Školní bilancování

Dnes zazvoní ve školách zvonec a školního roku bude konec. S rozdáváním vysvědčení nastává čas školního bilancování. Předání vysvědčení by ale mělo být už pouze formalitou, protože známky svých dětí by už rodiče měli znát dopředu.

     Trestat děti za školní známky? Toť otázka. Má vaše dítě na víc? Jste si tím jisti? Ne každý žák má na jedničku, proto je školní stupnice známek pětistupňová. Pro někoho může být úspěchem i čtyřka. Ne z každého bude vědec, naše společnost potřebuje i dobré řemeslníky.

     Trestat děti za vysvědčení? Tak to smysl určitě nemá, protože vysvědčení je jenom výsledkem celoročního snažení. Bylo by to tedy pozdním honěním bycha, jak říká jedno české rčení.

     Známky nemusí nutně znamenat úplně všechno. Vzpomenu-li si na svá školní léta, měl jsme na základní škole většinou trojky a přesto jsem nakonec nejenom odmaturoval, ale ještě úspěšně ukončil vysokou školu (elektrofakultu). Prostě jako dítko jsem byl poněkud více zakřiknutý a neuměl jsme své vědomosti dostatečně prodat. Tak jsme se po základní škole vyučil, kde jsme se za ty tři roky poněkud "otrkal", pak jsem šel na průmyslovku, kde jsem byl ve třídě pro vyučené, takže jsme čtyřleté studium zvládali za tři roky (1. a 2. ročník byl spojený) a nakonec jsem absolvoval i FEL.

     Příkladem mojí neprůbojnosti na základní škole může být vzpomínka na to, jak jsem byl v dějepisu zkoušený z Jana Ámose Komenského. Uměl jsem ho poměrně dobře, znal jsem i dost jeho děl, které si už dnes s odstupem několika desítek let napamatuju. Učili nás ale, že se narodil v Přerově. Koukám, že dnes už se učí, že to bylo v Uherském Brodě nebo okolí. Ale právě ten Přerov se mě stal tehdy osudný. Začal jsem asi takto: "Jan Ámos Komenský se narodil 28. 3. 1592 ...." A tady jsme se "zasekl", protože jsem v tu chvíli nevěděl, jestli se narodil v Přerově nebo v Prešově. A protože jsem dál mlčel, učitelka si myslel, že to neumím a znám jenom datum narození a tak to bylo za pět.

      Rozhodně lepší známky jsem měl z písemek. Tam se prostě moje tréma, či spíše stydlivost z ústního projevu, neprojevovala.

     Rodiče mě za špatné známky netrestali. Ono je relativní, co je špatná známka. U mě to byly čtyřky a pětky, protože u mě převažovaly trojky, občas jsem "dosáhl" na dvojku nebo i jedničku, kterých přibývalo spíše ve vyšších třídách. Čtyřky a pětky mě ale mrzely samotného a tak jsem se snažil, abych je nedostával. Jenže občas jsme se ho zamotal do problému zda Přerov nebo Prešov a bohužel díky své stydlivé povaze, jsme se z toho nedokázal dostat. Při tom by jistě nebyl problém prostě jedno z těch měst říct a pokud by byla reakce učitelky špatná, tak se prostě opravit na to druhé a pokračovat v tom, co jsme měl naučené, tedy dílo. Kdybych byl tehdy průbojnější a udělal to tak, tak by to skončilo minimálně dvojkou, ale možná i jedničkou, protože Komenský zrovna patřil k tomu, co jsem fakt uměl nejlépe. Až na ten Přerov versus Prešov :(((

     U školního prospěchu by rodiče neměli hodnotit absolutní známky svého dítěte, ale snahu. Pokud se odhodlají k trestání, mělo by to být určitě v průběhu školního roku a pouze tehdy, je-li zřejmé, že známka je z lajdáctví. A i tak by měl být trest motivující k opravě známky, takže pokud třeba nějaký zákaz, tak ne na dobu určitou, ale na dobu do opravení známky. A od věci není, pokud se rodič pokusí dítěti i s opravou známky pomoct.

     Trestání za vysvědčení nemá smysl proto, že následují dva měsíce prázdnin, během nichž dítě na trest zapomene a ten tedy nemá žádoucí účinek, kterým by mělo být následné lepší a svědomitejěí učení. Naopak průběžný dohled nad známkami a případné pomoc nebo v krajním případě i trest, může napomoci k okamžitému zlepšení a tím i k zabránění špatné známky na vysvědčení.

     Zcela nevhodné jsou tělesné tresty za vysvědčení. Určitě nejsem fanatickým odpůrcem tělesných trestů, ale ty, pokud se použijí, by měly být použity pouze za zjevnou neposlušnost. A to určitě není případ učení a známek. Navíc, jak jsem ukázal na svém případě, známky nejsou zcela samospasitelné, i když důležité určitě jsou. Ale ne všichni žáci mají na to mít jedničky a pokud je nemají, neznamená to, že jsou hloupí. Někomu jde něco, někomu zase něco jiného. Někdo je přemýšlivější, někdo zase zručnější, někdo je nadán na jazyky někdo technicky a někdo třeba umělecky. Všichni tito lidé jsou ve společnosti třeba a najdou své uplatnění.