Bezpečně na Internetu – 5. část

Dnes naposledy vám přinášíme rady z oblasti osobní bezpečnosti dětí na Internetu. Pokud byste chtěli, aby nás cyklus ještě pokračoval, stačí nám poslat na redakční email, co by vás ještě zajímalo.

     Dnes si položíme otázku, jak poznat, zda člověk, s kterým třeba chatujeme, je nebezpečný, nebo ne? Znám děti, které se v chatu zeptají na věk a když zjistí, že chatují s dospělým jsou vyděšeni. Pokud to, že je to dospělý poznáte pouze podle jeho věku, tak se není čeho bát. Pokud by dospělý měl špatné úmysly, pravděpodobně vám neřekne svůj věk, ale vymyslí si věk blízký vašemu a poznáte ho podle toho, že vám buď bude dělat nějaké nevhodné návrhy, či se vás bude ptát na intimní věci a nebo se bude snažit vás vylákat na nějakou schůzku.

     Na chatu se klidně můžete s dospělými setkat a to třeba i na portálu pro děti. Předně sem občas chodí administrátoři či programátoři, aby zjistili, co se na portálu dětem líbí či co by se dalo ještě vylepšit, ale zavítat sem může např. i vedoucí oddílu nebo kroužku, který sbírá jinde od dětí náměty, co by mohl ve své činnosti zlepšit. Takovýto člověk vás třeba mnohdy i napomene za to, že o sobě prozrazujete příliš.

     Dále existují koníčky, které baví děti i dospělé. Takže o nich si dokáží klidně popovídat dospělí s dětmi, zvláště přes Internet, kde padá věková bariéra, která mezi vámi je při osobním setkání. Díky této bariéře si např. většina lidí v chatu tyká, zatím co při osobním setkání by si automaticky vykali.

     Co říct na závěr? Budete-li dodržovat ty nejvíce zdůrazněné rady z tohoto pětidilného cyklu, bude pro vás Internet poměrně dost bezpečný. Budete-li dodržovat vše, bude pro vás hodně bezpečný. Důležité je také, jak sami na Internetu vystupujete. Pokud nikoho neprovokujete, nebudete budit nežádoucí pozornost. Pokud s evšak snažíte na sebe upoutat pozoronsot za každou cenu a to i za cenu zveřejňování intimních údajů, dost tím riskujete, že upoutáte pozornost někoho, o jehož pozornost nestojíte a kdo pro vás navíc může být nebezpečný.

     V tomo cyklu jsem se snažil zmínit všechno podstatné a podat to ve formě, aby to děti příliš neomezovalo a tím pádem byly ochotny to respektovat. Z vlastních zkušeností vím, že méně znamená více a když děti obklopíte desítkami zákazů, nedodržují potom nic. Nejhorší je, když ttyo body nejsou ani strukturované podle důležitosti. Každá činnost nejenom na Internetu, ale i v životě nese svoje riziko. I když půjdete po choníku, je určitá pravděpodobnost, že vám spadne na hlavu ze střechy taška a zraní vás. Tato pravděpodobnost je ale tak malá, že kvůli ní nikdo nepřestane vycházet na ulici a chotit po chodníku. Naproti tomu přebíhat v Praze magistrálu je natolik nebezpečné, že je zde riziko úrazu téměř stoprocentní a nikdo rozumný to nedělá. Obdobně je tomu i s Internetem. Už to, že na něj vstoupíte, přináší určité nebezpečí, ale jeho míra se pohybuje pdoel toho, jak dodržujete základní bezpečnostní pravidla.

     Také je třeba siá např. uvědomit, že heslo do eimalu třeba dvanáctiletého školáka bude někoho zajímat daleko méně, než pin k účtu, na kterém je několik milionů korun. Takže heslo může být jednodušší, ale protože by to přece jenom někoho zajímat mohlo, ne zase zcela primitivní.

     Bezpečnost na Internetu je třeba vnímat rozumně, ne jako dogma, které by nás svazovalo, že ybchom prakticky nemohli vůbec komunikovat. Sice jsou lidé, kteří chodí do chatů s ebavit vyloženě o ničem, to ale nneí dobrý způsob závaby a určitě bychom to děti učit neměly. Lepší je, je naučit, jak komunikovat smysluplně, ale při tom bezpečně. Tedy předávat informace druhým, ale takové, které přímo neohrozí toho, kdo je předává.

     Informace o osobní bezpečnosti dětí je tředy třeba skloubit, aby nešlo jen o IT odobné poučky, ale aby i respektovaly dětskou psychiku a realitu tohoto světa. Jinak se totiž stanou suchou teorií, kterou nebudou děti dodržovat. A ignorování všech, i těch zásadních, bezpečnostních pravidel, by pro ně mohlo být nebezpečné. To jsem myslím podrobně vysvětlil v předchozích dílech.