Soud o dědictví Jaroslava Foglara

Spory o dědictví po Jaroslavu Foglarovi vyvrcholily tento týden soudem, který přiřkl dědictví jeho synovci. Jaké je zákulisí tohoto poměrně složitého případu a co tento spor přinese např. dětem?

     Spor o dědictví po Jaroslavu Foglarovi jsem sledoval spíše zpovzdálí. Více jsem se o něj začal zajímat po své návštěvě u přítele Josefa Bláhy - Řešetláka, který se o této kauze krátce zmínil. Proto jsem si na něj vzpomněl také v pátek, když jsem se rozhodl pro napsání tohoto článku. Poprosil jsem ho o podrobnější informace. Řekl mi, že je celou kauzou zděšen a znechucen. Protože však byl na odjezdu na víkend a já potřeboval poskytnout rozhovor obratem, dal mi tip na Václava Noska - Windyho, který je autorem všech edičních poznámek ve foglarovkách vydávaných Olympií a který je o celé kauze dobře informován. Proto jsem se obratem na Windyho obrátil a položil mu dvě následující otázky.

     Co říkáte na to, jak dopadl soud o dědictví po Jaroslavu Foglarovi?

     Jsem z toho smutný. Již lépe chápu, proč má socha spravedlnosti zavázané oči. Přesto rozhodnutí soudu ve své podstatě nezpochybňuji - liteře zákonů bylo učiněno zadost, ale domnívám se, že ne té obyčejné, obyčejnými lidmi vnímané spravedlnosti.

     O co šlo? Jaroslav Foglar již řadu let před smrtí uvažoval o zřízení nějaké instituce pro veškerou naši mládež. Přímo o nadaci se písemně zmiňuje již v roce 1990, ústně ještě dříve. Jeho vazba na synovce byla sice příbuzenská, ale nijak silná. I o tom se zmínil jak v tisku, tak řadě svých přátel. V roce 1996 po téměř ročním pobytu v nemocnici ten problém svého majetku začal řešit - a sepsal závěť, ve které veškerý svůj majetek odkázal Nadaci Jaroslava Foglara, kterou právě pro možnost naplnění své závěti ihned založil. Jedno bez druhého by nemělo smysl. Aby závěť měla patřičné náležitosti, pozval do nemocnice notářku, která měla potvrdit její platnost. Jaroslav Foglar tím svůj problém vyřešil, alespoň si to myslel. Po jeho smrti začaly problémy, ale to hlavně kvůli značným nedostatkům Nadace JF. Synovec byl smutný, že na něho strýc v závěti nepamatoval. Brzy však našel člověka, který se mu nabídl pomoci dostat se k dědictví. Tím byl MUDr. Hanzel. Vsadili na kartu, že by závěť mohla být neplatná z důvodu velmi špatného Foglarova zraku, což bylo všeobecně známo - čili nevěděl co podepisuje, nebo prostě podepsal podstrčený text.

     Od loňského prosince ve třech stáních proběhl soud. Došlo k výslechu řady svědků jak žalující strany (P. Foglar - MUDr. Hanzel), tak žalované strany (zástupce Nadace JF v likvidaci). Téměř všichni se zaměřili na dokazování, zda byl Foglar schopen číst a zda věděl, co podepisuje. Soud nakonec nezpochybnil, že Jaroslav Foglar věděl, co podepisuje a skutečně závěť podepsal. Nezpochybnil ani to, že měl úmysl svůj majetek odkázat Nadaci, kterou sám pro ten účel založil. Přesto rozsudek zněl: závěť je neplatná! Ale z úplně jiného důvodu, než pro jaký se s tím k soudu šlo. Bylo prokázáno, že závěť byla sepsána v rozporu s notářskými pravidly! Pochybení bylo několik, např. bylo prokázáno, že se na listinu podepsala nejprve notářka, orazítkovala ji a pak teprve předložila k podpisu Foglarovi - správně to mělo být naopak, další chybou bylo to, že byla uvedena pouze adresa kanceláře notářky, nikoli fakt, že to bylo sepsáno a ověřeno v nemocnici. Dále zde mělo být poznamenáno, že Foglar používá silné brýle (aniž se to nějak dotýká toho, že věděl co podepisuje). A těch pochybení bylo ještě několik. Co z toho plyne: že závěť bez viny Jaroslava Foglara a proti jeho úmyslu prostě nemůže být platná, protože nebyla dodržena “technická” pravidla. Ponaučení: budete-li sami někdy psát závěť, nespokojte se s ověřením notáře a dejte si ji ještě ověřit několika dalšími velmi dobře kvalifikovanými úředními osobami. A ani pak nebudete mít jistotu, a nebudete “klidně spát”, protože v rukou dobrého právníka se stejně může stát cárem papíru. A synovec toho opravdu dobrého právníka měl.

     Smutný jsem z toho nejobyčejnějšího lidského hlediska - vím, že se stalo něco, co Jaroslav Foglar nechtěl, a nemůže se tomu již bránit. A pak je mi to líto při tušení, jaký to bude mít vliv na vydávání jeho díla - tím myslím na nerušenou a bezkonfliktní cestu jeho knížek k našim dětem. Nadace (nebo jiná podobná instituce) by to jistě kontrolovaně dělala - bylo by to její poslání, ale u jedince to těžko dokáži posoudit. V konkrétním případě tuším veliké komplikace.

     Jaký máte názor na informace, které šíří spisovatelův synovec o spolupráci Jaroslava Foglara s StB?

     Padesátá léta byla pro mnoho lidí těžká, jedním z nich byl i Jaroslav Foglar. Ve svých vzpomínkách Život v poklusu je popisuje v kapitolách Nedobrovolně zaměstnán, Deset obtížných let a Pokusy o únik. Ten, kdo se dokáže vžít do atmosféry padesátých let a přímo do jeho situace, může snad připustit, že Foglar pod psychickým nátlakem “podepsal” a tím se dostal do Cibulkových seznamů. Dnes i sám vydavatel těchto seznamů přiznává, že nejsou absolutně přesné. Přesto se domnívám, že jméno Jaroslava Foglara tam není neoprávněně. Zatím jsem se však nedopátral žádného důkazu, svědectví, že spolupracoval aktivně - čili “práskal”. Vlastně jediným mně známým postiženým je již zmiňovaný MUDr. Hanzel, ale i u něho mi chybí nějaký konkrétní důkaz.

     Názor na to, proč tyto informace šíří Petr Foglar? Při výslechu u soudu se vždy říká, že nemusíte vypovídat, pokud by to mělo dopad na vás, či vaše blízké. Petr Foglar, bez toho aniž se ho na to někdo ptal a vůbec nemusel, to hned předhodil novinářům (soud se tím vůbec nezabýval). Svědčí to o charakteru člověka. Šlo přeci pouze o spor zda Foglar podepsal či nepodepsal vědomě svoji závěť. Proč tedy, opravdu nad tím rozum stojí. Když však víme, že osobním tajemníkem a hlavním poradcem Petra Foglara je člověk, který o jeho strýci říká: “ … byl to člověk doslova bez lidské hodnoty, … stal se pro mne symbolem zvráceného člověka,” atd., již se tolik nedivím. Oba se totiž vydali cestou domoci se svého dědického práva za jakoukoliv cenu, a dosáhnout svého cíle, i kdyby měli Jaroslava Foglara protáhnout všemi stokami a vší špínou, i kdyby měli všeho, co se jim podaří na, pro jednoho strýčka, pro druhého zvráceného člověka, vyšťourat, použít.

     Věřím, že nejen já jsem smutný, ale že i ta socha spravedlnosti, pokud by se jí sejmul její šátek z očí, že by zaplakala.

     Co k tomu dodat? Například to, že smutná je určitě nejenom socha spravedlnosti, ale i stovky a tisicí lidí, kteří dobrovolně pracují jako vedoucí s dětmi. Vždyť Jaroslav Foglar ovlivnil řadu z nich, ale ovlivňuje i generaci dnešních dětí. Ta, jak známo, z velké části ztrácí pozitivní vzory a ty u ní nahrazují vzory negativní - gangsteři, padouši a zabijáci z televizních filmů, v kterých se to jen hemží násilím a mrtvými. Proč chce tedy pan Petr Foglar brát dnešním dětem i ten možná už poslední kladný vzor, kterým jim Jaroslav Foglar může být? Jak můžeme věřit, že opravdu použije aspoň část zděděných peněz ve prospěch dětí a mládeže, když se takto chová?

     Téma Jaroslav Foglar a spory kolem něho, jak vidno, není tak jednoduchý. V pátek jsem měl možnost ještě kontaktovat i předsedu Nadačního fondu Jaroslava Foglara Jiřího Stegbauera, který také slíbil, že se na stránkách našeho magazínu k problematice vyjádří a to buď formou diskuse k článku, či samostatným článkem nebo poskytnutým rozhovorem. Na vše bude dost příležitostí, protože tato kauza si jistě zaslouží nemalou pozornost našeho magatzínu a proto se k ní zcela určitě vrátíme, jakmile se dozvíme nové skutečnosti.

     Závěrem bych chtěl poděkovat Václavu Noskovi - Windymu, za obsáhlé odpovědim na mé otázky, které mnohé z celé kauzy objasňují.