Věrní přátelé - 12. část

Začínají se formovat jednotlivé party a mezi nimi různé přátelské a nepřátelské vztahy. K tomu patří hádky, které jsou předzvěstí rvaček.

     2. První hádky

     Kolik okouzlení našly naše oči na filmovém plátně při promítání filmů o Vinnetouovi! A kolik napětí přinášely předtím i potom knížky Karla Maye malým i velkým čtenářům! Kdo netoužil aspoň chvilku prožívat ta úžasná dobrodružství ve skalách a na prériích!

     Tohle všechno podnítilo kluky ze starých Hořiček k tomu, aby se jejich parta změnila na kmen Mingů. Začali podnikat “velké výboje” proti území nových domů. Který kluk tam bydlel, ten byl vetřelec a nepřítel!

     Proto jednoho dne došlo mezi chlapci ze sídliště k docela vážnému rozhovoru. Všechno to začal Jarda, když se jich na hřišti zeptal: “Nezaložíme si proti těm Mingům taky něco jako kmen?”

     “Jasně! Jsou už moc drzí. Přece se od nich nenecháme furt jen mlátit a mučit!” odpověděl Petr. Všichni s ním souhlasili, a tak jednoduše byl založen kmen Delawarů. I “Poslední Mohykán” byla skvělá kniha…

     Tehdy se také ozval Milan, který byl náhodou mezi nimi: “A co si takhle stlouknout nějakou menší boudu jako kmenovou základnu? Mingové to mají taky tak!”

     To byla od mlčenlivého Milana překvapivá slova, a tak byli kluci trochu zaražení. Což o to, nějaká klubovna by se hodila, tam se dá podnikat spousta zajímavých věcí. Dokázali by si jí ale sami postavit?

     Karel a Zdeněk se ošívali: “Třeba by nám někdo nějakou starou kůlnu půjčil a nemuseli bysme se dřít!”

     “Zrovna znám jednoho starýho dědu, kterej má kůlnu,” řekl Aleš. “Půjdeme k němu a uvidíme.”

     “Pochybuju, že by nám ji jen tak dal,” pokrčil Milan rameny.

     “Za zeptání nic nedáme,” mávl rukou Karel, “půjdu se s Alešem a Zdeňkem na to optat.”

     Když odešli, rozproudil se mezi ostatními hovor.Samozřejmě, že se všechno točilo kolem toho, zda bude kůlna jejich, či nebude.

     Za chvíli vykřikl Pavel: “Už jdou!”

     Jejich kyselé obličeje už z dálky napovídaly, že příliš dobře nepořídili. Nikdo nebyl proto překvapený, když Zdeněk stručně sdělil: “Nedá. Má prej v kůlně nějaký nářadí či co – a zkrátka to nejde.”

     “No a co. Když nejde, tak nejde,” prohlásil Vašek. “Základnu si uděláme sami, a bude to. Jdeme na to, ne?”

     Rozdělili si úkoly a dali se do práce. Kusy prken a lepenky byly vidět v novém sídlišti na každém kroku. V jedné staré haldě zeminy, zarostlé vysokou trávou a zaručující tak báječný úkryt, začali hloubit základy.

     Trojice Aleše, Zdeňka a Karla se do práce příliš nehrnula. Stejně šli vyjednávat s dědou jen proto, že se jim nápad ze stavěním základny nelíbil. Nikdo by neřekl, že Aleš a Karel jsou z nových kluků na sídlišti nejsilnější…

     Ostatní si jich ale nevšímali a věnovali pozornost materiálu pro základnu. Byla to přece nádhera, že jejich kmen bude mít “wigwam”! Pracovali s nadšením, a tak stloukli boudu v několika dnech.

     Ti tři nevěřili, že se to povede. Teď se mračili a začali se o všem s ostatními hádat. Několikrát už to začalo vypadat na rvačku. A pak se z nechuti stalo přímo nepřátelství.

     Tenkrát pozdě odpoledne seděli Vašek s Oldou ve “wigwamu”, vycpávali škvíry mezi prkny suchou trávou a klábosili.

     “Nějak se mi Aleš a ti dva přestávají líbit,” prohodil v hovoru Vašek. “Pořád se jenom o všem dohadují a vyhrožují.”

     “Už ses taky nakazil od Milana?” vyletěl Olda. “Náhodou jsou dobrý – pomohli mi, když mě nedávno honili Mingové! Nechtějí si holt hrát pořád jako malý dětičky v boudě, to je to!”

     “To je tedy záhada,” pomyslel si Vašek. “Oldy se zastali, ale právě včera jsem viděl, jak se vytahovali na kluka, co mohl chodit tak do třetí třídy – a Olda byl vlastně taky u toho! Takhle že si představují zábavu? Ne, to není snad ani pravda. Představoval jsem si, že budou všichni aspoň trochu takoví, jako je Mirek, a oni zatím umí jen do nekonečna mluvit o ničem a hádat se. Ach jo…”

     Olda si Vaškův povzdech vyložil jako souhlas a přátelsky do něho strčil: “Pojď si zahrát fotbal!” Vašek jen mávl rukou a přikývl.

     Oba vylezli z boudy a vydali se ke hřišti, na kterém bylo vidět postavy pobíhajících kamarádů. Ale místo kopané se stali svědky další hádky.

     “Už je toho snad dost, Zdeňku! Fauloval jsi mě úmyslně!” křičel Milan a třel si nakopnuté koleno.

     “No jistě! Nechceš si radši jít hrát s holkama školku?” utrhl se na něho Zdeněk. “Fotbalu nerozumíš, tak drž hubu!”

     “Já přece neříkám, že mu rozumím,” řekl Milan zaraženě, otočil se a kulhal na okraj hřiště. “Teď nemůžu na chvíli hrát…”

     “Nemusíš hrát vůbec, ty simulante – a příště si můžeš zůstat doma!” vykřikl za ním Zdeněk.

     Tohle už Vaška pobouřilo: “Jsi tu pán, že tady rozkazuješ? Kopeš do lidí, a ještě je pak urážíš! Jdi si domů sám, když se ti tu Milan nelíbí!”

     Zdeněk se na něho ostře podíval, ale na Vaškova přímá slova nedokázal najít odpověď. Zamračil se.

     “Tebe zmlátím, kdy budu chtít, ale nestojíš mi za to – ještě bys běžel domů s brekem žalovat! S takovejma se nehodlám vůbec bavit. Pojďte, kluci!”

     Šel pryč a jako na povel se k němu připojili i Aleš s Karlem.

     “Neblázněte!” vykřikl za nimi Olda.

     “Jen je nech, aspoň je od nich pokoj,” přerušil ho Vašek.

     Olda se k němu prudce otočil. Jeho pohled nevěstil nic dobrého…