Z Klínce do Bojova

Podzimní výlet KSK Praha a CVČ Kamarád, pořádaný ve spolupráci s oddílem turistiky TJ ORS vedl z Klínce do Bojova a obsahoval prohlídku štoly a rýžování zlata.

     Na akci byl sraz před Internetstudiem pro děti a mládež, kde sídlí pořádající Informační centrum oddílů a klubů a TJ ORS Praha. Na tomto podzimním výletu KSK Praha a CVČ Kamarád, který byl otevřený i pro veřejnost, nebyla příliš velká účast.

    Na Hlavním nádraží se k nám přidal Marcel. Z rozpadlého turistického oddílu jel můj táta a přidal se i Jirka a Tomáš, který s námi natáčí amatérské filmy a z výletů s námi ybl zatím pouze v Srbsku. Tenhle výlet ho ale zaujal.

      Vystoupili jsme v Klínci, kde byl kolem samý les. Nevede sme ani pořádná cesta. Vydali jsme se ke štole. Kolem bylo spousta hub, hned u cesty několik přímo učebnicových mochomůrek. Jsou sice jedovaté, ale na pohled krásné.

     Ke štole jsme přišli z vrchu. Než našel Marcel ten správný vchod, tak si Tomáš s Jirkou vylezli na kopec, z kterého byl sice rozhled, ale štolu, které byla pár metrl od nich neviděli. Ti oběvil záhy Marcel.

     Slézt ke štole bylo poněkud náročnější, protože tu bylo bláto a docela to klouzalo. Ale ankonec se nám to všem povedlo. S baterkama jsem se vydali do štoly, Marcel čekal u batuhů. Ty by nám vskutu překážely, protože po pár metrech se štola zúžila a vzápětí i výrazně snížila.

     Úsekem, v kterém bych se ani neotočil, jsem dál nešel. Menší táta pokračoval za kluky a kus štoly ještě prošli. I oni narazili na část, kde si už netroufali, takže celou štolu neprošli a vrátili se zpět.

     Štola se jim líbila, hlavně Tomášovi, který by rád šel do další. Jenže tady je jenom jedna. Marcel, který to tu zná dobře, o další neví.

     V dalším úseku jsme se rozdělili. Já s tátou jsme se vraceli po relativně schůdné cestě dolů, Marcel s Tomášem a Jirkou šli po cestě dál nahoru. K nám potom slezli po „kamzičím krpálu“, který byl ješět dole zakončen potokem.

     Tomáš slezl až k potoku a tady si z klád dělal most, přes který potom suchou nohou přešel.

     Jirka slézal dolů pomaleji, protoež ještě po cestě sbíral houby a k překonání potoku použil menší, sice trochu kluzký, kmen stromu, který ležel přes potok. I on to zvládl suchou novou.

     Nejdéle jsme čekali na Marcela, který je vášnivý sběratel hub a na svahu, kde jich bylo hodně, je sbíral. Šel proto vechem postupně, aby hub nasbíral co nejvíce. Díky tomu slézal na cestu až za potokem, který se mizí tím odklonil na druhou starnu cesty. K nám pak došel v poklidu s plnou taškou hub.

     Já ještě po cestě oběvoval další muchomůrky k lovu beze zbraní. N apohle dje to krása, i když k jídlu to není. Marcel naopak měl plnou tašku jedlých hub, který by zase moc nevynikly na fotografiích.

     Vrátili jsme se k nádraří a tady jsme se vydali podle Bojovského potroka. Záhy se ale ukázalo, že tato cesta je pro mého tátu absolutně neschůdná, i pro mě by byla schůdná velmi obtížně za pomoci obou rukou a všeho, co je kolem, čeho se dá chytnout. A tak jsme se s tátou vrátili na nádraří, kde jsme přes hodinu čekali na vlak. Tím jsme dojeli do Bojova.

     Marcel s Tomášem a Jirkou pokračovali dál, místy brodili potok a rýžovali zlato. My i přes hodinové čekání byli v Bojově dříve a tak jsme si v restauraci dali něco k jídlu a k pití. Výběr nic moc.

     Když dorazili Jirka, Tomáš a Marcel, tak jsme si sedli před hospodu, protože na vlak byl ještě čas. Proběhly ještě dvě soutěže. Jedna slovní, kdy jsem dával hádat postupně turnánek, uzlovačku a stan. Nejptve uhodl Tomáš turnábek, potom Jirka uzlovačku a stan ugodl opět Tomáš a tak vyhrál. Ceny byly stejně pro oba, akorát že si Tomáš vybíral první.

     Další soutěž pro kluky připravil Marcel. Poznávali větvičky stromů a keřů. Bylo to hodně vyrovnané, nakonec těsně o jednu větvičku vyhrál Tomáš.

     Kluci si vybrali další ceny – knihy převážně z nakladatelství Computer Press („Velká kniha vypalování DVD a CD“ a „Z kodéra vývojářem“), ale i kniha „Baron Prášil“, kterou věnovalo knihkupectví U Foxinky.

     Ještě jsme chvlíli čekali na vlak, chvíli u venkovních stolů restaurace a chvíli ještě na nádraží na lavičce, které je od restaurace asi deset metrů. Pak nám přijekl vlak a vraceli jsme se do Prahy. Marcel vystoupil v Braníku, my ostatní v Krči a odtamtud jsme dojeli autobusem na Kačerov a potom domů metrem.