Zkušenosti vedoucích I

Začínáme s prvním seriálem na pokračování, v kterém vám budeme přinášet nejrůznější zkušenosti různých vedoucích zakomponované do nejrůznějších příběhů. Půjde o zkušenosti jak kladné, z kterých si můžete vzít příklad, tak záporné, které vám poradí, čeho se vyvarovat.

     Rubrika je pojata tak, že v ní zachováme anonymitu všech vystupujících osob. Protože některé příběhy mohou být takového charakteru, že i při zachování anonymity postav, by někdo mohl poznat, o koho jde, podle jména autora, nebudeme, pokud o to nebudeme výslovně požádáni, uvádět jméno toho, kdo nám příběh poslal. Příběhy by měly být návodem, jak dobře vyřešit zdánlivě komplikovanou situaci a nebo i to, čeho se vyvarovat v situacích, kdy člověka něco nenapadlo, co ho napadnout mělo. Chybami se člověk učí, proč by se tedy musel učit jenom ze svých chyb, když se může poučit i z chyb druhých. Buďme k sobě solidární.
     Dnes jsem seriál stručně představil a přidám ještě dvě historky. Jednu jako odstrašující příklad a jednu jako návod jak je možno vyřešit svízelnou situaci. První, ten špatný příklad, se odehrál před nějakými více než deseti lety, ještě za dob hluboké totality. Tehdy v Srbsku na nádraží čekalo na vlak několik pionýrských oddílů. Vzájemně se ani neznaly, prostě to byla náhoda, že se tu sešly. Bylo hezky, byla sobota, tak si udělaly výlet.
     Oddíly tu byly s rezervou, protože vlak měl jet asi tak za 20 až 30 minut. Děti se tedy různě bavily, některé vhodněji, některé méně. Dva kluci zela nevhodně, neboť si hráli v kolejích. Jejich vedoucí tomu nevěnoval pozornost. Asi si říkal, že vlak přece jede až za dlouho. Jenže zapomněl, že je na rychlíkové trati a za malý okamžik se v zatáčce objevil rychlík. Tím, že je trať do zatáčky, to bylo ještě nebezpečnější, protože strojvůdce viděl kluky až na poslední chvíli. Vedoucímu, který historku dodal (kluci nebyli z jeho oddílu), připadalo, že vlak ani nebrzdil. Shodli jsme se na tom, že určitě brzdil a ne málo. Ale určitě nebrzdil se záměrem vlak zastavit před kluky, protože to by bylo nemožné a tak patrně bral ohled i na své cestující. Klukům mohl přidat jenom pár vteřin na to, aby stačili vylézt. Víc pro ně udělat nemohl.
     Hned, když se vlak objevil v zatáčce a strojvůdce kluky spatřil, tak na ně lehce zatroubil. Lehce proto, aby se nelekli. To se mu povedlo a kluci poměrně svižně opouštěli koleje. Měli to komplikované tím, že koleje jsou asi půl metru zapuštěné pod úroveň nástupiště, což bývá na většině rychlíkových tratí. Přihlížejícím se samozřejmě zdálo, že kluci vylézají neskutečně pomalu a vlak jede hrozně rychle. Relativní pravda to byla. Nebudu dlouho napínat, kluci to stihli, ale od smrti je dělily asi tak dva metry. Co v tu chvíli prožíval jejich vedoucí, nevíme, protože příhoda je od jiného vedoucícho, který neměl s tímto oddílem nic společného. Přesto při té podívané dobrý pocit neměl.
     Tento případ bychom asi ohodnotili jako velkou nedbalost vedoucího, protože by neměl děti nechat hrát v kolejích nikdy a už vůbec ne na rychlíkové trati, obzvláště pak v nádraží, které je za zatáčkou. I když někdy někteří vedoucí si to občas přes koleje zkrátí, nikdy to nedělají v takto nepřehledných místech a hlavně ne na rychlíkové trati. Tam je to opravdu hazard!
     Druhá příhoda bude optimističtější. Je z jednoho zimního tábora. No zimního - konal se o jarních prázdninách, ale jaro ještě nebylo. Vedoucí byl s oddílem venku, kde si děti stavěly sněhové stavby, část dětí sáňkovala a asi dva kluci lyžovali s kopce. Jeden z kluků něco udělal svému mladšímu bráchovi. Zastal se ho jiný kluk, který tohoto kluka, kterému se na táboře říkalo Vzteklina, uzemnil a povalil ho do sněhu. Ten začal trucovat. Brečel vzteky a když ostatní začali odcházet, nemínil odejít. Vedoucí ale ještě neměl záměr jít úplně pryč a tak si řekl, že ho nechá, až ho to přestane bavit. Popošli totiž asi o sto metrů dál a tam si připravili hru Eskymácká honička, kterou potom hráli. Vedoucí samozřejmě Vzteklinu nenápadně sledoval, co dělá, ale jinak si ho vůbec nevšímal. Kluci hráli Eskymáckou honičku a Vzteklina ležel na sněhu o sto metrů dál a trucoval. Když viděl, že si ho nikdo nevšímá, tak vstal a šel k ostatním. Zeptal se vedoucího, jestli se může zapojit do hry. Ten mu to dovolil a tak hrál Vzteklina s ostatními. Problém byl vyřešen. Řešení poměrně elegantní, protože nutit Vzteklinu násilím, aby šel s nima, by asi moc efektní nebylo. Takhle se vlastně vše vyřešilo samo.
     Máte-li i vy historku, kterou by jste chtěli přispět, napište nám ji buď v textovém souboru tvaru RTF a nebo, bude-li kratší, tak i emailem na adresu ekamarad@seznam.cz . Proč kratší? Protože zpravidla pošta, která dojde emailem má rozhozenou diakritiku a tu je nutno při zpracování upravovat. Když budete psát bez diaktiriky, tak nám to taky nepomůže, protože mi samozřejmě náš magazín píšeme s diakritikou, takže ji musíme doplnit.
     Diskutovat můžete i přímo k těmto dvěma historkám. Napište, jaký na to máte názor vy. Stalo se vám či jste viděli taky něco podobného?