Věrní přátelé - 6. část

Kluci dobývají kůlnu. Chytnou Mirka s Vaškem nebo se jim někudy podaří utéct?

     6. Útěk

     Pomalu se začínalo stmívat. Hra na dobývání nepřítele, která se všem napřed zdála tak báječná, přestávala kluky pomalu bavit.

     “Jak tady dlouho budeme ještě dřepět!” skřípal zuby Ondra.

     “Už asi půjdu domů,” protáhl se Kaštánek. Ondra po něm blýskl očima a chtěl něco odseknout, když tu vykřikl Ota: “Mám nápad!”

     “Strašák má nápad,” ušklíbl se Karel, “tak povídej!”

     “Neříkej mi strašák, jó? Hele, kluci – kdybysme si vzali na pomoc támhletu kládu – tu snad uneseme – třeba by se nám mohlo povést dostat se dovnitř!”

     Ondra se s ostatními zadíval na dlouhý otesaný kmen, který byl opřený o jednu zeď pevnůstky, a pokrčil rameny. “Můžeme to zkusit,” řekl potom.

     “Není to zbytečný, rozbíjet ty dveře?” ozvalo se od Kaštánka.

     “Já už ti snad jednu natáhnu!” rozehnal se Karel.

     “Nechte toho,” postavil se mezi ně Ondra, “a pojďte na tu kládu! A ty,” obrátil se na Kaštánka, “si dej příště pozor na jazyk!”

     Většina kluků odběhla k pevnůstce a začala táhnout trám směrem ke vratům u kůlny. To šlo ještě poměrně lehce, ale – uzvednou ho vůbec? Žádná legrace to tedy nebyla, ale nakonec se jim to podařilo.

     “A teď se rozeběhnem,” zakřičel Ondra, “ráz, dva, tři - - -!”

     Buch… A znova – buch – buch – vrata zaskřípala a trochu se pohnula. Nové a nové nárazy je zvolna otvírají.

     Ještě tři rány – a přístup do kůlny je volný. Dveře sice trochu ještě drží napůl utržená závora, ale vzniklou škvírou se dá už prolézt. Kamil to také udělal a zevnitř odstrčil polorozbitou závoru úplně.

     Parta zajásala a vhrnula se dovnitř, snad kromě Kaštánka, kterého to zřejmě ani trochu nevyvedlo z obvyklé míry, a tak klidně kráčel za ostatními.

     Dole v kůlně samozřejmě nikdo není. Jak se ale dostat na půdu, když ti vykukové předvídavě vytáhli žebřík k sobě nahoru? Kousek je ho ale v otvoru vidět…

     Zatímco ostatní dělají úmyslně co největší rámus, tři kluci se zahnutými klacky v rukou se opatrně natahují, a v ten okamžik, kdy se zachytávají dva z nich za příčku žebříku, trhnou vší silou zpátky. Žebřík se s hlomozem převrací a padá dolů.

     Za vítězného pokřiku je rychle přistaven a první po něm vystupuje opatrně Ondra.

     Kryje si hlavu, ale nikdo na něho neútočí! Co je to?

     Všichni se hrnou za Ondrou a prozkoumávají půdičku, ale všude je prázdno, jako by tam nikdy nikdo nebyl…

     Všichni žasnou. Ondra otevírá vikýř.

     Vyhlédl ven a najednou se plácl do čela: “Jsme my to ale tupci! Proč někdo nezůstal venku hlídat? Tak jen se račte podívat, kudy nám utekli…”

     Zatím už dost daleko odtud poklusávali Mirek s Vaškem mezi stromy a vesele se bavili se na Ondrův účet.

     Nebylo až zas tak moc těžké, když celá hlučící parta vnikla do kůlny, vylézt opatrně z vikýře na střechu, s troškou odvahy se vyšvihnout na jeden ze stromů, tiše slézt a nenápadně se ztratit… Co bylo dost nebezpečné pro dobyvatele kůlny, kteří se báli rozviklaných tašek, nebylo už tak obtížné pro obránce, kteří se mohli poměrně dobře odrazit od pevného okraje vikýře…

     Ale kluci se přece jen spletli, když mysleli, že je nikdo neviděl.

     Poslední Kaštánek namátkou zvedl svůj pohled nahoru na střechu.

     Viděl úplně všechno, ale kupodivu nijak nereagoval.

     Když se oba kamarádi ztratili v houští, odešel mlčky za ostatními do kůlny.