně se v dálce objevili Jarda s Milanem a Oldou. “Mingové to neudělali!” volali už zdaleka.

     “To víme taky!”

     “Kde jste byli tak dlouho?”

     “Od čeho je ta špína, Jardo?”

     “Co jste tam tak dlouho dělali?”

      Otázky jen pršely a nastal menší zmatek. Večeře byla zapomenuta.

      “My už musíme s Petrem domů,” řekl Olda nejistě.

      Ostatní se shlukli okolo Milana, který začal vyprávět.