Milan Šteindler: Namaluj si sám!

Český herec, divadelník a režisér, člen divadla Sklep k nám přišel na švestkový koláč, a zde je malý rozhovor.

Jak vzpomínáte na dětství?

Celkem dobře, musím říct. Já jsem měl hodné rodiče, kteří nepoužívali fyzické tresty. Jenom jsem trochu vytýkal tatínkovi, že se mnou nechtěl hrát fotbal. Když jsem dospěl, tak jsem zjistil, že už mě ten fotbal taky nebaví. Asi jsem se potatil.

Měl jste sourozence?

Můj bratr je o jedenáct let mladší. Byl jsem dlouho jedináček. Rodiče se mnou soucítili, že o sourozence moc stojím a vyšli mi vstříc. I v tom byli fajn.

Jaký jste s ním měl vztah?

Vztah máme dobrý, voláme si, občas jdeme na kafe, nebo na večeři. Dřív jsem cítil, že jsem ten starší bratr, který se má starat a pečovat, a měl jsem tendenci ho vychovávat. Později mi došlo, že když už mu je přes třicet, tak ho moc nevychovám.

Jak vzpomínáte na školu?

Na školu mám výborné vzpomínky. Začal jsem psát básně a různé texty. Potkal jsem tam Davida Vávru a když nám bylo 14 let, založili jsme divadlo Sklep. Pojmenovali jsme ho podle sklepa domu babičky Davida Vávry a hráli pro kamarády. Ovšem poté, co náš spolužák Pavel Auerbach načůral babičce do zavařovaček, tak nás babička ze svého sklepa vykázala, a my jsme museli začít hrát na veřejnosti. Dnes už má divadlo Sklep čtyřicáté druhé výročí. Všichni slavíme každých deset let společně kulaté narozeniny, protože většina z nás je stejný ročník. Společně s přáteli pořádáme oslavy v zámečku, kde je na každý den předepsané oblečení v jiné barvě a každý přispěje do programu. Letos máme zvláštní výročí. Jsme narozeni v roce 1957 a je nám tudíž padesát sedm. Před sedmadvaceti lety jsme poblíž zámečku zakopali láhev slivovice. Každé výročí jí hledáme, ale zatím se nám ji nepodařilo najít. A čím jsme starší, tím jsme zapomětlivější a hledání jde hůř.

Máte děti?

Mám syna Olivera (23) a dceru Johanku (16). Syna jsme kdysi dali na bojový sport Taekwondo. Ale on tam místo tréningu vyprávěl vtipy. Tak jsme mu dali vybrat a on si zvolil golf. Johanka to u něj viděla a teď je mistryní republiky. Oliver studuje v Číně a Johanka by taky ráda. Golf jsem zkoušel, ale čínštinu už asi nedoženu.

Mám nově rybářský lístek a proto mě zajímá, jestli také rád rybaříte?

Nerybařím, ale líbí se mi, jaký mají rybáři klid, a dřív se mi také moc líbilo, že si při tom popíjejí pivo. Také mám moc rád ryby, dřív jsem je i vařil. Na vánoce kapra i rybí polévku. Vlastně nedávno jsem dělal Platýse s kaparovou omáčkou. Mám kuchařskou zástěru, a na ní je napsáno, že „rád vařím s vínem a někdy ho dokonce dám i do jídla“. Já jsem dřív při vaření, rád pil. Ryba musí plavat. Vlastně jsem pil pořád, i při divadle. Ale špatně jsem si to rozložil, a celý svůj životní příděl jsem si vypil už v mládí. Takže teď preferuji kvalitu před kvantitou. Kdysi o divadle Sklep jeden kritik napsal, že jsme alkoholici, maskující svojí běžnou činnost divadlem.

Baví Vás víc divadlo nebo film?

Od divadla Sklep jsem se dostal k filmu, a tomu jsem se postupně věnoval víc a víc. Ovšem pak na mě přišlo takové těžké období, no a já jsem se vrátil k divadlu, do Sklepa. A ono mi to ohromně pomohlo. Ti přátelé a cynický humor, to byla taková terapie. Také jsem hrál v Karlínském divadle, v muzikálu Vražda za oponou. Hrál jsem arogantního divadelního kritika-vraha. Teď už to můžu prozradit, protože se to už nehraje. - A teď bych si dal ještě ten švestkový koláč.

Chodíte někdy na koncert či do divadla?

Mám málo času, a často mám večer sám divadlo, ale občas jdu jinam do divadla rád. Dřív jsme dokonce chodívali s Davidem Vávrou jako pár. Jeden si mohl dát skleničku a druhý řídil. Většinou si on dal skleničku, a já řídil.

Jakou rád posloucháte hudbu?

Večer si pouštím hlavně jazz. Jako fanouška Beatles mě příjemně překvapil Paul McCartney. Vloni nahrál skvělé jazzové album „Kisses on the bottom“. Moje kolegyně Berenika Kohoutová, která se mnou hrála v seriálu, natočila skvělé jazzové album „Berenika meets jazz“. Sice mi ho věnovala, ale já jsem si stejně ještě jedno koupil. Abych tu dobrou muziku podpořil.

Měli vás spolužáci ve škole rádi, když jste byl dítě?

Spolužáci mě měli v celku rádi, byl jsem, jak se tehdy říkávalo "v kolektivu oblíben". Třídní o mě říkala, že jsem "Třídní šašek". Tím mi vlastně napověděla, čím se budu v budoucnu živit.

Máte v plánu nějaký nový projekt?

Pro televizi režíruju seriál Kancl, podle britského vzoru. Když mi to producent David Ziegelbauer nabídl, řekl jsem mu, že to je nesmysl, že to nejde. A on na to zajásal: "To jste náš člověk!". Hlavní roli hraje Václav Kopta a je to seriál s takovým trapným humorem. Pak jsem tomu producentovi řekl, že jako dítě jsem nenáviděl pohádky. Tak mi nabídl režii pohádky. Bude se točit příští rok, a je to taková velká komediální pohádka s rytířskými souboji. Měla by být uvedena na vánoce příštího roku.

Co jste rád četl v dětství?

Co jsem rád četl v dětství? Třeba Karla Maye, Vinetoua a dobrodružné příběhy Otakara Batličky. A v pubertě byl můj nejoblíbenější román od J.D. Salingera „Kdo chytá v žitě“. Také jsem v knihovně tajně nahlížel do vědecké publikace „Dějiny sexuality“.

Máte rád jídlo?

Jídlo? Až moc. Z klasiky kuře s nádivkou. Z italské kuchyně – těstoviny na jakýkoliv způsob. Ale důležitá je italská slanina „pancetta“. Bez ní to není ono. Ale mám rád i asijská jídla, suši. Nedávno jsem si dal třeba Máslovou rybu s omáčkou Teriyaky. Božské! Také jsem kdysi zkoušel být vegetarián. Vydržel jsem to rok, pak přede mě postavili Tatarský biftek, a bylo po vegetariánství.

Máme rádi pořad Clever. Máte k vědě opravdu vztah, nebo to byla pro Vás jen práce?

Už v dětství jsem se vědě věnoval. Z čistě z vědeckého hlediska mě zajímali hlavně výbušniny. Ještě dnes bych uměl udělat skákací výbušný klíč. Vyhodil se do vzduchu, a při dopadu udělal ránu, jak z flinty, a zase vyskočil. Pořad Clever mě moc bavil, jen některé vědecké výrazy jsem se musel učit nazpaměť. Byla tam skvělá společnost, režisér Michal Čech je kamarád. Nejvíc jsme se těšili, až něco vyhodíme do povětří. Hlavně mikrovlnku, či káď s vodou. (Bratr připomíná: nebo komín). No a pak jsme šli všichni na pivo. Čistě z vědeckých důvodů.

Bál jste se někdy při pokusech?

Při pokusech jsem se nebál. Mým cílem bylo zemřít jako hrdina.

Co by jste udělal, kdyby jste se dostal do politiky?

Už jsem chtěl jít do voleb s heslem: „Zvolte mě a já to nevezmu!“. Ale v žádné straně jsem se s tím nechytl. No, a neudělal bych nic právě proto, že bych to nevzal. A politikům bych doporučil, aby měli na paměti to, co praktikovali už i staří egyptští faraóni: festivaly, kde je pivo pro lid zdarma.

Jaké máte zájmy?

Nejsem zrovna sportovní tip. Moje nejoblíbenější činnost je ležet na gauči, a koukat na filmy, nebo i některé seriály. Teorie velkého třesku, Jmenuji se Earl. Jsem takový nadšenec, že jeden čas jsem měl sedm televizí, pět gaučů a jedno křeslo. Teď mám v bytě tři televize, tři gauče a jedno křeslo. Někdo se mě ptal, proč nejdu třeba do lesa. Řekl jsem, že velmi rád, když tam bude gauč a televize. Taky fotografuji. Vloni jsem měl výstavu. Na té výstavě byla také fotografie pořízená z gauče. Protože inspirace je všude kolem nás.

Na jakou vzpomínku z dětství nejraději vzpomínáte?

Když mi bylo dvanáct, poprvé jsem se dostal do Dánska. Jeli jsme tam vlakem. Na německém břehu vjel vlak na loď a na druhé straně vyjel v Dánsku. Tam jsem uslyšel v nádražním v rozhlasu poprvé dánštinu. Strašně mě to rozesmálo. Znělo to jako: „budguahudrstlnadruehatsfrhl!“. Vůbec jsem nechápal, jak se touhle řečí můžou lidi dorozumět. Ale měli tam hamburger s hranolkama. U nás totiž v té době nic podobného nebylo. To jsem poprvé ochutnal tam, a tím jsem pochopil výhody kapitalismu!

Měl jste nějakou hračku, kterou jste obzvlášť měl rád?

Oblíbená hračka, která mi vydržela nejdéle, byl plyšový medvěd Vašek. Všude jsem ho vláčel, spal se mnou v posteli, až byl zcela vypelichaný a neměl jedno oko. Mojí mámě se mě zželelo, takže mu pořídila novou srst i nové oči. Měl jsem ho asi do patnácti let. Pak odešel někam do světa. Asi jel do Dánska na hamburgera.

Tušil jste, že se budete někdy zabývat uměním?

Na základní škole jsme se spolužáky založili časopis „Držky“. Byl ručně psaný a malovaný a dávali jsme ho na nástěnku. Ovšem pak ho zakázali. „Držky“ byli na komunistické školství moc svobodomyslné. Bylo nás tam pár, kteří rádi malovali, v čemž nás podporoval pan učitel Šrámek. Ve čtrnácti jsme se cítili, jako velcí intelektuálové, malovali jsme a filozofovali jsme o životě. Já maloval hlavně olejovými pastely. Volali jsme různým malířům, a pak je šli navštívit. Jan Zrzavý nás ani nepustil dál a na otázku, zda by nám aspoň nenakreslil obrázek, zahulákal: "Namaluj si to sám!" A zabouchl nám dveře před nosem. Zato Adolf Born si s námi povídal, a namaloval nám i obrázky. Tehdy mu vyšla knížka obrázků s názvem „Bornografie“. Jeden kamarád mu řekl, že kdyby se ta jeho kniha jmenovala od „P“, že by si jí koupil.

Měla tahle doba na Vás nějaký vliv?

Bezpochyby. Moje máma zcela nezávisle na mě, a tajně, Adolfu Bornovi také zavolala, a ukázala mu moje obrázky. Chtěla vědět, jestli mám talent. Na jeho doporučení mi pak rodiče dovolili jít na výtvarnou školu. Tak jsem se dostal na střední výtvarnou školu na Hollarově náměstí, tzv. Hollarku. Tam se vyučovala i fotografie. No a od té byl u jen kousek k filmu. Chtěl jsem na FAMU, ale hrozilo, že budu muset na jít na dva roky na vojnu.

Myslíte, že by měli kluci zase povinně chodit na vojnu?

Ne. Armáda by měla být z dobrovolných profesionálů. Ať bojuje ten, kdo bojovat chce. Já jsem se vojně vyhýbal. Abych na ní nemusel, nechal jsem se zavřít do blázince. Po dvou měsících jsem dostal propustku, a vyšel jsem si do naší hospody U Bonaparta v Nerudově ulici. Tam jsem si dal trochu víc piv, a když jsem z hospody vyšel, lehl si na zem a svoji svobodu jsem dával najevo tím, že jsem se kutálel "Nerudovkou" až dolů ke „Kocourovi“. Zastavil jsem se až u dvou párů služebních polobotek. Příslušníci (veřejné bezpečnosti) po mě chtěli občanský průkaz. Ten jsem neměl, místo něj jsem jim podal víkendovou propustku z blázince. Přečetli si ji a vrátil mi ji se slovy: "Pokračujte soudruhu!". A tak jsem dál válel sudy až dolů k „Rubínu“...

...Máte ještě kousek toho koláče?

Foto – zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/