Kdo má vlastně vychovávat?

Odpověď na tuto otázku je asi zřejmá. Měla by to být především rodina. Přesto se ale stát chystáí rodičům do výchovy zasahovat.

     Hodně se diskutuje o navrhovaném zálazů tělesných trestů rodičů dětem, kteří by pak nesměli dát dítěti ani pohlavek. Na jedné straně ministryně Stehlíková hájí svůj návrh tím, že by sice daní pohlavku vlastnímu dítěti bylo trestné, ale že by v zákoně nebyla stanovena žádná sankce, takže by rodič za výchovný pohlavek nešel do vězení ani neplatil pokutu.

     Právníci se oprávněně ohrazjí proti takovému zákonu, který zapleveluje český právní řád. Je-li něco v zákoně a není-li to vymahatelné, pak je takový zákon problematický. Vede pouze ke kličkám právníků, jestli nenajdou jiný zákon, který by na to mohli aplikovat. Zákony by ale naopak měly být jednoduché a pokud možno srozumitelné i laické veřejnosti. Proklamativní záležitosti by v nich tedy opravdu být neměly.

     Média diskutují nad tím, jaké problémy by mohly vznikout, pokud by rodiče byly za pohlavky či jiná plácnutí dětem trestáni. Některé děti jsou vynalézavé a již natolik zkažené, že by pro ně nebyl problém rodiče vydírat, že pokud je třeba nepustí na diskotéku a nedají jim na ní peníze, že řeknou, že je doma bijí. Není pro ně problém si pak facku místo od rodiče nechat dát od kamaráda a s rudou tváří se vypravit na policii.

      Tím samozřejmě nechci říct, že by takové byly všechny děti. S drtivou většinou dětí to jde po odbrém. Jsou ale i takoví jedinci, pro které např. není problém říct do očí řediteli školy, že je šmejd či ještě něco sprostšího. Nedávno jsem například slyšel v rádiu zprávu o tom, že žák dal facku učitelce, když ji před tím sprostě nadával. Půjde za to před přestupkovou komisi, protože mu už bylo 15 let, kam půjde i paní učitelka, protože mu facku vrátila.

     Podívejme se na to z pragmatického hlediska. Ne každý rodič má stejné schopnosti vychovávat, někdo má přirozenou autoritu, někdo ji nemá a nahrazuje ji občas právem silnějšího. Ne každé dítě je stejně snadno vychovatelné. Některé dítě je spolušné a pokud zazlobí, stačí se na něj křivě podívat, aby se zatvářilo provinile a bylo hodné. Jiné dítě na domluvy nedá a jediným prostředkem, jak jej usměrnit, je trest. Jsou ale i takové děti, které jsou natolik "prázdné", že ani nemají žádné zájmy a tak trest formou zákazu na ně neplatí, protože je jim všechno jedno. Ony se dokáží jen nudit.

     Pokud rodič, který dítěti uštědří při výchově řekněme za celé období jeho dětství pár pohlavků a párkárt mu dá přiměřeně na zadek, nejde určitě o týrání a pro dítě je jistě lepší, aby dítě zůstalo v rodině, než aby bylo odebráno do dětského domova. Takovýchto rodin máme celkem dost a děti z nich vyrostlé jsou v drtivé většině bezprloblémovými občany, kteří navíc v dospělosti ve většině uznávají, že ty tresty potřebovaly. Odebrat takovéto dítě z rodiny by tedy bylo silně kontraproduktivní, protože by se dostalo do dětského domova, a zde jsou statistiky poněkud jiné. Až polovina chovanců dětských domovů se v dospělosti do konfliktu se zákonem dostává. Nemluvě o tom, že ústavní výchova je mnohem dražší, než výchova v rodině. Co je tedy lepší?

     Samozřejmě jsou i rodiče, kteří zvládnou výchovu dítěte bez jediného plácnutí. Klobouk dolů před nimi. Kolik jich ale je?

     Ti, kdo budou chtít dítě opravdu týrat, si vždycky cestičku najdou a zákaz tělesných trestů zákonem, jim v tom určitě nezabrání. Ten pouze zkomplikuje výchovu těm, kdo se o ní snaží svědomitě a občas si nevědí rady po dobrém. Jde tedy o vylévání vaničky i s dítětem.

     Zabránit týrání je jistě složitá věc, ale nelze jej řešit takto alibisticky. Stejně, jako alibisticky řeší ministr Julínek nemocenskou za první tři dny. Na pár simulantů prostě doplácí desítky poctivých lidí, bez ohledu na to, jaké to může mít druhotné důsledky. Ono je to prostě pro stát jednodušší, než kontrolovat a hledat opravdové simulanty. A za ušetřené peníze si pak mohou páni poslanci zvýšit platy.