Věrní přátelé - 5. část

Dramatická honička pokračuje. Mirek z Vaškem umějí běhat rychle a tak mají náskok. Jenže Mirek si narazil koleno. Dožene je Ondrova parta?

     DÍL I. – První tři…

     Povídka 1. : PROTI ONDROVI

     5. Obklíčení

     Všichni zůstali úlekem jako přibití, když se na ně z křoví vyřítila zamazaná postava. Než se vzpamatovali, získali už Mirek s Vaškem pěkný náskok.

     “Tak co tu stojíte? Za nimi!” zakřičel Ondra a sám se hned dlouhými skoky pustil za uprchlíky. V lese panovalo přítmí, ale Ondra přesto najisto počítal, že oba brzy doběhnou.

     Z Mirka a Vaška se však vyklubali trénovaní borci, díky svým hrám a soutěžím měli výbornou kondici. Běželi jak o život, a tak se před jejich zraky brzy objevila pevnůstka.

     Tady Mirek ale zakopl a narazil si tak koleno, že mohl příštích několik minut sotva kulhat. To ale stačí krásně na to, aby je parta dohonila! Co teď?

     “Mirku, pojď, schováme se támhle!” Vašek udýchaně ukázal na starou kůlnu, obklopenou stromy, kterou si tady před časem postavila archeologická skupina. Snad by se tam mohli zatím Ondrovi ztratit z očí…

     Oba se k ní okamžitě vyřítili. Mirek přitom skákal po jedné noze.

     Kůlna naštěstí nebyla pod zámkem. S velikým úsilím za sebou vevnitř zastrčili ohromnou dřevěnou závoru.

     Však také byl nejvyšší čas. Podle křiku nebylo obtížné poznat, že kluci z Ondrovy party jsou už tady a prohledávají pevnůstku.

     “Vylezeme si radši na půdu, pojď!” šeptl Vašek a lopotil se s žebříkem, který vyštrachal kdesi v tmavém koutě.

     “Na co stavěli i půdu?” divil se Mirek. “Že by na nálezy?”

     “Tak pojď rychle,” pobídl ho Vašek a sám už šplhal po žebříku.

     “Je tady i vikýř!” ozvalo se zpod střechy.

     “Ticho!” sykl Mirek a kulhal nahoru.

     Vašek už pootevřeným vikýřem pozoroval kluky, kteří přibíhali ke kůlně.

     “Neotvírej ho tolik,” šeptal Mirek, “třeba si budou myslet, že je kůlna zamknutá a že jsme běželi dál…”

     Jeho naděje se zhroutila ve chvíli, kdy Ondra zvedl kapesník, který ležel u dveří a vítězně vykřikl: “Tady jsou!”

     “To je můj kapesník, teď jsme namydlení,” řekl Vašek zdrceně a obrátil se k Mirkovi. “Co…?”

     Ozval se hrozný lomoz. Jak Vašek pustil vikýř, ten s rámusem zaklapl a uvolnil několik kusů dehtového papíru, které spadly dolů.

     “Teď jsi tomu nasadil korunu!” rozzlobil se Mirek.

     “Vzdejte se!” vykřikl dole Karel.

     “Až naprší a uschne!” odpověděl mu Vašek, který se objevil v otvoru vikýře. Už bylo zbytečné se schovávat.

     Jako odpověď se ozval hurónský řev. Sprška drnů (a sem tam i nějaký kámen) zabušila na střechu.

     Zevnitř dobře slyšeli Ondrův hlas: “Za chvíli vás máme, to si pište! My se na vás dostaneme!”

     Ozvaly se rány na dveře, ale ty byly závorou dobře zajištěny. Tři kluci vylezli na stromy kolem boudy a chtěli z nich skočit na střechu. Rozšklebené zbytky dehtových papírů je ale odradily. Mohli by se propadnout dovnitř a třeba se i zabít… Jak se ale do té boudy dostat?

     Opačnou otázku si kladli Mirek s Vaškem. Musejí se dostat ven – samozřejmě tak, aby je Ondra nechytil.

     “My máme teda pech ,” zasmušile řekl Vašek.

     “Růžově to fakt nevypadá,” vzdychl Mirek. “A zrovna je sobota, takže zítra není škola. Jinak by museli za chvíli domů. Co říkáš?”

     “Myslím, že už jsem na něco přišel,” šeptal Vašek radostně a chvilku cosi polohlasem Mirkovi vysvětloval.

     Potom seběhl dolů a co nejtišeji pootočil závorou u dveří.