Šváb v pokoji a netopýr ve třídě? To už mě nerozhází!

Když jsem byla malá, vyprávěla mi babička, jak žili rok v Indii. Pokaždé, když večer přišli domů, na schodech seděl šváb. Počkal, až rozsvítí, a pak se pomalu odplížil do své díry ve stěně. Byl to jediný vítací šváb, ti ostatní se ztratili dřív, než je člověk zahlédl.

      Byla jsem ráda, že to bylo v Indii, a ne tady u nás. "Šváb! No fuj," říkala jsem si. Do doby, než jsem se rozhodla vyjet díky neziskovce AFS na léto do Kostariky.

     Bydlela jsem v normální rodině, která se rozhodla mít doma na pár týdnů někoho "zvenku." Lidé tam jsou úžasní a latinsko-americké "maňana" platí od dopravy až po školu. Stejně jako čas neřeší ani faunu a floru v domě. Mravenci v kuchyni mě zarazili jen do chvíle, než začalo pršet. V tu chvíli se udála jediná rychlá věc za celý můj pobyt, po domě se rozmístilo několik kýblů a lavorů. Netrvalo to dlouho a byly plné vody. Po dešti jsme s nimi zalili zahrádku a bylo. "Přece tu střechu nebudeme opravovat, ona tolik neproprší," dozvěděla jsem se po dotazu, jestli se s tím bude něco dělat. Za pár dní jsem to přestala řešit a když začalo pršet - pravidelně denně kolem jedné odpoledne - a nikdo nebyl doma, rozmístila jsem kýble pod díry ve střeše sama.

      Dalším překvapením bylo seznámení se se švábem, který se zabydlel na podrážce mé boty. Ráno jsem odcházela do školy, vyndám boty ze skříně, položím na zem. Jedna se překlopila. "Aha, zůstalo tam bláto z víkendu," říkám si a otáčím jí podrážkou vzhůru. "¿ Que es esto? - Co je to?" křičím, spíš leknutím, než čím jiným. Do pokoje přichází sestra a směje se: "Solamente una cucaracha - to je jen šváb." A jde mým údivem pobavit ostatní členy rodiny. Odcházím do školy a tam ostatní nekostarické studenty bavím touto příhodou. Zjišťuji, že nejsem jediná, kdo potkal švába doma, prý je to, jako když nám vletí do bytu moucha - stane se. Američan Philip na mě navázal tím, že tu prý nemají netopýry. "Vůbec?" ujišťuje se Chiara z Itálie. "Mě se jednou jeden zamotal do vlasů, u nás v ZOO..." vysvětluje.

      "Ne, vůbec," dušuje se Philip. To už přichází naše učitelka španělštiny a potvrzuje, že netopýra tu volně ještě opravdu neviděla.

      Po obědě jsme se přesunuli do jiné učebny, která občas funguje i jako divadelní sál. Hned jsme naskákali na pódium a začali zkoumat kulisy. "Ááá, un murciealago - netopýr," zakřičela zpoza opony Chiara. Zdálo se mi to nemožné... Hned jsme se k ní všichni nahrnuli. Opravdu tam jeden byl. Visel si na oponě a asi se nás bál víc, než Chiara jeho.

     Když jsme další víkend jeli s rodinou na výlet podívat se na "iguanas," tedy leguány, byla jsem ráda, že je po dešti, tedy chladněji, než obvykle. V horku totiž není radno přibližovat se k nim moc blízko...

      To je jen pár z mnoha nezapomenutelných zážitků, které mi zpestřily nádherných šest týdnů v krásné zemi. Před objevením AFS by mě ani nenapadlo, že můj první mimoevropský cíl bude právě malá Kostarika, a že mi ještě dva měsíce po návratu bude chybět typická rodinná snídaně "gallo pinto" - tedy rýže s černými fazolemi, když dřív jsem se na fazole nemohla ani podívat.

Pura vida, Costa Rica!

 Míša