Pedagogika a psychologie VIII

V dnešním pokračování psychologických rad a porad se budeme věnovat vývoji psychiky.

     Vývoj psychiky

    Vývoj psychiky probíhá podle vnitřních zákonů systému, zároveň je však ovlivňován vzájemným působením s prostředím. Vývoj psychiky podléhá změnám.

     3 základní aspekty:

     1. fylogeneze (vývoj živočišných druhů)
     2. ontogeneze (vývoj jedince)
     3. vývoj psychiky v historickém vývoji spolecnosti (odlišné názory, hodnotová orientace v různých historických obdobích, působení historických událostí na psychiku lidí).

     Vývoj psychiky závisí na vývoji organismu jako celku, nejen po stránce biologické, ale i psychologické. Tedy nejen po stránce anatomicko – fyziologické, ale i jeho psychiky.

     Vývoj psychiky je v závislosti na adaptaci na podmínky životního prostredí. Tj. interakce vnitřních vloh a vnějších vlivů, přičemž se uplatňuje dědičný přenos vlastností. Toto platí pro všechny aspekty vývoje.

     Byly vypracovány různé teorie vývoje:

     1. na ontogenetické úrovni – jako charakterizován jako proces učení (empirismus), kdy je zaznamenán kvantitativní přírustek v podobě kvalitativní změny probíhající v určitých fázích které spirálovitě vedou k vývojově vyšším formám. Je zde interakce vrozených vloh vlivu prostředí, které rozvíjejí tyto vlohy k daným limitům.

     2. vnitřní naprogramování (evolucionismus) a vnější podmínky, které umožňují jen větší či menší rozvinutí vnitřních vývojových dispozic.

     V různých historických obdobích vývoje psychologie byl různý přístup a důraz na jednotlivé aspekty vývoje jedince. Tj. zda má rozhodující vliv dědičnosti (nativismus) nebo prostředí (environmentalismus) na vývoj jedince.

     V padesátých letech převládaly teorie, kdy v dětství převažuje dědičná složka osobnosti a v dospělosti vliv prostředí. Převládaly teorie vyzdvihující historicko-společenský aspekt, kde hlavní roli hrají sociální zkušenosti. V marxistické psychologii je kladen důraz na dialektickou povahu vývoje, jeho interakce vrozených vloh a učení s rozhodující úcastí sociokulturního prostředí.

     V současnosti se přiklání většina odborníků k vlivu dědičnosti s podstatným důrazem vývojové fáze v dětství a sociální vliv okolí v mladistvém věku.

     Předškolní věk

     do konce 6. roku věku (druhé dětství).

     Je patrná dětskost dítěte, které má své svérázné pojetí světa, dále dětský egocentrismus, spontaneita a jeho fyzický jasně dětský zjev.

     V zájmové činnosti dominuje hra, která dostává nové formy (hra na někoho, na něco), která umožňuje dítěti pronikat do světa dospělých, chápat sociální role a činnosti a ve skupinových hrách obsah sociálních vztahů a osvojovat si pravidla chování.

     Uplatňuje se především zákon učení se napodobováním. U člověka představuje historicky i ontogeneticky nejstarší formu sociálního učení. Ve společnostech či etnických skupinách na nízkém kulturním vývojovém stupni je napodobování hlavní a někdy i jediným způsobem učení a přijímání zkušenosti. Dítě se napodobením učí řeči, mimice, gestikulaci, zdrženlivému či živelnému projevu citu, přijímá sympatie nebo antipatie, napodobením přijímá i způsob života, způsob chování k ostatním lidem. Jednotlivec napodobuje lidi či skupiny ze svého blízkého okolí např. u dětí hra "na školu", hra "na maminku" atd. Napodobování je pro díte nejjednodušším východiskem v situaci, která je pro člověka nová a on si s ní neví rady.

     Dítě je v tomto období velmi hravé, pohyblivé, čilé a má silnou potřebu pohybu. Je velmi sdílné, sugestibilní, s živou představivostí se sklonem k napodobování dospělých.

     Jako zájmovou činnost volíme námětové, úkolové hry napodobující činnosti a role dospělých, později skupinové hry s pravidly (na honěnou, na schovávanou), konstrukčně manipulační hry (se stavebnicí). Hlavní náplní hry jsou zpevňující činnosti, kdy jsme si vědomi, že si dítě v tomto věku hraje velmi rádo, dlouho a často.

     Má velmi velkou potřebu poznávání, překonávání nejasností a to nutí díte k domýšlení pomocí představ a k vymýšlení fantastických souvislostí. Při hře můžeme určité představy dítěte využít, aby je prožívalo jako ve skutečnosti.

     Myšlení je u dítěte v tomto období obrazně názorové, emociogenní, závislé na vjemech. Díte ješte nedokáže pochopit např. invarianci tj., že může měnit tvar, aniž by měnilo váhu). Díte není schopno provádet logické transformace A je větší než B, B je větší než C, vyplývá z této logiky, že A je větší než C. U dítěte se objevuje tzv. situační logika (např. když dojde k odstranění některých předmetů ze skupiny předmetů před očima dítěte). Velmi se projevuje dětský egocentrismus, kdy díte vše vztahuje k sobě, není ješte schopno zaujmout hledisko druhého.

     V této době se prudce vyvíjí řeč dítěte, kdy na počátku období má v průměru zásobu 1 000 slov a ke konci již 6 000 slov. Osvojuje si slovní zásobu, syntaxi, gramatiku, formulace, výslovnost. Řeč v tomto údobí je více než z poloviny egocentrická a mluví tedy především v první osobě jednotného čísla. Všímá si okolí a reprodukuje zážitky a pocity.

     Dále se v tomto období vyvíjí city a uplatnění nacházejí sociální vztahy. U dítěte se projevuje sympatie, antipatie, cit pro povinnost.

     Je důležité podpořit díte v kontaktech s prostředím a lidmi a novými podněty. Při tomto novém poznávání nemůže být ušetřeno zklamání a musí se pomalu naučit vyrovnávat se vznikajícími konflikty, stejně jako se vyrovnávat s frustracemi.