Věrní přátelé - 1. část

Řešetlák se chystá k bibliofilskému vydání své klukovské knížky “Věrní přátelé”. Celkem spatří světlo světa jen asi deset kusů jako dárek pro nejbližší kamarády. Podařilo se nám ho přesvědčit, aby poskytl tento svůj dětský text našemu internetovému magazínu. S jednotlivými kapitolkami “Věrných přátel” (je jich plných čtyřicet) se budete pravidelně setkávat na našich stránkách. Je vám 10 – 15 let a zkoušíte také psát? Pošlete nám svá dílka, ty nejlepší z nich zde rádi zveřejníme.

     POZNÁMKA, KTEROU JE NUTNÉ SI PŘEČÍST

     “Představ si les, prozářený zapadajícím sluncem. Už se připozdívá, takže sluneční paprsky jsou mdlé a slabé. Jejich zlatá barva postupně tmavne a přechází do červena. V takové chvíli ti do duše dýchne dobrodružství. Začne na tebe doléhat silná touha něco prožít…”

     Tak takhle bych nějak možná začal dnes, kdybych psal něco podobného, jako jsou “Věrní přátelé”. Tetralogie těchto příběhů však vznikala v době mezi mými třinácti až patnácti lety. Od té doby jsem ji nesčetněkrát upravoval – naposledy jsem se k ní vrátil v roce 1981, ve svých dvaceti devíti letech.

     Výsledek přesto není na úrovni – a ani nemůže být. Nemám genialitu Jaroslava Foglara, abych dokázal použít “dospělácké” prostředky a zachovat si přitom vizi desetiletého kluka. Literárně hodnotná knížka tedy z “Věrných přátel” asi nikdy nebude.

     Je v ní však natolik silný emocionální náboj mého tehdejšího nazírání na klukovský život a škálu jeho hodnot, že ji přesto pouštím do světa – pouze v bibliofilské úpravě pro několik mých kamarádů, naladěných na podobnou strunu svého romantického dětství, které se bohužel už nikdy nevrátí. Oni tyto nedokonalé příběhy přijmou jistě s pochopením – jako malé, nikoliv však zbytečné, pohlazení na duši…                                                         Řešetlák

      Byly jednou tři vesnice a ty ležely nedaleko od sebe. V těch vesnicích žila parta chlapců – parta opravdových přátel. A o tom, jak vzniklo jejich věrné přátelství, budu vypravovat.

      DÍL I. – První tři…

     Povídka 1.: PROTI ONDROVI

     1. Na konci dne

     Stmívalo se. Slunce bylo nízko nad obzorem a jen slabě vysílalo své paprsky. Nedaleko odtud ve vesnici Černovice se již rozsvěcovala světla, ale tady na skrytém lesním paloučku skupina chlapců – jak se zdá – ani nepomýšlí na návrat domů. Posedávají na roztroušených balvanech a živě hovoří.

     Teď začal ostrým hlasem mluvit jeden z nich.

     V tom okamžiku se všichni ostatní utišili. S Ondrou nejsou žerty – i když je teď jejich náčelník!

     “O čem to tak rozzlobeně mluví? Á – zase o Mirkovi a Vaškovi. Mohl by jim už dát pokoj,” mysleli si někteří z chlapců. Před ním se ovšem tvářili, jako by Vašek s Mirkem byli jejich nejhorší nepřátelé, a proto také naladili zamračené výrazy.

     Ondra se na chvíli odmlčel, ale pak začal znovu totéž: “Vždyť to už přestává všechno, tohle si nikdo jinej nedovolí! Musíme je zkrotit.”

     Vtom kdosi řekl: “Kdepak, Ondro, s Mirkem a Vaškem nic nepořídíš, ti mají svou hlavu.”

     Byl to hoch, kterému přezdívali pro neobvyklou barvu jeho vlasů Kaštánek. Jediný se mu někdy odvážil odporovat. Však jej také Ondra neměl moc v lásce, a jeho nejlepší kamarád Karel ho okamžitě přerušil: “Jen buď ticho, uvidíme, kdo vyhraje, jestli my všichni nebo oni dva! A taky se podíváme na tu jejich boudu a poklad,” zasmál se, “však s nimi ještě pořádně zatočíme.”

     “Kluci, pojďte už domů, je dost pozdě,” ozval se Kamil, další člen party.

     “Máš pravdu, jdem. Já už beztak doma dostanu,” přikývl Ondra.

     Kluci se zvedli a pomalými kroky odcházeli. Zanedlouho zanikly poslední zvuky jejich hovoru a v okolí se rozhostilo ticho.

     Náhle zapraskalo křoví. Štíhlá světlovlasá postava přeběhla rychle palouček a opět zmizela.

     Co by asi Ondra udělal, kdyby věděl, že jeden z těch dvou, na které má spadeno, leží nedaleko v houští a naslouchá?