Ze Sibiře si sestra Klára přivezla otřesné zážitky - policisté pálili lidi zaživa

Otřesné věci zažila při své misi na Sibiř řádová sestra Klára z kongregace Sester svaté Alžběty. Setkala se s dětmi, kterým přímo před očima zabili rodiče, ošetřovala nemocné leprou, zachraňovala bezdomovce, které místní policie pálila zaživa.

     Nejlepším lékem byla vodka

     K hlavním činnostem mladé misionářky, která se na Sibiř dostala přes křesťanskou organizaci Jesuits European Voluntarist, patřilo rozdávání chleba, polévky a dalších základních potravin žebrákům a bezdomovcům. Ošetřovala nemocné leprou, lidem žijícím na smetištích a v kanálech obvazovala hnisající rány, léčila omrzliny a možná trochu nečekaně také popáleniny. “V kanálech je velké teplo a venku strašlivá zima. Často se stávalo, že zmrzlý člověk se opřel o horkou trubku a nic necítil,” popisuje útrapy chudých obyvatel Sibiře sestra Klára. Vzhledem k drsnému počasí byla i léčba zraněných poněkud netradiční. “Všechny masti a léky okamžitě zamrzaly a byly k ničemu. Rány jsme proto ošetřovali sedmdesátiprocentní vodkou,” vysvětluje mladá řeholnice.

     Děti byly svědky smrti svých rodičů

     Početnou skupinu obyvatel kanálů tvořily děti, některým nebylo ani šest let. Mnohé z nich viděly hořet své domovy, některým přímo před očima zavraždili rodiče. “Velká část dětí pocházela, stejně jako mnoho dospělých, z válkou zmítaného Čečenska, odkud byly vrtulníky deportovány na Sibiř,” vzpomíná sestra Klára. Mezi vyhnanci se ocitly také sibiřské děti, které jejich rodiče týrali a zneužívali. “Byla to nejtěžší práce. Děti byly zpočátku plaché a bojácné. Bály se, házely po nás i kameny, protože nevěřily, že jim chce někdo zadarmo pomoci. V pěti letech se chovaly jako dvanáctileté. Nejstrašnější bylo, že někteří maličcí fetovali lepidlo a jiné chemické látky, aby alespoň na chvíli zapomněli na hlad a utrpení,” říká smutným hlasem Klára. Hlad a žízeň nutí děti také ke krádežím potravin. Často přitom riskují svůj život. “Vzpomínám si na jednoho chlapce, Serjožku, který ukradl kus masa, aby nasitil sebe a svého bratra. Chytli ho, vysvlékli, polili studenou vodou a nechali stát na krutém mrazu. Do večera zemřel,” pláče ještě dnes při této hrozné vzpomínce misionářka Klára.

     Vnímala, jak Bůh pláče

     Nejhrůznější věci se na Sibiři odehrávají ve večerních hodinách. “Místní policie jezdí po ulicích a sbírá zmrzlé lidi, dospělé i malé děti, a za městem je zaživa pálí. Oni ani nebyli vždycky mrtví, jen při velkém mrazu nejevili známky života. Některé ubožáky se nám podařilo z ohně vytáhnout, většina ale neměla šanci. Když v plamenech křičeli, vnímala jsem, jak Bůh nad tím pláče,” vybavuje si otřesné zážitky statečná žena. “Bez Boží pomoci bych tam nevydržela ani den. Když Pán dá, chtěla bych se na Sibiř ještě vrátit,” dodává sestra Klára, které osud přichystal v těchto dnech další tvrdou zkoušku – souboj s nebezpečnou nemocí. Držme palce a prosme za vítězství.